Ráno 11. července 1971 se v uzavřeném bytě na římském náměstí Piazza D’Aracoeli probudil muž a jeho žena už ne. Bylo jí třicet let a po jedno žhavé desetiletí byla snad nejfotografovanějším ztělesněním všeho, čemu tehdejší doba věřila. Ten obraz ji zachytil bosou, s uhleně černýma očima, na střeše nad rudým městem, zahalenou v hedvábí s pohořím Atlas v zádech.
Krásná a – jak řekl její nejslavnější obdivovatel – zatracená. Talitha Getty přiletěla na jih, aby ukončila své manželství. Nebo aby ho zachránila. I to je sporné, stejně jako téměř vše, co se odehrálo v hodinách po jejím příjezdu.
O týden dřív zemřel v Paříži ve vaně další člen téže ztracené generace – podle pověstí ho zásobil právě aristokrat, který jejich světem proplouval a rozdával bílý prášek jako svátost. Co zastavilo její srdce a proč její manžel raději opustil zemi, než aby odpovídal na otázky soudce, jsou hádanky, které půl století jen zhoustly. Toto je příběh noční hvězdy Marrákeše. Narodila se jako Talitha Dina Pol 18.
října 1940 ve městě Modjokerto na ostrově Jáva, tehdejší nizozemské državě. Její život začal tak, jak skončil – za okolností příliš podivných na to, aby si je někdo vymyslel. Otec Willem Pol byl malíř. Matka Adine pocházela z dobře situované rodiny v Rotterdamu.
Dva roky po jejím narození obsadili Japonci Nizozemskou východní Indii a malá Talitha byla internována s matkou v jednom táboře, zatímco otec vězněl v jiném. Bylo to dětství strádání a odloučení, a kdo ji znal později, často sáhal právě k tomu táboru, když se snažil vysvětlit pramen smutku, který prosvítal pod tím leskem. Po válce se rodina znovu nespojila. Rodiče se rozešli a Talitha odjela s matkou do Evropy.
Matka zemřela v Haagu v roce 1948, když bylo dívce sedm let. Ujal se jí otec s novou manželkou Poppet John. Tady příběh získává bohémský rodokmen, který formoval všechno, co přišlo potom. Poppet byla dcera Augustuse Johna, velkého velšského malíře a libertina z edwardiánského Chelsea.
Talitha se tak stala nevlastní vnučkou jak tohoto hřímajícího muže, tak jeho múzy Dorelie McNeillové, krásky, jejíž volné šaty bez korzetu předchozí generaci pohoršily, aby ji pak okouzlily. Do té spleti patřila i violoncellistka Amaryllis Flemingová, nemanželská dcera Augustuse Johna s matkou Iana Fleminga, muže, který později vymyslel Jamese Bonda. Dívka vyrůstala mezi Londýnem a jihofrancouzským pobřežím mezi stojany s obrazy a otevřenými manželstvími, mezi lidmi, pro které byly umění a nevázanost jedno a totéž. Interiérový designér Nicky Haslam, který ji v těch letech potkal, si ji zapamatoval jako „nejkrásnější dítě“ – větu, kterou o ní lidé opakovali v různých podobách až do její smrti.
V pozdním mládí přijela do Londýna a zapsala se na Royal Academy of Dramatic Art s úmyslem stát se herečkou. Záměr předběhl skutečný úspěch. V letech 1962 až 1965 nasbírala pár malých rolí. Nejpamátnější výkon přišel ve filmu Michaela Winnera The System, sluncem vybělené studii o provinčních svůdcích, kde hrála Helgu, první dovolenkovou, kterou si místní záletníci dostali do postele.
Větší roli dostala jako Claudine ve snímku Return from the Ashes po boku Maximiliana Schella a Ingrid Thulinové. Pak role přestaly být důležité, protože žena začala zastiňovat herečku. To, co měla, nebyl ani tak talent jako spíš účinek na lidi, kteří se na ni dívali. Spisovatel Jonathan Meades, který ji zahlédl v domě v Holland Parku, si myslel, že je „nejkrásnější mladá žena, jakou kdy viděl“, a přiznal, že tam stál s otevřenými ústy a nedokázal skrýt úžas.
