U Branky Jitce došlo, že šálu nemá. Nejprve jí zamrzelo, že ztratila dárek. Hned na to si ale vybavila, jak neobvykle důležité pro Miroslava ráno bylo, aby si ji vzala právě dnes. Ještě před chvílí jí jemná šeříková látka hřála krk.
Teď se jí rozepnutým límcem kabátu protáhl studený vzduch až ke kůži. Zastavila se pod pouliční lampou a otočila se k temné ulici za sebou. Zastávka byla sotva dvě stě metrů daleko. Mohla ji ztratit u autobusu, na schůdcích při vystupování nebo u stánku, když hledala v kabelce rukavice.
Každá možnost zněla obyčejně a právě to jí uklidnilo. Jen Miroslavovo ranní naléhání do obyčejného vysvětlení nezapadalo úplně čistě. Šálu jí dal před čtyřmi dny k výročí svatby. Při snídani postavil vedle jejího hrnku dlouhou krabici se stříbrnou stuhou.
Nešel si sednout. Zůstal opřený o linku a sledoval ji, dokud nerozbalila poslední vrstvu tenkého hedvábného papíru. „Vlna a hedvábí,“ řekl. „Takové věci máš přece ráda.
“
Jitka promnula látku mezi prsty, zkontrolovala lem a teprve potom zvedla oči k Miroslavovi. „Tohle sis vybíral sám? “
„Kdo jiný? V obchodě mi cpaly samé křiklavé odstíny.
Pak jsem uviděl tenhle šeříkový a hned jsem věděl, že bude pro tebe. “
Usmál se stejně jako kdysi, když ještě dokázal stát v kuchyni deset minut jen proto, aby jí dopověděl nějakou hloupost z práce. Ten výraz už na jeho tváři vídala málokdy. Poslední měsíce býval doma čím dál později.
U večeře si říkali stále méně. Dárek proto Jitka nebrala jen jako pozornost. Připadalo jí, že Miroslav místo dalšího rozhovoru položil na stůl krabici a čeká, zda to bude stačit. Téhož večera zavolala Linda a navrhla společný sobotní oběd.
Jakmile Miroslav zaslechl jméno své nevlastní dcery, výraz mu ztuhnul. „Co po tobě zase chce? “
„Nic. Jen se chce se mnou najíst.
“
„Nemůže ten oběd jednou počkat? Vy dvě se přece nemusíte vidět pokaždé, když má volnou sobotu. “
Dvoupokojový byt, který Lindě koupila po vysoké škole z úspor, Miroslav dodnes označoval za zbytečně okázalý dar. Rád zapomínal na léta, kdy Jitka bydlela v pronajatých pokojích a svou realitní kancelář stavěla prakticky od nuly.
Ráno po jejich hádce vytáhl Miroslav šálu ze skříně dřív, než se pro ni Jitka vůbec natáhla. „Nezlob se. Chci jen, abychom měli někdy čas i pro sebe. A vezmi si ji dnes.
Sluší ti. “
Byla to malá věta, pronesená téměř mimochodem. Přesto ji odzbrojila. Než odešla, políbila ho a slíbila si, že včerejší hádku už znovu otevírat nebude.
Teď se vracela po stejné ulici a snažila se přesvědčit sama sebe, že ztratila jen kus látky. Čím blíž byla zastávce, tím méně jí ta věta zněla jako uklidnění a tím víc jako něco, co si potřebuje opakovat. Řidič prázdného autobusu jí dovolil projít celý vůz. Na sedadlech ani na podlaze šála nebyla.
Prohlédla lavičku, nahlédla za reklamní panel a oslovila prodavačku, která právě stahovala roletu stánku. „Tady projde za večer kdekdo. Když někdo uvidí pěknou věc, dlouho na zemi nezůstane. “
Jitce se zlostí rozlilo horko do tváří.
Už vytahovala telefon, že zavolá Miroslavovi, když na kraji silnice zahlédla drobnou postavu. Mladá žena v dlouhém tmavém kabátě a nápadném šátku. V obou rukou nesla šeříkovou šálu. „Slečno, počkejte chvíli.
“
Dívka se otočila a zůstala stát. Nejdřív si prohlédla Jitčinu tvář. Potom se podívala k rozepnutému límci a její výraz se nepatrně změnil. Zřejmě našla detail, který hledala.
„Sháníte tohle? “
„Kde jste ji našla? “
„Ležela u koše. Vítr ji sfoukl až k obrubníku.
“
Jitka si šálu převzala a zkontrolovala lem. Na látce nebyl skoro žádný prach, přestože měla podle dívky ležet u obrubníku. Sáhla po peněžence. „Nechte si ji,“ řekla dívka a ucouvla.
„Jen už si ji nedávejte na krk a doma ji ani neperte. “
„Prosím, proč? “
Dívka se na látku nedívala jako na nalezenou věc. Dívala se na ni jako na něco, čeho by se sama raději nedotýkala.
„Dostala jste ji od manžela, viďte? “
Jitce cukl koutek úst. „Teď mi z ní budete věštit minulost? “
„Já z ní nic nevěštím.
Přinesl vám ji domů osobně? A trval na tom, abyste ji venku opravdu nosila? “
Jitčin úsměv zmizel. Ta otázka mířila přesně k větě, kterou se ještě před chvílí snažila považovat za něžné gesto.
„Jsem vám za tu šálu vděčná, ale opravdu musím jít. “
Dívka ztlumila hlas téměř do šepotu. „Už ji nenoste. Dnes v noci ji dejte manželovi pod polštář.
Nic mu nevysvětlujte a na nic se neptejte. Jen ráno sledujte, čeho si všimne jako první. “
„Co tím získám? “
„Jestli netuší, o co jde, bude jen překvapený.
Jestli tuší, prozradí se. “
„O jakém tajemství mluvíte? “
Dívka krátce pohlédla k autobusu. „Třeba se pletu.
A jestli ano, budu ráda. Proto si nejdřív ověřte jen tohle. Jsem Adéla Richtrová. Dělám v krejčovské dílně za lékárnou.
Jestli budete zítra chtít vědět víc, přijďte tam. “
Než se Jitka stačila zeptat víc, dívka rychle vykročila k přechodu. Neutíkala, ale krok měla příliš svižný na člověka, který právě jen vrátil cizí šálu. Domů to byly sotva tři minuty.
Miroslav jí otevřel v předsíni. Z kuchyně se táhla vůně opečeného masa. „Kdes byla tak dlouho? Už jsem chtěl volat.
“
„Ztratila jsem šálu. Už ji mám. Spadla mi u zastávky. “
„Tak ještě že tak.
Půl města jsem objel, než jsem našel přesně tu, kterou jsem chtěl. “
U stolu Miroslav dlouze popisoval zásilku materiálu, která uvízla ve skladu. Jitka jeho vyprávění vnímala jen napůl. Po večeři zamířil do pracovny s tím, že musí odpovědět na emaily.
Jitka odešla do ložnice, zavřela za sebou a vytáhla šálu z tašky. Pod ostrým světlem lampy na ní nebyla vidět jediná vada. Jen na jednom místě vypadal šev jinak. Stehy byly těsnější a menší, jako by etiketu někdo nedávno odpáral a pak pečlivě vrátil na místo.
Když na to místo přitlačila prsty, ucítila pod látkou ztluštění. Nebyl to špendlík ani zapomenutá papírová visačka. Pod prsty měla tenký tvrdý obdélník. Na chodbě zapraskaly kroky.
Jitka zasunula šálu pod polštář a zásuvku přibouchla. Miroslav vstoupil bez zaklepání. „Co tu děláš? “
„Hledám krém na ruce.
“
Miroslav se zastavil vedle postele, přejel očima po pokoji a na zlomek sekundy se zadíval na polštář. „Od chvíle, co ses vrátila od zastávky, jsi nějaká jiná. “
„Mám za sebou dlouhý den. “
Přišel blíž, sevřel jí ramena a políbil ji.
