Veronika stála v prosklené kanceláři v pětadvacátém patře pankráckého mrakodrapu a žmoulala ucho obnošené kabelky. Dívala se do očí muži, který ji před deseti lety nechal stát v dešti bez jediného slova. On zrovna držel v ruce její životopis a pomalu mu docházelo, že malá holčička s jeho očima na recepční fotografii je jeho dcera. Ráno začínalo jako každé jiné v jejich malém bytě na Žižkově.
Veronika se snažila vypadat reprezentativně, i když její šatník připomínal spíš muzeum věcí, které byly v módě před pěti lety. Adélka, její šestiletá dcera, seděla u kuchyňského stolu a soustředěně pižlala kůrku z chleba se staveným sýrem. V kuchyni to smrdělo vlhkostí a starým potrubím, problém, který majitel bytu odmítal řešit už od minulé zimy. „Mami, proč si bereš to sako?
Jdeš na svatbu? ” zeptala se Adélka a umazala si tvář od sýra. Veronika se hořce pousmála a klekla si k ní, aby jí utřela pusu ubrouskem. „Ne, Beruško, jdu se zeptat na tu práci, o které jsem ti mluvila.
Pamatuješ, jak bychom mohli jet v létě k rybníku, kdyby to vyšlo? ” „A bude tam zmrzlina, ta s těmi kousky čokolády? ” „Když to vyjde, tak klidně deset zmrzlin,” slíbila Veronika, i když ji při tom pomyšlení sevřelo hrdlo. V peněžence měla přesně dvě stě korun a jednu jízdenku na tramvaj.
Pokud práci uklízečky v jedné z největších firem v Praze nedostane, bude muset jít příští týden na charitu pro jídlo. To byla představa, která ji budila ze sna každou noc ve tři ráno. Cesta tramvají číslo devět byla nekonečná. Veronika sledovala lidi kolem sebe – manažery v drahých oblecích, studenty s nejnovějšími telefony, turisty marně se snažící vyznat v mapě.
Cítila se mezi nimi jako přízrak. Před deseti lety byla jednou z nich. Studovala ekonomku, měla sny o kariéře v marketingu a vedle sebe kluka, o kterém si myslela, že s ním zestárne. Jenže Lukáš Hájek nebyl jen tak nějaký kluk.
Byl to syn člověka, který tehdy vlastnil polovinu nemovitostí v centru. A Veronika byla jen holka z obyčejné rodiny z venkova. Když otěhotněla, myslela si, že to zvládnou. Ale Lukáš zmizel.
Žádný dopis, žádný telefonát, jen ticho. Jeho otec jí tehdy poslal obálku s penězi a vzkaz, ať se nevrací. Veronika peníze poslala zpátky a rozhodla se, že Adélku vychová sama. Teď stála před obrovskou budovou ze skla a oceli.
Nápis „Hájek and Partners” zářil do ranního šera jako výsměch. Nevěděla, že Lukáš firmu převzal. Myslela si, že je to jen shoda jmen, nebo že je někde v zahraničí, jak se tehdy proslýchalo. Potřebovala tuhle práci.
Agentura slibovala nadstandardní plat za úklid VIP pater. „Jdu na pohovor na pozici pomocné síly pro úklid,” řekla tiše recepční, která vypadala jako modelka z časopisu. Žena si ji změřila pohledem, který Veroniku bolel víc než facka. „Výtah vlevo, dvanácté patro, personalistika.
Vyplňte tenhle formulář. ”
Veronika seděla na chodbě s dalšími pěti ženami, většinou staršími paní, které vypadaly, že v životě viděly hodně špíny. Vyplnila jméno Veronika Novotná. Jméno dcery Adéla Novotná.
Zaměstnavatelé – samé brigády, doplňování zboží, práce v pekárně. Nic, co by někoho oslnilo. Když na ni přišla řada, vešla do malé místnosti, kde seděla přísně vypadající personalistka. „Paní Novotná, máte nějaké zkušenosti s průmyslovými čisticími stroji?