Obdivovatelů měla mnoho a často mocných. Konzervativní ministr lord Lambton ji pronásledoval s vytrvalostí, která vešla do legendy, a prý jí posílal čerstvé kytice každé dvě hodiny. Vážněji ji v roce 1965 okouzlil Rudolf Nurejev, defektor, který se stal nejelektrizujícím tanečníkem své doby. Jeho životopisec napsal, že „nikdy necítil takové erotické vzrušení k ženě, že v její bledé pleti a vysokých lícních kostech viděl svůj androgynní odraz“, a že přátelům říkal, že si ji chce vzít.
Časopis Tatler ji korunoval dívkou roku 1965. Ve čtyřiadvaceti byla přesně ta správná osoba na přesně tom správném místě, ve chvíli, kdy se Londýn stal středem světa. A byl to vlastně Nurejev, kdo ji v jistém smyslu provdal. Dánsko-americký společenský elegán Claus von Bülow, tehdy pobočník ropného magnáta J.
Paula Gettyho, uspořádal večeři a posadil tanečníka vedle Talithy. Nurejev se nedostavil. Na jeho prázdnou židli – vedle ženy, kterou chtěl – usedl John Paul Getty Jr. , syn magnáta a dědic jednoho z největších soukromých jmění na světě.
Getty tehdy řídil italskou pobočku rodinné firmy z Říma a rozpadal se ve švech spořádaného života. Jeho manželství s Gail, bývalou mistryní ve vodním pólu a matkou jeho čtyř dětí, skončilo rozvodem předchozí rok. Ráno po večeři přijel do Talithina bytu a odvezl ji za svým otcem. Námluvy byly krátké a jejich výsledek nevyhnutelný.
Vzali se 10. prosince 1966 na římském Kapitolu a Talitha měla bílé minišaty lemované norkem – outfit, který jasně oznamoval, že hodlá tuto instituci předělat k obrazu svému. Na svatební cestu jeli do Marrákeše a v medíně Rudého města našli zchátralý palác z 19. století, který koupili za údajných deset tisíc dolarů a beze studu jej pokřtili Palácem rozkoše.
S americkým designérem Billem Willisem jej naplnili stěnami barvy měsíčku, kyselými zelenými dlaždicemi, mosazí a vyšívanými polštáři v množství, které žádná místnost nedokázala pojmout. A tam postavili jeviště, na němž se měla odehrát legenda. „Tento dům je opravdu jeviště,“ řekla sama Talitha, a myslela to jako chválu. Hostovská kniha Paláce rozkoše vypadá jako sčítání lidu jedné doby.
Přijeli Mick Jagger s Marianne Faithfull, Paul McCartney i John Lennon, Keith Richards s Brianem Jonesem a Anitou Pallenberg, Andy Warhol a nejzářivější jména módního světa. Diana Vreelandová, císařovna amerického Vogue, popsala typický den tam: začal piknikem pod vodopádem v Atlasu a skončil večeří při svíčkách pro dům plný umělců, spisovatelů, muzikantů, magnátů a „polních lilií“. Talitha těmto večerům vládla s instinktem principála, plnila nádvoří tanečníky, akrobaty, vypravěči, zaklínači hadů a kouzelníky, takže palác nepůsobil jako obydlí, ale jako noční svátek okouzlení. Do tohoto světa v letech 1966 a 1967 vstoupil Yves Saint Laurent, právě přetvářející haute couture, a toto setkání změnilo běh módy.
„Když jsem potkal Talithu Gettyovou, můj pohled se úplně změnil,“ řekl. On a Pierre Bergé si koupili vlastní dům v městských hradbách. Černobílá strohost jeho šatů ustoupila Technicoloru jejích. Saint Laurent vzpomínal, že „přišla jako závan větru, neškolená kráska, která nikdy nepomyslela na to, že by se oblékala do couture, i když si mohla koupit cokoli, a oblékala se jako bosé květinové dítě s majetkem v zádech“.
Obraz, který to všechno navždy zafixoval, vznikl na začátku roku 1969, když Patrick Lichfield fotografoval pár na střeše paláce pro Vogue. Na snímku Talitha dřepí u nízkého parapetu ve splývavém kaftanu a bílých harémových kalhotách, za ní se vrší celé město a hory, zatímco manžel stojí v kápi a odtažitě v tmavé dželabě. Fotografie visí v Národní portrétní galerii a módní stylisté ji napodobují půl století, protože se v jediném záběru zdá zachycovat přesný okamžik, kdy se luxus a bezuzdnost staly tímtéž. O mnoho let později ji Saint Laurent vzýval v nejcitovanější větě, která kdy byla o ní napsána: vzpomínal na mladost šedesátých let jako na Talithu a Paula Gettyovy ležící na hvězdami ozářené terase v Marrákeši – krásné a zatracené.