„Hlavně mi neonemocni. Nevěděl bych si bez tebe rady. “
Když odešel, Jitka šálu znovu vytáhla. Tvrdé místo leželo přesně pod logem značky.
Vytočila Lindu. „Mami, je něco? “
„Ne, jen jsem tě chtěla slyšet. “
„Miroslav zase řeší, že se máme sejít?
“
„On se snaží. “
„To mi říkáš pokaždé, když ti něco koupí. Poslala jsi mi včera fotku té šály. Je pěkná a sedí ti.
“
„Jak vlastně víš o té šále? “
„Sama jsi mi ji poslala. “
U okna zahlédla Miroslava, jak jde ke garáži s telefonem přitisknutým k uchu. Bez rozsvícení zmizel za garážovými vraty.
Jitka zůstala u okna o vteřinu déle, než chtěla. Spát šli kolem jedenácté. Miroslav usnul téměř okamžitě, zády k ní. Jitka ležela vzhůru a poslouchala jeho pravidelný dech.
Chvíli přemýšlela, jestli Adélinu radu ignorovat. Pak vstala tak opatrně, aby matrace ani rám postele nevrzly. Vyndala šálu ze skříně a zasunula ji pod Miroslavův polštář. Probudilo ji, že se vedle ní někdo pohnul.
Přes závěsy už prosakovalo bledé ranní světlo. Na hodinách bylo 3:46. Miroslav seděl na kraji postele a pravou ruku držel zastrčenou pod polštářem. Jitka nechala víčka skoro zavřená a dívala se jen úzkou štěrbinou.
Miroslav vytáhl šálu. V jeho tváři se neobjevilo překvapení ani otázka. Jeho prsty rovnou zamířily ke značkové etiketě. Nahmatal tvrdé místo, látku obrátil a pečlivě prohlédl šev.
Výraz mu ztuhl. V zápětí prudce otočil hlavu k Jitce. Ta zůstala bez hnutí. Miroslav vstal, vytáhl spodní zásuvku nočního stolku úplně ven a sáhl za ni.
Z úzkého prostoru vytáhl další telefon. Jitka ho v jejich ložnici nikdy neviděla. Se šálou v jedné ruce a telefonem v druhé vyšel na chodbu. Jakmile za ním zapadly dveře koupelny, Jitka se zvedla.
Bosá chodidla jí na studené podlaze okamžitě zastudila. Přistoupila ke dveřím a přiložila k nim ucho. Nejdřív doléhalo jen šustění látky. Pak se ozval Miroslavův tlumený hlas.
„Veroniko, lokátor byl pod mým polštářem. “
Ticho. „Jak to mám vědět? Spí.
Možná si všimla švu. Možná na to přišla náhodou. “
Slova druhé strany byla příliš slabá. „Řekni svému člověku, ať teď nic nedělá.
Do soboty to srovnáme. “
V koupelně se ozvala krátká melodie příchozího videohovoru. „Nelo, proč jsi to přijala? “
Z telefonu se zřetelně ozval dětský hlas.
„Tati, přijdeš dneska? Máma říkala, že brzy budeme bydlet v tom tvém velkém domě. A dostanu svůj pokoj? “
Miroslav mlčel tak dlouho, že Jitka slyšela vlastní tep.
„Dej mi mámu. Hned. “
„Je ve sprše. Tati, dostanu svůj pokoj?
“
Jitka od dveří couvla. Lopatka jí narazila do zdi. Veronika už nebyla jen jméno z nočního hovoru. Miroslav měl s tou ženou dítě, které ho znalo jako svého otce.
A někde čekal člověk, který měl v sobotu něco provést a řídit se přitom polohou lokátoru ukrytého v její šále. Za dveřmi Miroslav hovor náhle ukončil. V zámku se pohnul klíč. Jitka stačila udělat krok směrem k ložnici, když se koupelnové dveře pootevřely.
Miroslav vyhlédl ven a uviděl ji u zdi. „Proč tu stojíš? “
„Rozjela se mi bolest hlavy. Šla jsem pro prášek.
“
Miroslav zůstal ve dveřích. V jedné ruce držel neznámý telefon, z druhé strany jeho těla vyčníval šeříkový cíp šály. „Léky máme v kuchyni. “
„Já vím.
Ještě napůl spím. “
Pokusila se projít směrem ke schodům. Miroslav vyšel z koupelny a zastoupil jí cestu. „Jak dlouho jsi vzhůru?
“
„Pár minut. Sáhla jsem vedle sebe a ty tam nebyl. “
Položil jí ruku na rameno. Na první pohled to bylo starostlivé gesto, jenže prsty se jí do ramene sevřely o něco pevněji než jindy.
„Lehni si. Přinesu vodu. “
Jitka se obrátila a pomalu došla k ložnici. Celou cestu čekala, že jí zastaví.
„Jitko. V noci jsi převlékala postel? “
„Ne. Jen se shrnul povlak, tak jsem rovnala polštáře a tu šálu si dala pod svůj.
“
Nechala vteřinu ticha, jako by si událost teprve vybavovala. „Možná. Ležela večer na stolku, když jsem hledala ten krém. Ve tmě jsem ji asi strčila pod tvůj místo, pod svůj.
Chtěla jsem ji ráno přejet párou. Proč tě to tak vyděsilo? “
Miroslav sklopil oči. Šálu pořád nepustil.
Druhý telefon mezitím schoval za tělo. „Co máš v ruce? “ zeptala se Jitka. „Starý pracovní mobil.
Včera jsem ho přinesl z kanceláře. Potřebuju si z něj stáhnout kontakty. “
Roztáhl šálu mezi rukama a bříškem prstu přejel po etiketě. „Ty sis tady ničeho nevšimla?
“
„Čeho? “
„Šev je nějak povolený. “
„Etiketu jsem nezkoumala. “
Usmál se, ale napětí z obličeje mu nezmizelo.
„Ty umíš nechávat věci opravdu na zvláštních místech. “
„Nejspíš nejsem jediná. Ty zase schováváš telefony. “
Několik vteřin mezi nimi viselo ticho.
Jitka uhnula očima první a sedla si na kraj matrace. „Přines mi, prosím, ten prášek. Fakt mi není dobře. “
Miroslav však stále stál na místě.
„Včera u zastávky za tebou nikdo nepřišel? “
„Mluvila jsem s prodavačkou ze stánku a s řidičem autobusu. “
„A šálu našel kdo? “
„Nějaká dívka.
Ležela prý u koše. Poděkovala jsem jí a šla domů. “
Miroslav se na chvíli zamyslel. „Radši ji teď nenos.
Ten šev není v pořádku. Nechám ho spravit. “
„Kde? “
„Něco vyberu.
“
O chvíli později zamířil do garáže. Jitka doběhla k oknu. Viděla Miroslava přejít dvůr a zmizet v garáži. Šálu nesl s sebou.
Neznámý telefon měl zastrčený v kapse. Když se vrátil, šálu už u sebe neměl. „Dnes zůstaň doma. Do realitky zavolám za tebe.
“
„To není potřeba. Do ti budu v pořádku. “
Přiložil jí ruku na čelo. „Horečku nemáš.
“
Za dalších dvacet minut se objevil znovu, tentokrát už v obleku. „Musím být dnes v práci dřív. Tvoje auto vyzvednu ze servisu večer. “
„Moje auto?
“
„Jasně. Aspoň zjistím, co s ním je. “
„Mechanikovi se ozvu sama. Už jsem tam volal.
Mají prověřit brzdy a podvozek. “
Políbil ji. Jitce se žaludek stáhl odporem. Přesto hlavou neuhnula.
Z ložnicového okna pak sledovala, jak nasedá do auta. Motor ale nenastartoval hned. Nejdřív vytáhl telefon, několikrát poklepal na displej a teprve potom odjel. Jitka počkala, dokud vůz nezmizel za rohem, zamkla dům a vrátila se nahoru.
Spodní zásuvku nočního stolku našla prázdnou. Když ji vytáhla, odkryl se za ní úzký skrytý prostor. Zůstal tam nabíjecí kabel a malý klíč bez jakéhokoli označení. Zavolala do autoservisu.