” „Nemám, ale učím se rychle. Doma dělám všechno sama a v pekárně jsem měla na starosti úklid celého provozu,” snažila se Veronika, aby její hlas nezněl tak zoufale, jak se cítila. Personalistka si něco zapsala. Pak se ozvalo zaklepání.
Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil muž. Veronika v tu vteřinu zapomněla dýchat. Byl vyšší, než si ho pamatovala, vlasy měl kratší, kolem očí drobné vrásky, ale byl to on. Lukáš.
„Aleno, máte ty podklady pro večerní recepci? Potřebuju vědět, kolik lidí bude na úklid po akci,” řekl hlubokým hlasem, který jí kdysi šeptal sliby o společné budoucnosti. „Právě to řeším, pane řediteli. Tady paní Novotná je jedna z uchazeček,” odpověděla personalistka a podala mu Veroničin životopis.
Lukáš si papír vzal mechanicky, aniž by se na Veroniku podíval. „Dobře, podívám se na to. ” Začal číst. Veronika viděla, jak se mu sval na čelisti napnul.
Jeho oči přelétly jméno, pak kolonku s bydlištěm a zastavily se u data narození. Ticho v místnosti se stalo nesnesitelným. Veronika slyšela jen tlukot vlastního srdce. Chtěla se otočit a utéct.
„Veroniko,” vydechl Lukáš. Bylo to sotva slyšitelné, ale pro ni to znělo jako výbuch. Vzhlédl. Jejich pohledy se střetly.
„Vy se znáte, pane řediteli? ” zeptala se zmateně personalistka. Lukáš neodpověděl. Pořád se díval na Veroniku, jako by viděl ducha.
„Počkejte,” řekl prudce, když si všiml, že už sahá po kabelce. „Vy počkejte v mé kanceláři, Aleno, dejte nám chvíli. Zrušte moje další schůzky na příští půlhodinu. ” „Ale pane řediteli, máte tam ty investory z Brna…
” „Zrušte to. ” Vyštěkl tak ostře, že Alena jen polkla a přikývla. Veronika se třásla. „Já myslím, že to byl omyl.
Já tu práci asi nechci. Půjdu. ” „Sedni si, Veroniko. Prosím, sedni si u mě.
Musíme si promluvit. ”
Vedl ji chodbou, která voněla po drahém dřevě a kůži. Jeho kancelář byla obrovská, jedna stěna celá ze skla nabízela výhled na celou Prahu. Viděla odtud i věže kostela na Žižkově, kousek od místa, kde Adélka zrovna teď ve školce kreslila obrázky a netušila, že její máma stojí v kanceláři muže, který je její otec.
Lukáš zavřel dveře a opřel se o pracovní stůl. „Deset let, Veroniko. Deset let jsem o tobě neslyšel. Hledal jsem tě.
” Veronika se neudržela a hořce se zasmála. „Tys mě hledal, Lukáši? Tvůj otec mě vyhodil z bytu, když jsem mu řekla, že jsem těhotná. Ty jsi mi nezvedal telefon.
Tvůj právník mi řekl, že pokud se tě pokusím kontaktovat, zařídí, abych v tomhle městě nesehnala ani místo v šatně. ”
Lukášovi stuhl výraz v obličeji. „Cože? Můj otec ti řekl co?
Já jsem o žádném těhotenství nevěděl. Řekli mi, že jsi odjela zpátky na Moravu a že ses vdala za nějakého svého starého známého. Že jsi prostě zmizela. ” Veronika cítila, jak se jí do očí tlačí slzy.
„To je lež. Psala jsem ti dopisy každý týden, celé dva měsíce, než mi došlo, že mi nikdo neodpoví. ” Lukáš si prohrábl vlasy. „Dopisy.
Bože, on je pálil. ”
Udělal krok k ní, ale ona ucouvla. „To je teď jedno, Lukáši. Přišla jsem sem jen pro práci.