Celá generace se shromáždila, jako by měla trvat věčně. Za rámem bylo zatracení doslovné a zrychlovalo se. Na cestě po Thajsku postoupili Gettyovi od rekreačního užívání k návykovému a oba byli závislí na heroinu. Keith Richards, který nebyl v těchto věcech žádný neviňátko, ve svých pamětech zaznamenal, že pár měl „to nejlepší a nejjemnější opium“ – což v té společnosti znamenalo určitou společenskou hodnost.
Když se o synově návyku dozvěděl starší Getty, muž, který nenáviděl drogy celou silou svého puritánského jmění, postavil ultimátum. „Nech se léčit a opusť Talithu, nebo přijdeš o místo ve firmě. “ Paul Jr. si vybral Talithu a drogy, rezignoval a usadil se v životě podloženém svěřenským fondem, který mu vyplácel sto tisíc dolarů ročně.
Spisovatel John Hopkins si v Maroku vedl deník a zaznamenal novoroční oslavu u Gettyových první noci roku 1968, při níž McCartney a Lennon leželi na zádech, neschopni vstát nebo promluvit. „Nikdy jsem neviděl tolik lidí mimo kontrolu,“ napsal. V červnu 1968 porodila Talitha syna a pár mu dal jméno s rozmarem lidí, kteří předpokládali, že párty nikdy neskončí: Tara Gabriel Galaxy Gramophone Getty. Mateřství jí zdánlivě zbystřilo mysl.
Do roku 1969 se život, který zvenčí vypadal jako permanentní festival, proměnil v něco, před čím chtěla uprchnout. Chtěla se očistit a vychovávat dítě v Londýně, ale manžel nejevil žádnou chuť k střízlivosti. Byli si nevěrní. On měl poměr s Angličankou Victorií Holdsworthovou, kterou si vzal o mnoho let později.
Domluvili se na odloučení. Getty koupil manželce a synovi krásný dům v Chelsea na Cheyne Walk 16, kde kdysi choval svůj zvěřinec prerafaelitský malíř Dante Gabriel Rossetti, a sám zůstal v Římě. Na počátku roku 1970 tam Talitha žila střízlivá a většinu nocí mezi přáteli. Střízlivost byla v tom světě křehká a provizorní.
Mezi muži, kteří ji obletovali, byl i hrabě Jean de Breteuil, francouzský aristokrat, kterému nebylo ani třicet a který si svůj půvab financoval prodejem drog slavným – a který si podle pohrdavé poznámky Marianne Faithfullové připadal jako „dodavatel hvězd“. Byl jejím milencem, jako byl předtím Faithfullové. Byl také zapletený s Pamelou Coursonovou, společnicí Jima Morrisona. Kruh se uzavíral tak, jak se takové kruhy uzavírají.
Během dvou let začala doba pohřbívat své vlastní. Brian Jones se utopil v roce 1969. Jimi Hendrix a Janis Joplin zemřeli do měsíce po sobě v roce 1970. 3.
července 1971 byl Morrison nalezen mrtvý v pařížské vaně a šeptalo se, tehdy i potom, že smrtelná dávka pocházela od de Breteuila. Právě proti tomuto pozadí čerstvě vykopaných hrobů se odehrálo poslední dějství Talithina života. Na jaře 1971, po letech žití odděleně, požádala manžela o rozvod. Paul Jr.
, který ji podle všeho stále miloval, to odmítl přijmout a prosil ji, aby přijela do Říma, aby to zkusili ještě jednou. Její právníci, chladně praktičtí, jí poradili, že rozvod proběhne hladce, pokud bude moci prokázat, že se alespoň pokusila o smíření. A tak 9. července 1971 Talitha Gettyová přiletěla do Říma, do manželova bytu na Piazza D’Aracoeli.
Co se odehrálo během následujících dvou dnů, patří zčásti do záznamů a zčásti do fám. Strávili spolu noc. Ráno se manžel probudil a ona už ne. Odvezla ji sanitka na kliniku, kde zemřela, aniž by nabyla vědomí, 11.
července – ačkoli některé zdroje uvádějí 14. července, jeden z mnoha detailů jejího konce, které se neustálily. Příčina nebyla nikdy přesvědčivě zjištěna, což je sama podstata záhady. Italský tisk psal o předávkování heroinem a vinil manželovy pokračující návyky, které ji do toho prý vlákaly zpět.