„Dobrý den, tady Jitka Holubová. Můj vůz je od včerejška u vás. “
Mechanik po chvíli našel zakázku. „Ano, máme ho tady.
Diagnostika je na programu dnes. “
„Co přesně máte v zakázce napsané za závady? “
„Neobvyklý zvuk při brzdění a vibrace ve vyšší rychlosti. “
Jitka si přendala telefon do druhé ruky.
„To jsem nikdy nehlásila. “
Mechanik na druhém konci chvíli mlčel. „Objednával to váš manžel? Tvrdil, že ty potíže pozorujete několik dní.
“
„Bez mého písemného souhlasu na autě nic neopravujte a klíče předejte jen mně, nikomu jinému. “
Po ukončení hovoru Jitka chvíli stála s telefonem v ruce. Miroslav zařídil, aby neměla auto, a zároveň ji přesvědčoval, že v sobotu musí jet autobusem. Do krejčovské dílny si objednala taxi.
Za lékárnou našla malý pavilon s vybledlým nápisem Opravy oděvů. Když vstoupila, nad dveřmi zacinkal malý zvonek. „Hledám Adélu Richtrovou. “
Ze zadní části dílny vyšla Adéla.
Černé vlasy měla spletené do silného copu. „Mileno, potřebuju na pár minut pryč od pultu. “
Přešli do zadní místnosti se dvěma šicími stroji a žehlícím prknem u zdi. Adéla za nimi zavřela.
„Zkusila jste to? “
„Ano. Šálu našel hned. Sáhl pod polštář, vůbec se nepodivil a rovnou kontroloval etiketu.
Pak vytáhl telefon, který jsem nikdy neviděla. “
Adéla se zadívala k podlaze. „Takže jsem měla pravdu. “
„Řekněte mi všechno.
“
„Máte šálu s sebou? “
„Ne, zůstala doma. Miroslav si ji vzal do garáže. “
„To není dobře.
Protože v ní je lokátor. “
„Jaký lokátor? “
„Malé zařízení na sledování polohy. Zašívala jsem ho tam já.
Asi před dvěma týdny přišla jedna žena. Vysoká blondýna, mladší než vy. Měla novou šálu a zařízení přibližně velké jako větší knoflík. Chtěla ho schovat pod značkovou etiketu.
“
„Řekla vám jméno? “
„Jen Veronika. Příjmení ne. Tvrdila, že má starší tetu, která zapomíná věci v autobuse.
Prý jí lokátor pomůže dohledat kabelku nebo kabát. “
„Proč jste mě včera zastavila? “
Adéla se bokem opřela o pracovní stůl. „Když jsem na šále pracovala, tak žena telefonovala.
Nejdřív řekla, že šálu má někdo dát jiné ženě jako dárek. Pak do telefonu řekla: ‚Řekni jí, že sis s výběrem dal záležet. ‘“
Ztišila hlas. „Pak dodala něco v tom smyslu, že všechno, co od něj dostane, nosí celé měsíce.
A jednu větu jsem slyšela jasně: ‚Hlavně ať má v sobotu na sobě. ‘ Ten člověk podle lokátoru uvidí, kde vystoupila z autobusu a nebude si ji moct splést. “
Jitka močela. „Jste si těmi slovy jistá?
“
„Úplně. “
„A proč jste s tím nešla na policii? “
„Co bych jim řekla? Že jsem zaslechla kus telefonátu neznámé zákaznice?
Navíc si pro hotovou šálu přijel váš manžel už druhý den. Kontroloval šev, zaplatil v hotovosti a ještě se ptal, jestli by šlo zařízení vyměnit, kdyby přestalo fungovat. “
Jitce se vybavil Miroslavův hlas z koupelny. „Veroniko, lokátor byl pod mým polštářem.
“
„Takže nejde jen o nevěru. Mají spolu dítě. Holčička mu k videu omylem zavolala a řekla, že budou brzy bydlet v našem velkém domě. “
V zadní místnosti na pár vteřin nikdo nepromluvil.
„Dá se to zařízení vyndat, aniž by se šála zničila? “ zeptala se Jitka. „Ano, stačí povolit několik stehů. Ale lokátor teď nemáte.
“
„V sobotu mám ukazovat dům za městem. Miroslav mě pořád tlačí do autobusu a moje auto poslal do servisu kvůli závadám, které jsem nikdy nehlásila. “
„Jak daleko je ten dům od zastávky? “
„Přibližně kilometr.
Cestou skoro nic není. “
„Tak tam nechoďte. “
Jitka přišla k malému oknu. „Potřebuju zjistit, kdo Veronika skutečně je.
“
„Popis vám dám přesný. Ještě lepší by byl kamerový záznam. V dílně kameru nemáme. Lékárna má jednu venku.
Jen nevím, jestli drží záznamy tak dlouho. Doklad po ní nemám, zaplatila hotově a žádné jméno na papíře nechtěla. “
Adéla sáhla po vizitce a podala jí ji. „Tady máte číslo.
Ale neukládejte si mě pod jménem. “
„Když bude potřeba, potvrdíte všechno, co jste mi řekla? “
„Ano, i to, že jsem lokátor zašívala. Nevěděla jsem, k čemu to má sloužit.
Kdybych teď mlčela, vypadalo by to mnohem hůř. “
Ozvalo se zaklepání. „Adéo, čeká tu zákaznice,“ zavolala Milena. Jakmile vyšla ven, zavolala Jitka Lindě.
„Mami, ty voláš nějak brzy? “
„Potřebuju přijet k tobě. “
V Lindině hlase okamžitě zmizela ospalost. „Udělal ti Miroslav něco?
“
„Prosím tě, po telefonu se teď na nic neptej. Kde přesně jsi? “
„U autobusového nádraží. Vezmu si taxi.
Budu čekat u dveří. “
Telefon zavibroval právě ve chvíli, kdy k obrubníku přijel objednaný vůz. „Jak ti je? “ Miroslav.
„Už je to lepší? Jsi doma? “
„Ano, teprve jsem pořádně vstala. “
„Nechal jsem v pracovně jednu složku.
Asi za čtyřicet minut se pro ni vrátím. “
„Dobře, budu doma. “
Když zavěsila, řidič se na ni podíval ve zpětném zrcátku. „Chcete se vrátit?
“
„Ne, pokračujte. “
Miroslav tedy jel domů. Až dorazí, najde prázdnou ložnici a bude vědět, že mu právě lhala. Jitka otevřela aplikaci napojenou na domácí kamery.
Viděla Miroslava vyjít se šálou, zmizet v garáži a vrátit se bez ní. Za necelou minutu vyšel ven znovu a nejprve se podíval k oknům domu. V ruce držel malý černý předmět. Něco na něm stiskl, zkontroloval dům a schoval ho do kapsy.
Lokátor měl u sebe. V té chvíli se v živém přenosu objevilo jeho auto. Na dvůr dorazil výrazně dřív, než tvrdil. Vyskočil, nechal dveře řidiče otevřené a zamířil přímo dovnitř.
Telefon Jitce zazvonil. Nechala ho zvonit. Miroslav to zkusil znovu a pak potřetí. Zápětí přišla textová zpráva.
„Kde jsi? “
Jitka zvedla oči od displeje. Lindě zbývalo přibližně deset minut. Další zpráva naskočila skoro okamžitě.
„Jitko, vím, že doma nejsi. “
Linda stála před vchodem. Jakmile taxi zastavilo, otevřela matce zadní dveře. „Pojď rychle.
“
V bytě byla cítit čerstvá káva. Jitka odložila kabát, kabelku si však nechala přehozenou přes rameno. „Zamkni i druhý zámek. “
Linda bez řečí otočila klíčem a pak matku chytila za zápěstí.
„Mami, celá se třeseš. Co je? “
Jitka začala od šály a pokračovala lokátorem, neznámým telefonem a rozhovorem za koupelnovými dveřmi. Nejtěžší pro ni bylo vyslovit nahlas, že existuje malá Nela.