Potřebuju peníze na nájem, ne na sentimentální vzpomínání. ” Lukáš se znovu podíval na její životopis. „Adéla Novotná. ” Zvedl oči.
„Je moje, že jo? ” Veronika mlčela. „Je moje,” zopakoval. „Vychovala jsem ji sama.
Nepatří ti k ní ani kousek. Nemáš na ní žádné právo. ” „Je to moje dcera, Veroniko. Máš představu, co to znamená?
Celou tu dobu jsem mohl být u toho. Mohl jsem vám pomoct. ” „Nepotřebovali jsme tvoji pomoc,” zalhala, i když si vzpomněla na noci, kdy brečela do polštáře, protože neměla na jídlo. „A nepotřebujeme ji ani teď.
Já jen potřebuju tuhle práci. ”
Lukáš se na ni podíval s výrazem, který nedokázala dešifrovat. „Práci uklízečky? Ty s tvým mozkem a talentem na matematiku chceš u mě uklízet podlahy?
” „Chci platit účty, Lukáši. To je realita mého světa. Ty si tu sedíš v oblacích a řešíš miliony, ale já řeším, jestli Adélka bude mít v zimě boty, do kterých jí nepoteče. ”
Lukáš si sedl do křesla a začal něco rychle psát na papír.
„Tuhle práci nedostaneš. ” Veronice se podlomila kolena. „Prosím, Lukáši, nebuď takový. Potřebuju to.
Slibuju, že se ti nebudu plést do cesty. Budu chodit večer, nikdo mě neuvidí. ” „Nedostaneš práci uklízečky,” přerušil ji. „Tady je smlouva na pozici asistentky finančního ředitele.
Plat je trojnásobný oproti tomu, co bys měla za úklid. Nastupuješ zítra. ”
Veronika se na papír ani nepodívala. „To nemůžu vzít.
To je milodar. Nechci tvé peníze za to, že se cítíš provinile. ” „Není to milodar. Je to investice do někoho, kdo tuhle firmu zná líp než kdokoli jiný, protože ví, jaké to je být na dně.
A navíc… ” Odmlčel se a jeho hlas trochu změkl. „Chci ji vidět. Chci vidět Adélku.
” „To neuděláš,” řekla Veronika pevně. „Nemůžeš jí jen tak vtrhnout do života. Pro ni otec neexistuje. Je to jen postava z pohádky, která odešla za sedmero hor.
” „Tak mě nech aspoň být tím, kdo jí ty hory pomůže přejít. Vezmi tu práci, Veroniko, udělej to pro ni. Pokud mě pak budeš chtít vymazat ze života, udělám to. Ale dej mi šanci dokázat, že nejsem jako můj otec.
”
Veronika se dívala na smlouvu na stole. Viděla tam částku, která by vyřešila všechny její problémy. Šanci pro Adélku na lepší školu, na kroužky, na život bez neustálého počítání každé koruny. Ale viděla tam i past.
Jakmile smlouvu podepíše, Lukáš se stane jejím šéfem. Bude ho vídat každý den. A co víc, on bude mít v rukou nitky k jejímu životu. Vzpomněla si na Adélčin úsměv ráno u stolu, na tu upatlanou tvář od sýra a na slib o deseti zmrzlinách.
„Dobře,” řekla tiše a vzala pero. „Vezmu tu práci, ale platí jedna podmínka. O Adélce rozhoduju já. Kdy se s ní potkáš, jestli vůbec, určím já.
A pokud se pokusíš o cokoli jiného, zmizíme. A tentokrát nás nenajde ani tvůj otec, ani tvoji právníci. ” Lukáš přikývl. „Platí.
”
Když Veronika podepsala smlouvu, cítila se, jako by právě upsala duši ďáblu, ale zároveň se jí poprvé po letech trochu ulevilo. Když odcházela z kanceláře, Lukáš ji zastavil u dveří. „Veroniko. ” Otočila se.