Úmrtní list však zaznamenal zástavu srdce s vysokou hladinou alkoholu a barbiturátů v krvi. Pitva provedená až o osm měsíců později skutečně odhalila stopy heroinu, jenže heroin v těle přetrvává mnoho měsíců. Zjištění tak nevyřešilo, zda ho užila oné poslední noci, nebo dávno předtím, než se očistila. Jisté je, že Paul Getty Jr.
nezůstal, aby to vysvětlil. Když italské úřady v prosinci oznámily, že se v březnu bude konat vyšetřování, a požádaly ho, aby popsal okolnosti manželčiny smrti, zděsil se, že jeho vlastní závislost povede k obvinění a vězení, a uprchl do Anglie. Nikdy nebyl formálním podezřelým. Nikdy nepřišel zatykač ani žádost o vydání.
Ale už nikdy nevkročil na italskou půdu a otázky zůstaly nezodpovězené. Talithu pohřbili nejprve na římském hřbitově Verano, později byly její ostatky přeneseny na hřbitov ve Wassenaaru v Nizozemsku, nedaleko země, kterou jako dítě opustila. Divokost zemřela s ní. Paul Getty Jr.
se stáhl do desetiletí smutku, heroinu a sebevýčitek. Vdovec v devětatřiceti, pronásledovaný pocitem, že ji zabil tím, že ji držel v tom světě. Tragédie rodinu neopouštěly. V roce 1973 byl jeho dospívající syn z prvního manželství, John Paul Getty III.
, unesen v Římě a starý magnát zprvu odmítal zaplatit s tím, že má dalších čtrnáct dětí a nemůže si dovolit vyprovokovat dalších čtrnáct únosů. Chlapec se vrátil až poté, co novinám doručili uříznuté ucho. Talithina smrt mezitím prosákla do kultury jako fáma i fikce. V roce 1973 vznikl italský politický thriller Number One, který se tak nápadně podobal případu Gettyů a římskému nočnímu klubu téhož jména, kolem něhož se točily příběhy o narkotikách a ukradeném umění, že film na téměř padesát let zmizel z oběhu.
Starý Getty zemřel v roce 1976 a syn zdědil čtvrtinu fondu – jmění přesahující miliardu dolarů – které celý zbytek života rozdával. Z deprese ho vytáhl nepravděpodobně kriket, ke kterému ho přivedl Mick Jagger, a sběratelství vzácných knih. Postupem času se stal anglickým filantropem legendární štědrosti, navštívila ho v londýnské klinice vděčná Margaret Thatcherová a nakonec byl pasován na rytíře. V roce 1994 se oženil s Victorií Holdsworthovou a zemřel v roce 2003 jako anglický gentleman, k nepoznání od kápí zahalené postavy na marrákešské střeše.
Jejich syn Tara vyrostl v ochránce přírody v Africe, přijal irské občanství, tiše se vzdal svých výstřednějších prostředních jmen a své dceři dal jméno Talitha. Z tenkosti skutečného záznamu – hrstky fotografií, pár vteřin ve filmu Barbarella, roztroušených anekdot – vyrostl obrovský romantický mýtus, který sílí, jak poslední svědci umírají. Talitha Gettyová vymyslela, nebo přinejmenším dovedla k dokonalosti, styl, který dnes svět řadí pod „boho“ nebo „hippie chic“: fúzi etnického oblečení, drahých klenotů a aristokratické ležérnosti, kterou každou druhou sezónu nějaký designér znovu objevuje, jako by to bylo poprvé. Saint Laurent na ní vystavěl celou marockou mytologii a domy od Dolce & Gabbana po Driese Van Notena ji citují bez konce.
Phoebe Philo, která její obraz kdysi těžila pro kolekci, přiznala prostou pravdu tohoto posmrtného života. „Použila jsem ji spíš jako fantazii, o níž se mi zdá,“ řekla a uznala, že málo z toho, co si představovala, byla vlastně pravda. To může být poslední slovo o Talithě Gettyové – slovo, které si sama nemohla dodat. Zemřela dřív, než její krása mohla vyblednout, dřív, než mohl být její mýtus vyzkoušen proti obyčejnému stáří.
A tak zůstává zafixovaná na té střeše, navždy třicetiletá, navždy uhlenooká, noční hvězda města v dekádě, která jedno dlouhý okamžik věřila, že párty nikdy neskončí. Nevydržela, ale obraz nikdy nesundali.