Linda ji několikrát chtěla zastavit otázkou, ale Jitka ji pokaždé požádala, ať jí nechá nejdřív dokončit celý příběh. Když se dostala k neznámému člověku, kterému měla Veronika na Miroslavův pokyn vzkázat, ať zatím nic nedělá, Linda zaklapla notebook. „Do toho domu už sama nevkročíš. “
„Mám tam dokumenty a věci.
“
„Ty se dají vyzvednout později. Ty ne. “
Telefon se znovu rozvibroval. Miroslav volal.
Jitka se na jeho jméno jen dívala. „Vezmi to,“ řekla Linda. „Zapni reproduktor, já spustím nahrávání. “
Na svém telefonu otevřela aplikaci a přikývla.
Jitka hovor přijala. „Kde jsi? “
„U Lindy. “
„Proč jsi mi řekla, že jsi doma?
“
„Udělalo se mi zase špatně. Nechtěla jsem tam zůstat sama. “
„To jsi mi mohla říct? Vrátil jsem se za dvacet minut a dům byl prázdný.
“
„Potřebovala jsem být s dcerou. “
„Linda ti zase vysvětluje, co je se mnou špatně? “
„Právě kvůli tomu tónu jsem ti nechtěla říct, že jedu sem. “
„Jak o něm mluvím?
“
„Jako by ti pořád něco dlužila. Nikdy jsi ji opravdu nepřijal. “
„Tohle není fér, Jitko. Vrať se.
Probereme to doma sami. “
„Do večera zůstanu tady. “
„To není dobrý nápad. “
„Mám to chápat jako výhrůžku?
“
Pak zavěsil. Linda vypnula nahrávání. „Je pod tlakem. Snaží se tě dostat zpátky.
“
„Myslíš, že už ví, že jsi přišla na lokátor? “
„Na jistotu ne. Ale na trestní obvinění to samozřejmě samo nestačí. Když se přidá Adéla a ten záznam z kamery, policie má důvod začít to rychle prověřovat.
“
Linda vyhledala kontakt na Anežku Langerovou, právničku, která pro Jitčinu realitní kancelář připravovala smlouvy. „Zavolej jí. Řekni rovnou, že potřebuješ okamžitou konzultaci kvůli možnému ohrožení života. “
Anežka jim během několika minut našla volný termín.
Nechali si zastavit u bočního vchodu. V pracovně stáhla žaluzie a položila vlastní telefon displejem dolů. „Nejdřív jedno pravidlo. Jsem vaše právnička, ne policistka.
Jestli to, co mi ukážete, opravdu znamená bezprostřední nebezpečí, nebudu vám radit, jak ho doma sama ověřovat. “
Jitka jí postupně předala nahraný telefonát, video ze dvora, fotografie prostoru za zásuvkou i kontakt na Adélu. Anežka nic nekomentovala, dokud si podruhé nepustila nahrávku Miroslavova hovoru z Lindina bytu. „Lokátor má teď nejspíš Miroslav.
A šálu nemáte u sebe. Jste rozhodnutá podat oznámení ještě dnes? “
„Ano. “
„Dobře.
Pak už sama nic nehledejte a nesnažte se z něj dostat přiznání. To by nebyla odvaha, ale zbytečné riziko. A kdyby si všiml, co víte, může začít mazat stopy. “
„Potřebuju ale dokumenty, které mám doma.
“
„Ne sama. Dokumenty počkají. Pokud policie vyhodnotí, že se tam můžete vrátit s doprovodem, uděláte to tak. Já vám nebudu podepisovat nápad, který vás může dostat do stejného domu s člověkem, jehož se bojíte.
“
Na služebně policie se jich ujal kriminalista Rudolf Toman. Nahrávku si pustil jednou celou a podruhé ji několikrát zastavil na konkrétních větách. Když Jitka začala vysvětlovat, co podle ní Miroslav plánuje, zvedl ruku. „Tohle zatím nechte stranou.
Potřebuju nejdřív přesně vědět, co jste viděla a slyšela. K závěrům se vrátíme, až budou stát na něčem víc než na strachu, jakkoli oprávněném. “
Sepsání oznámení zabralo téměř dvě hodiny. Rudolf se zvlášť zastavil u sobotní prohlídky domu za městem, chybějícího auta a téměř kilometrového úseku od zastávky, kde cestou skoro nikdo nebydlí.
„Kdo tu schůzku sjednal? “
„Majitel domu volal do agentury. Miroslav si poznámky všiml v mém diáři a od té doby mě přesvědčoval, abych určitě jela. “
„Kontakt na majitele máte?
“
„V pracovním telefonu a v databázi kanceláře. “
„Zatím mu nevolejte. Jestli je ten kontakt čistý, nic s tím neztratíme. Jestli není, zbytečně bychom někoho varovali.
“
Rudolf se pak doptal na Veroniku, Nelu a na neznámého člověka. Adéla souhlasila, že všechno potvrdí. Rudolf jí zavolal ještě v Jitčině přítomnosti a požádal ji, aby přijela podat vysvětlení. „Máte pro dnešek bezpečné místo?
“ zeptal se Rudolf, když zavěsil. „Můžu být u dcery? Zná váš manžel její adresu? “
„Samozřejmě.
“
„Adresa vaší dcery tedy není bezpečné místo jen proto, že je tam rodina. Pokud to půjde, bylo by lepší, kdybyste několik dní nebyla na adrese, kterou zná. Nové místo sdělte jen člověku, kterému opravdu věříte, a právničce. “
Linda prohlásila, že matku samotnou nenechá.
Na noc chtěla ještě zavolat Ivetu Strakovou, aby v bytě nebyli jen ve dvou. Rudolf proti tomu nic neměl. „Je možné, že se manžel pokusí přijet a vynutit si osobní rozhovor. Potřebujeme hlavně zabránit situaci, ve které byste zůstala s ním sama.
“
Adéla dorazila na služebnu společně s tetou Milenou Duškovou. Přinesla svůj pracovní zápisník. U příslušného data měla několik hesel: šála, etiketa, lokátor, hotovost. Čtyři obyčejná slova v pracovním zápisníku vypadala méně dramaticky než Jitčina nahrávka, ale měla jednu výhodu.
Vznikla dřív, než Adéla věděla, komu bude muset celý příběh vysvětlovat. Krátce po osmé na dvoře zastavilo Miroslavovo auto. První si ho z balkónu všimla Linda. „Je tady.
“
Miroslav vytáhl z kufru dvě nákupní tašky a kytici bílých chryzantém a vydal se ke vchodu. Linda zavolala Rudolfovi a zapnula reproduktor. „Právě přijel, nese nákup a květiny. “
„Dovnitř ho nepouštějte.
Mluvte maximálně ve dveřích. Nahrávání zapněte předem. “
Jitka otevřela hlavní dveře domu. Když Miroslav vystoupal do patra, pootevřela dveře bytu a zůstala stát ve dveřích.
Vypadal vyčerpaněji než ráno. „Pustíš mě dovnitř? “
„Linda nechce, abychom to řešili v pokoji. “
„Já jsem přišel za tebou, ne za ní.
“
„Tak to můžeme říct tady. “
Miroslav se pokusil podívat přes její rameno do bytu. Pak položil jednu tašku na zem a podal jí květiny. „Chryzantémy.
Vím, že z lilií tě bolí hlava. Ještě si to pamatuju. V tašce je jídlo a tvoje višňové bonbóny. “
Jitka kytici převzala.
Dokázal si pamatovat takovou maličkost a přitom mohl zároveň řešit s jinou ženou trasu, po které půjde jeho manželka sama. Pak rozbalil papír, který dosud držel pod paží. Uvnitř byla šeříková šála. Jitčiny prsty se kolem stonků sevřely.
„Přivezl jsi ji sem? “
„Jistě. Ráno jsem si všiml, že se páře etiketa, tak jsem ji cestou dal jedné známé švadleně. Spravila to hned za deset minut.
“
Ukázal jí okraj látky. Nit byla nová a pod etiketou Jitka znovu nahmátla drobné tvrdé místo. Lokátor byl zpátky. „Vezmi si ji.