„Sluší ti to. To sako je sice trochu velké, ale pořád máš ten stejný pohled jako tehdy na fakultě. ” Veronika nic neřekla, jen vyšla ven na chodbu a zamířila k výtahu. Cítila na sobě pohledy sekretářek, které už určitě začaly šuškat o tom, proč ta uklízečka strávila u ředitele dvacet minut.
Venku se rozpršelo. Ten typický pražský déšť, který splachuje prach z chodníků, ale špínu pod povrchem nechat neumí. Veronika si přitáhla sako k tělu a vykročila k zastávce. V kapse se jí hřála kopie smlouvy.
V tu chvíli zazvonil telefon. „Haló, paní Novotná, tady je učitelka ze školky Součková. Volám ohledně Adélky. Stala se taková věc.
Adélka se poprala s jedním chlapečkem. On jí prý řekl, že nemá tátu, a ona mu tvrdila, že její táta je král Prahy a že bydlí v tom největším skleněném hradě. Mohla byste se pro ni zastavit dřív? ”
Veronika se zastavila uprostřed chodníku a nechala na sebe padat kapky deště.
Podívala se nahoru na mrakodrap, ze kterého právě vyšla. Král Prahy, skleněný hrad. „Už běžím, paní Součková. Budu tam za dvacet minut,” řekla a rozběhla se k tramvaji.
V hlavě jí vířila jediná myšlenka. Jak mohla Adélka vědět, kde Lukáš pracuje? Nikdy jí o té budově neřekla. Nikdy jí neukázala fotku.
Když nastoupila do tramvaje, všimla si na sedadle odložených novin. Na titulní straně byla fotka Lukáše Hájka s titulkem: „Miliardář, který nemá komu předat impérium. Kdo zdědí Hájek and Partners. ” Veronika noviny zavřela a dívala se z okna na ubíhající Prahu.
Věděla, že právě otevřela dveře, které měly zůstat zavřené. Cesta tramvají zpátky na Žižkov byla jako cesta do jiného vesmíru. Na jedné straně luxusní kanceláře, kde se káva podávala v porcelánu tenkém jako papír, na druhé straně činžák, kde na chodbě smrdělo kyselé zelí a v rohu u schodů se držela plíseň. Veronika vyběhla schody do druhého patra a vtrhla do bytu.
„Mami, ty už jsi tady? ” Adélka seděla v obýváku na zemi a kolem sebe měla rozložené pastelky. Veronika si sedla na bobek vedle ní. „Beruško, mluvila jsem s paní učitelkou.
Prý jsi se dneska trošku pošťuchovala s Kubíkem. ” Adélka sklopila oči a začala usilovně vybarvovat sluníčko oranžovou barvou. „On říkal, že můj táta neexistuje, že jsem si ho vymyslela, protože se za nás stydí. ” Veronice píchlo u srdce.
„A cos mu řekla ty? ” zeptala se tiše. „Že je hloupý, že můj táta je důležitý, že hlídá celou Prahu z toho velkého skleněného domu, co je vidět z kopce u nás nad školkou, že tam má trůn a že nás tam jednou vezme. ” Adélka se na ni podívala a v očích měla takovou naději, že Veronika málem zapomněla, jak moc to bolí.
„Je to pravda, mami? On tam je, že jo? Viděla jsem ho v té knížce, co jsi měla schovanou pod postelí. ”
Veronice stuhla krev v žilách.
Pod postelí měla starou krabici od bot. Byly tam fotky z vysoké, pár Lukášových vzkazů a jeden starý časopis, kde byl Lukášův otec na titulní straně a Lukáš stál za ním jako mladý dědic. Myslela si, že je ta krabice bezpečně schovaná. „Adélko, ty jsi se dívala do té krabice?
” „Jenom trošku,” zamumlala holčička. „Hledala jsem gumu a byl tam ten pán. Má stejné uši jako já. A paní učitelka říkala, že ten dům na Pankráci patří pánům, co se jmenují Hájek.