Večer už je zima. “
„Radši ne. Ještě bych ji znovu někde nechala. “
„Tentokrát ne.
Jen si ji pořádně uvaž. “
Jitka ji převzala a položila na vrch nákupní tašky. „Tohle byl důvod, proč jsi sem jel? “
„Ty jsi ten důvod.
Celý den jsem se nedokázal soustředit. Odešla jsi, lhala mi, vypnula sdílení polohy a nebrala telefon. Víš vůbec, co jsem si představoval? “
„Jsem unavená, nechci se teď hádat.
“
„Ani já ne. Tak pojď domů. “
„Dnes ne. Zítra mám tu prohlídku domu za městem.
Majitel si kvůli mně udělal čas. Pak se vrátím sem a přespím ještě u Lindy. Domů přijedu v neděli. “
Na Miroslavově tváři se na zlomek sekundy objevila úleva.
Hned ji potlačil. „Takže schůzku nerušíš? “
„Nemůžu agentuře zahodit drahou zakázku jen proto, že jsme se doma pohádali. Auto ale zůstane v servisu.
Vezmu autobus. “
„Mohl bych tě odvézt. “
„Není třeba. Od konečné je to kousek a podle předpovědi má být sucho.
Aspoň se projdu. “
Miroslav přikývl, jako by s tím byl smířený. „Tak mi zavolej, až dorazíš. Napiš aspoň předtím, než vystoupíš.
“
„Dobře. “
Jeho pohled znovu sklouzl k etiketě. „A vezmeš si zítra tu šálu? Jestli bude chladno, vezmi si ji určitě.
Budeš mít něco ode mě u sebe. Aspoň budu vědět, že ti není zima. “
V jeho podání to znělo skoro něžně. Kdo by slyšel jen tuhle jedinou část hovoru, netušil by, proč Jitce při těch slovech běhá mráz po zádech.
„V neděli uvařím. Udělám rybu, zeleninu a tu omáčku, co jsem dělal na nový rok. Dobře, sedneme si a všechno probereme. Vím, že jsem byl poslední měsíce nesnesitelný.
Tlačí na mě práce a doma se pořád motáme kolem sporů s Lindou. Takhle dál fungovat nechci. “
„A co chceš? “
„Začít znovu, bez podezírání, bez věčných výčitek a bez toho, že po každé hádce někdo uteče.
“
Jitka musela vynaložit sílu, aby se trpce neusmála. Miroslav nabízel nový začátek ženě, jejíž život podle všeho plánoval ukončit. Miroslav ji opatrně objal. Jitka zůstala stát bez hnutí.
Když ji objal, chladný límec jeho kabátu se jí otřel o tvář. „Miluju tě,“ zašeptal jí do vlasů. Diktafon v kapse dál tiše zaznamenával každé slovo. „Potřebuju si to srovnat.
“
„Dám ti čas. “
Miroslav ustoupil, pohladil ji po vlasech a ještě jednou políbil. Pak už se loučil. „Zítra si dej pozor.
Ta cesta k domu je dost opuštěná. “
Ta věta přišla ve chvíli, kdy už se loučil. Jitka k němu zvedla oči. „Ty jsi tam nikdy nebyl?
“
„Podíval jsem se na mapu. Je tam pás stromů a kus dál starý lom. “
„Takže sis mou pracovní schůzku nastudoval opravdu pečlivě. “
„Jsi moje žena.
Mám o tebe strach. Je na tom něco divného? “
„Ne. “
Podal jí druhou nákupní tašku.
„Ráno se mi ozvi. “
„Ozvu. “
Miroslav se obrátil a sešel po schodech. Jitka za ním zavřela, znovu nasadila bezpečnostní řetízek a opřela se zády o zeď.
Linda okamžitě vyšla z kuchyně. „On zmínil lom. “
„Adresu mohl najít v diáři a okolí si otevřít na mapě. Jenže proč by někdo tak podrobně studoval trasu k domu, kam jede jeho žena pracovně?
“
Iveta si od Jitky vzala tašky. „Nejdřív vypněte ten diktafon. “
Jitka sáhla do kapsy a zastavila nahrávání. „Nic přímo nepřiznal.
“
„Nepřiznal,“ souhlasila Linda. „Ale ví o prázdném úseku, o lomu a strašně mu záleželo na tom, aby si zítra vzala právě tu šálu. “
Iveta si v kuchyni navlékla jednorázové rukavice a opatrně vložila šeříkovou šálu do čistého sáčku. „Na etiketu už nesahejte, dokud nepřijede policie.
A tohle bych taky radši nejedla. “
Jitka zavolala Rudolfu Tomanovi. Přibližně za čtyřicet minut dorazil s kriminalistickým technikem a se Zdeňkou Hronkovou ze služby kriminální policie. Ještě než cokoli zkoumali, zaznamenali do protokolu, kdo s kterou věcí od Miroslavova odchodu manipuloval.
Šálu vyfotografovali nejprve uvnitř sáčku a teprve potom ji položili na čistou podložku. Technik zdokumentoval umístění etikety a jemně uvolnil několik stehů. Pod ní se ukázal plochý černý GPS lokátor. Na čisté podložce vypadal téměř směšně malý.
Přesto právě kvůli němu policisté v místnosti změnili tón a začali mluvit o sobotě jako o konkrétním riziku, ne o rodinném podezření. „Dáte ho zase zpátky? “ zeptala se Linda. Rudolf zavrtěl hlavou.
„Šálu i zařízení teď převezmeme. Přes noc zůstanou v policejní úschově. Zítra lokátor ještě využijeme při akci a před odjezdem ho technik znovu vloží do šály. Bude se pohybovat po trase, kterou podle všeho Miroslav očekává.
“
Zdeňka Hronková si sundala bundu a postavila se vedle Jitky. Výškou i postavou si byly dost podobné. Zdeňka měla tmavší vlasy, ale z větší vzdálenosti se rozdíl dal skrýt čepicí, šálou a nenápadným líčením. „Pojedu místo vás.
A jednu věc si ujasněme rovnou. Nejdu tam testovat, jak dlouho dokážeme čekat. Potřebujeme zjistit, kdo na trase čeká, a vrátit se dřív, než tomu člověku dáme příležitost někoho zranit. V autobuse nebudu sama a u pásu stromů i v okolí lomu budou další policejní týmy.
Pokud nebude potvrzené jištění, spojení nebo bezpečný prostor pro zákrok, akci přerušíme. “
„A když bude ten člověk ozbrojený? “
„Právě proto vaše matka zůstane tady. Budu mít spojení, skryté jištění a kolegy na několika pozicích.
Pokud se podmínky změní, akce se změní s nimi. “
„Musí vám nejdřív něco udělat, než ho zadržíte? “
Rudolf se vložil do rozhovoru. „Nebudeme čekat na těžké zranění.
O zákroku rozhodneme podle jeho konkrétního jednání. “
„Ráno manželovi zavoláte,“ řekl Jitce. „Řeknete jen, že jste vyrazila a že jste si kvůli chladu vzala šálu. Nic dalšího.
Potom váš telefon až do konce akce převezme Zdeňka. “
„A já budu kde? “
„Tady s Lindou a Ivetou. Je možné, že se Miroslav pokusí přijet.
Dům budeme sledovat. Nikomu neotvírejte. “
Krátce před půlnocí přišla další Miroslavova zpráva. „Děkuju, že jsi se mnou dnes mluvila.
V neděli tě čekám doma. Zítra si vezmi šálu. Má foukat. “
Jitka si zprávu přečetla dvakrát.
Udělala snímek obrazovky a přeposlala ho Rudolfovi. Odpověděl za několik minut. „Zprávu zachovejte, už nereagujte. “
Jitka odložila telefon na stolek a zhasla.
Spánek nepřicházel. „Mami,“ ozvala se Linda do tmy. „Ano? “
„Pořád ještě můžeš začít úplně jinak.
“
Jitka si vybavila Miroslavův polibek u dveří, těžké nákupní tašky i šálu, kterou jí několikrát připomněl vzít si na sobotní cestu. „Teď už jiná možnost ani není. “
V sobotu Jitku probudilo ticho několik minut před budíkem. Iveta už seděla u stolu ve svetru, oběma rukama objímala hrnek čaje a při každém zvuku ze dvora zvedla hlavu.
Na dvoře se objevilo tmavé služební auto. Jako první vystoupil Rudolf Toman. Za ním Zdeňka Hronková. Měla na sobě Jitčin kabát.
Vlasy ukryla pod čepici a nenápadné líčení změnilo rysy tak, že z dálky opravdu připomínala Jitku. „Co myslíte? “
Jitka si prohlédla vlastní kabát na cizím těle, čepici staženou do čela a účes, který z dálky měnil siluetu. „Zezadu hodně.
To nám stačí. “
Rudolf položil na stůl zapečetěný průhledný obal se šálou a předávku zaznamenal. Teprve potom obal otevřel a šálu podal Zdeňce. „Nejdřív ověřte lokátor.
“
Zdeňka se podívala na služební telefon, vyčkala na potvrzení technika a teprve potom kývla. „Spojení drží. Máme signál. “
Omotala si šeříkovou látku kolem krku, tak jak jí Jitka předchozí večer ukázala.
„Já ji nosím těsněji. Přitahuju si ji skoro k bradě. “
Zdeňka uzel upravila. Pak jednou prudce zatáhla za volný konec šály.
„Takhle se mi nesmí zachytit o výstroj. Podobnost je až druhá. Nejdřív bezpečnost. “
Rudolf požádal Jitku, aby teď před nimi zavolala Miroslavovi.
Miroslav telefon zvedl téměř okamžitě. „Už jsi vzhůru? “
„Ano, za chvíli vyrážím. “
„Jak ti je?
“
„Dobře. Venku je chladno. Proto mám na sobě tu tvoji šálu. “
„Dobře děláš.
Vždycky ti slušela. “
„Dojedu k domu, udělám prohlídku a pak se vrátím k Lindě. Zítra přijedu domů. “
„Budu na tebe čekat.
Ozvi se po schůzce. Jestli tam bude signál, dávej na sebe pozor. “
Jitka hovor ukončila. Prsty měla úplně studené.
Zdeňka nastoupila do autobusu, kterým měla podle plánu cestovat Jitka. Mezi běžnými cestujícími seděli i dva policisté v civilu. Na konečné zastávce vystoupila sama. Technik zároveň sledoval signál lokátoru.
Bod na mapě pokračoval přesně tam, kde ho lidé stojící za plánem očekávali. Zpočátku cesta vedla mezi rodinnými domy, pak poslední plot skončil. Vlevo se táhl pás stromů a napravo prudce klesal zarostlý svah starého lomu. V dálce už byla vidět střecha cílového domu.
Zdeňka šla vyrovnaným krokem s kabelkou přes rameno. Pod kabátem měla ochrannou vestu. U zatáčky zahlédla šedou dodávku. Byla zaparkovaná pod stromy, tak aby z autobusové zastávky nebyla vidět.
Za volantem nikdo neseděl. Muž se objevil zezadu za vozem. Vyšel na krajnici a s každým krokem zrychloval. Měl tmavou bundu, kšiltovku a přes obličej zdravotnickou roušku.
Pravou ruku nechával v kapse. Zdeňka nezpomalila. „Paní, počkejte. “
Ohlédla se jen částečně.
„Jdete k domu číslo 17? Majitel mě poslal naproti vám. Mám vás doprovodit. Pobíhají tam psi bez vodítka.
“
Jeho tón zněl schválně obyčejně, ale přibližoval se šikmo a současně jí uzavíral cestu zpět k silnici. Byl přibližně pět metrů od ní. „Majitel říkal, že přijde osobně. “
„Nestíhá.
Vezmeme to tudy. Je to kratší,“ ukázal směrem k pěšině vedoucí ke lomu. „Půjdu po cestě. “
Muž vytáhl pravou ruku z kapsy.
V dlani se zableskla čepel nože. Druhou rukou se natáhl po její kabelce. „Dej sem telefon a ani nehlesni. “
Zdeňka udělala krok vzad a současně stiskla skryté tlačítko v rukávu.
„Zůstaňte stát. “
Muž vyrazil proti ní. Stačilo zachytit volný konec šály a prudkým trhnutím ji stáhl směrem ke stromům. Ve stejném okamžiku ze skrytu vyběhly tři policisté.
Další dvojice mu uzavřela cestu k dodávce. „Policie! Nůž na zem! Ruce nahoru!
“
Muž pustil šálu a rozběhl se ke svahu. Udělal jen několik kroků, než mu na vlhké půdě podjela noha. Než se zvedl, policisté ho dostihli, přitlačili k zemi, odzbrojili a nasadili mu pouta. Při prohlídce zadržení u něj zajistili nůž, skládací obušek, plastové stahovací pásky a telefon bez uložených kontaktů.
V kapse měl vytištěnou fotografii Jitky se šeříkovou šálou kolem krku. Na snímku nebylo nic tajného ani intimního. Právě proto působil tak znepokojivě. Někdo si z obyčejné fotografie udělal pracovní pomůcku.
V dodávce policie našla lopatu, kanystr s benzínem, náhradní oblečení a prázdnou tašku. Na podlaze ležela sada starších registračních značek. Zadržený se jmenoval Richard Sedláček. V minulosti už byl odsouzen za násilnou majetkovou trestnou činnost a také za nedovolené ozbrojování.
Zpočátku tvrdil, že chtěl pouze okrást náhodnou ženu. Richardův telefon mezitím dál přijímal zprávy. Displej se rozsvítil v okamžiku, kdy už zařízení leželo mezi zajištěnými věcmi. Na uzamčené obrazovce se v oznámení objevila krátká věta.
„Lokátor stojí. Co se děje? “
Zpráva přišla z čísla Veroniky Matouškové. Ve stejné době si Miroslav Vaněk během firemní akce otevřel aplikaci pro sdílení polohy.
Bod se na mapě zastavil u starého lomu. O chvíli později signál zmizel úplně. Miroslav několikrát vytočil Jitčino číslo. Telefon měl stále u sebe policejní tým se Zdeňkou, takže všechny příchozí hovory zaznamenali, ale žádný nepřijali.
V Lindině bytě o tom nikdo netušil. Jitka, Linda a Iveta seděli u kuchyňského stolu a pohledy jim neustále padaly na hodiny. Kolem desáté se ozval Lindin telefon. Volal Rudolf.
„Útočník je zadržený. Zdeňka je v pořádku. Zůstaňte v bytě. Další úkony pokračují.
“
Jitka na chvíli zavřela oči. Linda ji objala kolem ramen. „Takže u toho lomu zadrželi… a Miroslav? “ zeptala se Linda.
Jitka jí položila ruku na zápěstí. „Ten je pořád venku. Zatím mají jen člověka, který čekal u cesty. “
Policie si Jitčin mobil ještě ponechala, aby mohla dokumentovat příchozí hovory i zprávy.
Rudolf jim odmítl sdělovat podrobnosti prvních úkonů. Potvrdil však, že věci nalezené u zadrženého se jen těžko slučují s tvrzením o náhodném setkání. „Můžu už jet domů? “ zeptala se Jitka.
„Ještě ne. Vyšetřování je teprve na začátku. Zůstaňte tam a postupujte podle pokynů. “
Richarda převezli na policejní služebnu.
K výslechu přistoupili až poté, co byl přítomen jeho obhájce. Richard stále opakoval, že chtěl ženě jen sebrat kabelku. Pak před něj položili dokumentaci z místa, vytištěnou fotografii, stahovací pásky a seznam věcí z dodávky. Zvlášť se ho ptali, proč by náhodný lupič sledoval lokátor, znal přesnou trasu konkrétní ženy a čekal právě u lomu.
Richard si vyžádal přestávku. Po poradě s obhájcem změnil postoj a souhlasil, že bude vypovídat. Uvedl, že kontakt na něj získala Veronika prostřednictvím jeho bratrance. Za útok mu slíbily vysokou odměnu.