To je ten pán z fotky, mami. ”
V tu chvíli Veronika pochopila, že už není cesty zpět. Její dcera si poskládala střípky pravdy dřív, než jim je Veronika stihla naservírovat v nějaké přijatelné podobě. Další ráno bylo jako z jiného filmu.
Veronika si oblékla jediné slušné sako a když procházela recepcí budovy, už se na ni nedívali jako na uklízečku. Alena na ni čekala s magnetickou kartou. „Tady máte vstup, paní Novotná. Vaše kancelář je hned vedle sekretariátu generálního ředitele.
Máte tam připravený počítač a veškeré přístupy do systému. Pan ředitel si přeje, abyste začala s analýzou nákladů na údržbu budov za poslední kvartál. ” Její hlas byl neutrální, ale v očích Veronika viděla tisíc otázek. Čísla jí šla vždycky dobře.
Po dvou hodinách se dveře otevřely bez zaklepání. Lukáš neměl na sobě sako, jen bílou košili s vyhrnutými rukávy. Vypadal unaveně, jako by celou noc nespal. „Jde to?
” „Jde. Máte v těch nákladech na energie docela nepořádek. Přeplácíte za dodávky v Brně o patnáct procent jen proto, že nikdo nezkontroloval smlouvy z roku 2018,” odpověděla Veronika, aniž by odtrhla oči od monitoru. „Věděl jsem, že na to přijdeš během prvního dopoledne.
Naši analytici se na to koukali měsíc a nic neviděli. ” „Možná proto, že se nekoukají na to, kolik stojí skutečný život. Pro ně je to jen číslo na papíře. Pro mě je patnáct procent rozdíl mezi tím, jestli máš na nájem, nebo ne.
”
Lukáš vešel dál a zavřel dveře. „Veroniko, k tomu včerejšku… Chci se omluvit za to, jak jsem na tebe vyjel. O té dceři, o Adélce.
Celou noc jsem o tom přemýšlel. Chci udělat testy otcovství. Ne proto, že bych ti nevěřil, ale abych měl v rukou důkaz, kdyby se můj otec rozhodl dělat problémy. Pořád má ve firmě vliv, i když už je oficiálně v důchodu.
A je nemocný, Veroniko. Má rakovinu. ” Veronika ztuhla. „Tvůj otec?
On o tom ví? ” „Zatím ne. A chci, aby to tak zůstalo, dokud nebudeme mít jasno v tom, jak to spolu vyřešíme. ” „Testy klidně udělej, ale Adélku do toho netahej.
Nebudeš jí brát krev, nebudeš jí děsit v nějakých laboratořích. ” „Mám známého v jedné soukromé klinice. Stačí stěr z úst. Můžeme to udělat třeba v parku u zmrzliny.
Chci ji vidět, Veroniko. Prosím. ”
Ten tón v jeho hlase jí zlomil víc než jakýkoli příkaz. „Zítra odpoledne,” řekla nakonec.
„V Riegrových sadech, je tam dětské hřiště. Přijď v civilu. Žádný oblek, žádné auto s řidičem. Jen ty.
”
Druhý den v Riegrových sadech bylo slunečno. Adélka běhala kolem pískoviště a Veronika seděla na lavičce. Srdce jí bušilo až v krku. Pak ho uviděla.
Lukáš měl na sobě džíny a tmavé tričko. Vypadal skoro jako obyčejný táta, kdyby ovšem neměl ty hodinky, co stály víc než její byt. „Támhle je,” řekla tiše, když si sedl vedle ní. „Ta v tom růžovém tričku s rozbitými koleny.
” Lukáš na ni upřeně hleděl několik minut. Neřekl ani slovo. Viděla, jak se mu v očích lesknou slzy. „Má moje uši a tvoje oči.
Bože, Veroniko, jak jsem mohl být tak slepý? ” „Nebyl jsi slepý, Lukáši. Jen jsi věřil lidem, kterým jsi věřit neměl, stejně jako já. ”
Adélka si jich všimla a rozběhla se k nim.