Polovinu měl už předem v hotovosti, druhou polovinu měl dostat po Jitčině smrti. Podle dohody měl sebrat kabelku i šperky, aby místo působilo jako loupežné přepadení. Jitku měl bodnout nožem a její tělo shodit ze svahu. Lokátor v šále mu měl ukázat přesný okamžik, kdy žena vystoupí z autobusu a začne jít sama.
Podle Richardovy výpovědi se s ním Miroslav osobně sešel na parkovišti u obchodního centra. Předal mu fotografii své ženy, popsal oblečení i šeříkovou šálu a zdůraznil, že okolí domu bývá téměř prázdné. Richardovo přiznání nikdo nepřijal jako hotovou pravdu. Policie začala každou jeho větu rozebírat proti tomu, co bylo možné ověřit nezávisle.
Nejdřív přišel kamerový záznam z obchodního centra. Zachytil Richarda s Miroslavem na stejném parkovišti, o kterém mluvil při výslechu. Potvrdili se také kontakty mezi příslušnými telefony v časech, které odpovídaly přípravě útoku. V digitálních datech, která už policie procesně zajistila, se podařilo obnovit Jitčinu fotografii, mapu okolí domu, adresu i komunikaci s Richardem.
Veroniku zadrželi poblíž domu její matky, kam přijela vyzvednout Nelu. Policie předem ověřila, že babička může dívku bezprostředně převzít a kvůli náhlé změně péče přivolala také příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí. Nela plakala a ptala se, proč policisté odvážejí maminku. Před dítětem však nikdo okolnosti případu nevysvětloval.
Miroslava zadrželi po skončení oficiální části firemní akce. Když vyšel na parkoviště, u jeho auta už čekal Rudolf Toman. „Co to má znamenat? “
„Důvody zadržení vám budou řádně sděleny.
“
Miroslav automaticky sáhl k telefonu, ale Rudolf ho okamžitě vyzval, aby nechal ruce viditelně před tělem. Při prvním výslechu Miroslav všechno popřel. Tvrdil, že zařízení nechal do šály ukrýt jen ze žárlivosti, protože chtěl vědět, kam jeho žena chodí, a že žádný útok nikdy neobjednal. Veroniku vykresloval jako dotěrnou milenku, která prý celý plán vymyslela bez něj.
Jeho verze se nerozpadla jednou velkou větou. Odlamovala se po kouscích pokaždé, když se proti ní objevil další ověřitelný údaj. V druhém telefonu našli obnovenou komunikaci o sobotní trase. V cloudovém úložišti byla uložená fotografie domu za městem i snímek Jitky před realitní kanceláří.
Kamerový záznam z parkoviště potvrzoval Miroslavovu schůzku s Richardem. Na domácím počítači zůstala historie vyhledávání týkající se dědění po zemřelém manželovi či manželce a způsobů vypořádání podílů dalšího dědice. Z důkazů se postupně skládala i druhá část plánu. Ta, která nezačínala u lomu, ale u peněz.
Kdyby Jitčina smrt vypadala jako náhodné loupežné přepadení, Miroslavovy vlastní propočty vycházely z obvyklého předpokladu rovného vypořádání společného jmění. Jedna polovina domu by při takovém výpočtu připadla jemu a druhá by vstoupila do pozůstalosti. Jitčinu polovinu by pak v první dědické třídě dědili Miroslav a Linda rovným dílem. V jeho tabulce tak výsledný plán počítal se třemi čtvrtinami domu pro něj a s čtvrtinou pro Lindu.
Čísla byla napsaná bez emocí. Právě jejich chladná přesnost Jitce později připadala horší než jakákoli hádka o peníze. Mimo to měl rozepsanou částku, za kterou chtěl Lindin podíl později odkoupit, a náklady, po nichž by dům nakonec získal celý. Současně věděl, že prokázaná úmyslná účast na Jitčině smrti by mohla vést k jeho dědické nezpůsobilosti.
I proto celý plán potřeboval vypadat jako čin cizího člověka bez vazby na rodinu. Veronika podle obnovené komunikace počítala s tím, že se po skončení pozůstalostního řízení nastěhuje do domu s Nelou. Dětský pokoj, o kterém Nela mluvila do telefonu, tím získal konkrétní místo v jejich představách. Ve svých výpovědích se někdejší spojenci začali navzájem obviňovat.
Miroslav tvrdil, že člověka na útok našla Veronika. Veronika naopak uváděla, že termín, trasu i způsob napadení určil Miroslav. Richard potvrdil účast obou. Adéla Richtrová označila Veroniku za ženu, která přinesla šálu do dílny, a Miroslava za muže, jenž si hotovou zakázku vyzvedl.
Součástí spisu se stal také Adélin pracovní zápisník, fotografie lokátoru a výpověď její tety Mileny Duškové. Majitel domu za městem s plánem neměl nic společného. Nemovitost opravdu nabízel k prodeji. Jen telefon do Jitčiny realitní kanceláře uskutečnil prostředník na Veroničinu žádost.
Majiteli bylo řečeno, že Jitka má zájem o exkluzivní zakázku a může přijet právě v sobotu. On sám byl tehdy mimo město. Dům, kde Jitka s Miroslavem bydleli, policie prohledala na základě příslušného soudního příkazu. V Miroslavově pracovně objevili složku s výpisy ze společných účtů.
Z úspor postupně posílal Veronice menší částky a v poznámkách k převodům je označoval jako platby dodavatelům nebo výdaje za opravy auta. V samostatném souboru měl spočítanou hodnotu domu, předpokládanou cenu Lindina budoucího podílu, náklady na stěhování i částku určenou na zařízení dětského pokoje. Na spodním okraji stránky bylo napsáno Nela. Nebylo u něj žádné právní poznámka ani částka, jen jméno dítěte tam, kde Miroslav počítal místnosti a budoucí náklady.
Když Jitka dostala možnost přečíst si kopii dokumentu v kanceláři vyšetřovatele, dlouho nic neříkala. Před sebou měla něco mnohem konkrétnějšího než dětskou větu z videohovoru. Plán, podle kterého mělo jiné malé dítě získat pokoj v domě, z něhož měla Jitka zmizet. V garáži policie našla obal od lokátoru, náhradní SIM kartu a doklad o koupi zařízení.
Kriminalistické zkoumání navíc potvrdilo Miroslavovy otisky na vytištěné trase, kterou policisté zajistili v Richardově dodávce. Veronika nejprve tvrdila, že měla v úmyslu Jitku pouze vystrašit. Když před ní položili obnovenou komunikaci, výpověď změnila a začala tvrdit, že vraždu navrhl Richard. Vyšetřovatelé porovnali časové údaje jednotlivých zpráv.
Právě Veronika poslala Richardovi jako první fotografii starého lomu a napsala, že Jitku musí shodit dolů. Miroslav se pokusil poslat Jitce dopis. Jitka ho odmítla převzít i číst. Nechtěla znovu vstoupit do rozhovoru, v němž by pravidla určoval on.
Později se ozval prostřednictvím svého obhájce. Nabídl, že ustoupí z části majetkových požadavků, pokud Jitka na oplátku prohlásí, že si přeje smírné řešení. Anežka Langerová položila návrh na stůl a posunula ho od Jitky zpátky k sobě. „Než mi odpovíte, potřebujete slyšet něco, co se vám možná nebude líbit.
Já můžu chránit vaše majetkové zájmy a vysvětlit vám důsledky. Nemůžu z trestního řízení udělat obchod. “
Vysvětlila jí, že u tak závažného trestného činu soukromá dohoda ani smířlivé stanovisko poškozené řízení nezastaví a majetkové ústupky nemažou už zajištěné důkazy. Nabídka tak zůstala ležet mezi nimi jako připomínka, že Miroslav stále zkouší řešit následky stejným jazykem, kterým si předtím počítal dům.
Jitka se na papír ani nepodívala. „Pořád věří, že všechno jde převést na peníze a podíly. “
Linda se opřela dlaněmi o hranu stolu. „Takže po tom všem ještě zkouší smlouvat o dům?