Zastavila se metr od nich a zvědavě si Lukáše prohlížela. „Mami, to je ten pán z té fotky? ” Veronika polkla. „Adélko, to je Lukáš.
Je to můj starý kamarád. Přišel se na nás podívat. ” Lukáš si klekl na trávu, aby byl v úrovni jejích očí. „Ahoj, Adélko.
Slyšel jsem, že máš ráda zmrzlinu s kousky čokolády. ” Holčička vykulila oči. „Jak to víte? ” „Ptáci mi to vyštěbetali.
A taky jsem slyšel, že sbíráš kamínky. Tenhle jsem našel v jednom dalekém lomu. Prý nosí štěstí. ” V krabičce byl broušený polodrahokam, který se na slunci třpytil všemi barvami.
„Je jako ze skleněného hradu,” řekla Adélka a na tváři se jí rozlil široký úsměv. Strávili spolu dvě hodiny. Lukáš si s Adélkou hrál na babu, pomáhal jí na prolézačky. Veronika se na chvíli přistihla, že si představuje, jaké by to bylo, kdyby se tohle dělo každý den.
Kdyby nebyla žádná zrada, žádné pálené dopisy, žádná chudoba. Jenže realita se ozvala dřív, než ta představa stačila zakořenit. Když se začalo stmívat, Lukáš vzal Veroniku stranou. „Udělal jsem ten stěr.
Pošlu to do laboratoře ještě dneska. Výsledky budou v pondělí. Ale Veroniko, je tu ještě něco. Můj otec.
Dozvěděl se, že jsem tě zaměstnal. Alena pracuje pro něj už patnáct let. Je to jeho informátorka. Chce, abys přišla v neděli na večeři k němu do vily.
I s Adélkou. ” „To v žádném případě,” vyhrkla Veronika. „Ten chlap mě zničil. Vyhodil mě na ulici s břichem.
” „Já vím, poslouchej mě. Pokud tam nepůjdeme, on začne rýpat. Má lidi, kteří dokážou najít špínu i tam, kde není. Může nás tahat po soudech o péči.
Pokud tam půjdeme jako rodina pod mým dohledem, budeme mít situaci pod kontrolou. Chci mu ukázat, že už nade mnou nemá moc. ” „Ty si myslíš, že ho zastavíš večeří? On je predátor, Lukáši.
Vždycky byl. Teď je to umírající predátor a to je ta nejnebezpečnější verze. ” „Prosím, udělej to pro mě. Budu tam celou dobu s vámi.
Nedovolím mu, aby vám ublížil. ”
Veronika se podívala na Adélku, která si opodál spokojeně prohlížela svůj nový kamínek. Věděla, že vstupuje do lví tlamy, ale věděla i to, že pokud chce pro svou dceru budoucnost, o které Adélka sní, musí se postavit stvůrám z minulosti. Neděle přišla příliš rychle.
Vila v Troji vypadala jako pevnost. Vysoké zdi, kamery na každém rohu a zahrada jako z katalogu. Veronika měla na sobě ty nové šaty, ale cítila se v nich jako v brnění, které ji neochrání. Adélka měla bílé šatičky a ve vlasech mašli.
Byla nadšená z výletu do zámku. Ve dveřích je přivítal majordomus a vedl je do obrovské jídelny. U čela stolu seděl starý muž. Vypadal mnohem hůř, než si ho Veronika pamatovala.
Byl vyhublý, pleť měl šedavou, ale ty oči byly pořád stejné – ostré jako břitva a plné pohrdání. „Tak ses nakonec vrátila, Veroniko,” řekl sípavým hlasem Jaroslav Hájek. „Doufám, že jsi ty peníze tehdy investovala líp než do tohohle laciného oblečení. ” Lukáš vedle ní ztuhl.
„Otče, přestaň. Přišli jsme na večeři, ne na výslech. ” Jaroslav se podíval na Adélku, která se schovávala za Veroničiny šaty. „A tohle je ta chyba, kvůli které sis tehdy tolik nadělala?