“
„A právě proto mu neodpovíme vztekem. Budeme řešit jen to, co je pro Jitku právně a lidsky bezpečné. “
Po několika měsících vyšetřování státní zástupce podal obžalobu a věc se dostala před soud. Jitka se účastnila všech hlavních jednání.
Vidět Miroslava na lavici obžalovaných bylo pro ni těžší, než si předem připouštěla. V místnosti, kde se každá věta zapisovala a každé oslovení mělo svůj řád, působil jejich někdejší společný život skoro neslučitelně s tím, proč tam seděli. Nejvíc jí zaskočilo, že pozná jeho drobné návyky i tady. Způsob, jakým si narovnává rukáv, než začne mluvit, nebo jak krátce sklopí oči, když hledá větu, která má znít rozumně.
Zhubl, přestal se holit a při každém jednání se přesto snažil zachytit její pohled. Když jí předseda senátu dal jako poškozené prostor doplnit to, co už v řízení uvedla, a zeptal se, zda na svém vyjádření trvá, Jitka si přisunula mikrofon o kousek blíž a odpověděla:
„Ano. “
Miroslav požádal předsedu senátu, zda jí smí položit jednu otázku. „Opravdu si myslíš, že jsem chtěl, abys zemřela?
“
Jitka se na něj poprvé podívala přímo. „Poslal jsi mě na cestu, kterou sis sám vybral. To mi stačí. “
„Já bych to nakonec zastavil.
“
„Mohls to zastavit dřív, než vznikl lokátor, šála a člověk najatý k útoku. “
Potom už na něj přímo nereagovala. Když soud později vyhlásil rozsudek, Jitka neposlouchala jen slovo vinen. Slyšela znovu jednotlivé role: plánování, předávání informací, peníze, najatý vykonavatel.
Miroslava a Veroniku soud uznal vinými podle jejich konkrétního podílu na organizaci pokusu o vraždu motivovaného majetkovým prospěchem. Richard dostal trest za pokus o vraždu a také za další prokázané trestné činy. Richardovu spolupráci s orgány činnými v trestním řízení soud vzal v úvahu. Nezměnilo to však fakt, že k útoku skutečně vyšel s nožem v ruce.
Po vyhlášení rozsudku vyšla Jitka z budovy společně s Lindou. Na schodech čekali novináři. Jitka odmítla mluvit o Nele a výslovně je požádala, aby z dítěte nedělali součást veřejné senzace. Dívka zůstala u babičky.
Orgán sociálně-právní ochrany dětí průběžně ověřoval, že má zajištěnou bezpečnou péči a případné dlouhodobé uspořádání se řešilo odděleně od trestního procesu. Linda vzala matku pod paží a bez dalších slov ji odvedla k autu. Rozsudek Jitce nevrátil život, který vedla předtím. Ani z celé věci neudělal uzavřenou kapitolu během jediného dne.
Když později na chodbě zaslechla cizí telefon zavibrovat, ramena jí vyjela vzhůru dřív, než si stačila uvědomit proč. Ještě měsíce s sebou trhla, když jí v tiché místnosti zavibroval telefon, a šeříkovou barvu nedokázala vidět bez krátkého sevření v žaludku. Rozsudek pro ni nakonec znamenal něco mnohem méně vznešeného a mnohem praktičtějšího. Už nemusela přemýšlet, jestli se Miroslav zítra objeví za dveřmi a bude znovu určovat pravidla.
Manželství bylo následně rozvedeno v samostatném řízení. Miroslavův právní zástupce se snažil vypořádání společného jmění protahovat sporem o to, kolik kdo do domu vložil. Jitka předložila bankovní podklady, které dokládaly původ významné části prostředků. V průběhu vypořádání majetku se obě strany nakonec prostřednictvím svých zástupců shodly, že dům prodají, protože ani jedna nedokázala za přijatelných podmínek vyplatit druhou.
Kupující se našel na jaře. V den předání přijela Jitka společně s Lindou a svým právním zástupcem. Prošla celý dům, odnesla poslední krabice a nakonec se zastavila v ložnici. Kdysi tamním křesle ležela šeříková šála.
Křeslo už bylo pryč, ale na podlaze po něm zůstal světlejší obdélník, jako po něčem, co mělo své pevné místo déle než člověk, který ho používal. „Máme všechno? “ zeptala se Linda. Jitka ještě jednou přejela místnost pohledem.
„Ano. “
Zavřela okno a odešla. Za peníze, které jí po vypořádání připadly, koupila malý byt ve stejném domě jako Linda, jen o dvě patra níž. Byl jednopokojový a měl balkón obrácený do dvora.
Nábytek si tentokrát vybrala sama a nikoho se neptala, zda se mu bude líbit. V den stěhování přinesla Iveta koláč. Linda pomáhala s krabicemi a nakonec pověsila v předsíni zrcadlo. „Teď jsem u tebe za minutu.
“
Jitka na ni ukázala prstem. „Ale nejdřív zavoláš. “
Linda se rozesmála. „Ty už máš domácí pravidla?
“
„Ano. A první pravidlo zní: o dvě patra víš, máš vlastní zvonek. “
O něco později se Jitka zastavila za Adélou před krejčovskou dílnou. Adéla odmítala jakoukoli odměnu.
Teprve když se později dozvěděla, že Adéla odkládá kurz konstrukce oděvních střihů kvůli penězům a Milena hledá dostupnější provozovnu s lepší polohou, nabídla pomoc způsobem, který se dal přijmout bez pocitu dluhu. Kurz zaplatila a Milaně pomohla vyjednat nájem na místě, kudy chodilo víc zákazníků. „Já jsem vás nezachránila,“ namítla Adéla. „Jen jsem vám našla a vrátila šálu.
“
Jitka se podívala na Adélin pracovní stůl, na cívky nití a krejčovské nůžky. „Šála byla ta nejmenší část. Důležité bylo, že jsi mě tehdy nenechala jen odejít a dělat, že se nic neděje. “
Téměř rok po sobotní cestě, která se nakonec nikdy nestala Jitčinou cestou, připravovala ve svém novém bytě nedělní večeři.
Na stole měla zeleninu, pečenou rybu a omáčku podle receptu, který kdysi vařil Miroslav. Linda přinesla čerstvý chléb, Iveta květiny a Adéla nový béžový šál. „Tenhle je pro vás,“ řekla Adéla. Jitka vzala nový šál do rukou.
Nepřiložila si ho hned ke krku. Nejdřív prsty přejela po etiketě, skoro bezděčně, a teprve potom si uvědomila, co dělá. Chvíli jen vnímala teplo látky v dlaních. Pak se usmála.
Když se všichni posadili ke stolu, podívala se na dceru. Mezi nimi už nestál cizí hlas, který z blízkosti dělal soupeření a z pomoci vypočítavost. „Na co si připijeme? “ zeptala se Iveta.
Jitce se vybavila prázdná cesta, pás stromů a Zdeňka v jejím kabátě. Ne jako obraz hrdinství, ale jako okamžik, kdy cizí člověk přijal riziko, které mělo původně patřit jí. „Na lidi, kteří řeknou pravdu, i když by pro ně bylo pohodlnější mlčet. “
Za okny se postupně rozsvěcela světla v dalších bytech.
O dvě patra výš nechala Linda pootevřené okno, aby vyvětrala. Jitka zvedla oči k pootevřenému oknu a koutkem úst se usmála. Měla svůj malý byt, dceru blízko a kolem sebe lidi, kteří její hranice brali vážně. Už nikoho, kdo by si její život nebo majetek rozděloval dřív, než ona sama něco rozhodne.
Nedělní večeře nebyla důkazem, že už bude všechno dobré. Ryba mohla vystydnout. Linda mohla za hodinu odejít o dvě patra výš a Jitka mohla večer zase zkontrolovat zámek dvakrát. Byl to obyčejný večer, který nikdo nenaplánoval za ni.
Pro tu chvíli jí to stačilo.