” Veronika cítila, jak se v ní vaří krev. Už nebyla tou vyděšenou studentkou. Byla matkou, která přežila roky v bídě, aby tohle dítě ochránila. „Ta chyba se jmenuje Adéla, pane Hájku,” řekla pevným hlasem a podívala se mu přímo do očí.
„A je to to nejlepší, co se v téhle rodině kdy stalo. Pokud k ní nemáte co říct kromě urážek, můžeme odejít hned teď. ” V místnosti nastalo hrobové ticho. Jaroslav Hájek se na chvíli zatvářil překvapeně a pak se v koutku jeho úst objevil náznak úšklebku.
„Má tvou páteř, Lukáši. To se musí nechat. Sedněte si. ”
Večeře byla utrpením.
Jaroslav mluvil o akciích, o expanzi firmy do Polska, jako se nic nedělo. Adélka se tiše rýpala v jídle, které bylo na její vkus příliš komplikované. Pak se ale starý pán obrátil přímo na ni. „Líbí se ti tu, holčičko?
” Adélka vzhlédla. „Je to tu hezké, ale máte tu moc ticho. U nás na Žižkově pořád někdo křičí nebo hraje hudba. A mami říkala, že v zámcích bydlí strašidla.
Vy jste strašidlo? ” Lukáš málem vyprskl kávu. Jaroslav Hájek se poprvé za celý večer zasmál. Byl to suchý, nepříjemný zvuk.
„Možná jsem, Adélko. Možná jsem to největší strašidlo, co kdy potkáš. ”
Po večeři, když Adélka usnula na pohovce v salonu, si Jaroslav zavolal Lukáše a Veroniku do své pracovny. Na stole ležela složka.
„Vím o těch testech, Lukáši. Nemusel jsi se namáhat. Udělal jsem si vlastní už před třemi dny. Nechal jsem odebrat vzorek z její sklenice v té cukrárně, kde jste byli včera.
Výsledek je jasný. Je to Hájeková. A to mě staví do zajímavé situace. Moje závěť je už napsaná, Lukáši, ale dá se změnit pod jednou podmínkou.
” „Žádné podmínky, otče,” řekl Lukáš tvrdě. „Ale tahle se ti bude líbit. Chci, aby se Veronika stala oficiální členkou představenstva. Ne jako tvoje asistentka, ale jako osoba s hlasovacím právem.
Chci, aby hlídala tvé kroky. Ty jsi moc měkký, Lukáši. Ona ví, co je to hlad. Ona firmu neprohospodaří.
” Veronika na něj nevěřícně zírala. „Chci,” přerušil ji Jaroslav, „aby chránila dědictví své dcery. Protože pokud to neuděláš, po mé smrti se na firmu vrhnou supi a tvoje dcera skončí zase v tom plesnivém bytě na Žižkově. ”
V tu chvíli se z chodby ozval křik.
Do pracovny vběhla Alena, celá bledá. „Pane řediteli, policie je dole. Mají příkaz k prohlídce. Někdo podal trestní oznámení na firmu kvůli daňovým únikům v Brně.
Těm, o kterých mluvila paní Novotná v té analýze. ” Veronika cítila, jak se jí sevřelo srdce. Ty smlouvy z roku 2018, které včera objevila – najednou jí to došlo. Nebyla náhoda, že na ně přišla tak rychle.
Někdo chtěl, aby je našla. Někdo ji použil jako nástroj k odpálení bomby, která měla zničit Lukáše i jeho otce. A podle výrazu v Jaroslavových očích bylo jasné, že on to nebyl. „Kdo o té analýze věděl, Veroniko?
” zeptal se Lukáš, a v jeho hlase byl poprvé slyšet strach. „Jen já a ty a systém, do kterého jsem to nahrála. ” „A ten systém spravuje IT oddělení mého bratra,” zašeptal Lukáš. „Marek.
Ten, který měl firmu převzít, než jsem ho nechal odstranit kvůli jeho hazardním dluhům. ”
Vila se najednou zaplnila modrými světly policejních majáků. Veronika se rozběhla do salonu pro Adélku. Musela ji dostat pryč.
Jenže když tam doběhla, pohovka byla prázdná. Okno do zahrady bylo doširoka otevřené a na zemi ležel jen ten třpytivý kamínek, který Adélka dostala od Lukáše. „Adélko! ” vykřikla Veronika do tmy, ale odpovědí jí bylo jen houkání sirén a šumění deště v korunách stromů.
Veronika se vyklonila z okna do tmy. Déšť jí bičoval obličej, ale ona nic necítila, jen ten ochromující strach. V tu chvíli do místnosti vrazil Lukáš. Vypadal, jako by zestárl o deset let.
„Veroniko, co se děje? Kde je? ” „Někdo ji vzal, Lukáši. Okno bylo otevřené a ona je prostě pryč.
” Vrhla se k němu a začala ho mlátit pěstmi do hrudi. „Tys říkal, že budeme v bezpečí. Tys sliboval, že se jí nic nestane. ” Lukáš ji chytil za zápěstí a přitáhl si ji k sobě.
„Najdeme ji. Slibuju ti, že ji najdeme. Otče, okamžitě zavolej svým lidem. Tohle není práce policie.
Tohle je Marek, že jo? ” Jaroslav Hájek jen pomalu přikývl. Jeho obvyklá arogance byla ta tam. „Marek nikdy neuměl prohrávat.
Pokud se dozvěděl o té závěti, udělal by cokoli, aby tě zastavil. ”
Policista se zamračil. „Pane Hájku, o čem to mluvíte? Máme příkaz k prohlídce kvůli finančním machinacím.
Pokud se ztratilo dítě… ” „Kašlete na svoje papíry,” zařval Lukáš tak hlasitě, že i policista o krok couvl. „Moje dcera je někde venku s psychopatem, který nemá co ztratit. ” Veronika se vymanila z Lukášova sevření, utřela si slzy a podívala se na Jaroslava.
„Kde by ji mohl schovat? Kam Marek chodí, když se cítí zahnaný do kouta? ” Starý pán se posadil do křesla a zavřel oči. „Máme starou chatu u Slapské přehrady.
Je to odlehlé místo. Nikdo tam roky nebyl, ale on tam jako kluk rád jezdil. Cítil se tam silný. ” „To je hodina cesty,” vyhrkla Veronika a už se hnala ke dveřím.
„Musíme jet. ” „Nemůžete nikam jet, paní Novotná. Jste svědkyně… ” „Zkuste mě zastavit a zítra ráno skončíte u dopravky v Aši,” procedil Lukáš mezi zuby.
Vyběhli ven do deště. Lukášovo černé SUV stálo na příjezdové cestě. Než policisté stačili zareagovat, auto s kvílením pneumatik vyrazilo směrem k bráně. Cesta byla nekonečná.
Stěrače nestíhaly odhazovat proudy vody a Veronika se celou dobu dívala na svůj telefon, jako by doufala, že jí Adélka zavolá. „Proč to udělal, Lukáši? Proč by vlastní bratr unášel dítě? ” Lukáš pevněji sevřel volant.
„Marek byl vždycky ten druhý. Otec ho nikdy nerespektoval, protože jen utrácel peníze a dělal dluhy. Když jsem firmu převzal já, začal mě nenávidět. A když zjistil, že se vracíš ty a že je tu dědička, o které nikdo nevěděl, viděl v tom šanci, jak nás všechny zničit.
” „Tahle policejní razie byla jen kouřová clona. Potřeboval nás zabavit, abychom si nevšimli, že Adélka zmizela. ”
Veronika se dívala na ubíhající tmu za oknem. „Je to moje vina.
Neměla jsem tu práci brát. ” „Nebyla jsi v bezpečí, Veroniko. Žila jsi v polopravdě a ty se vždycky vrátí. Tohle je moje vina.
Měl jsem tě najít dřív. ”
Auto odbočilo na úzkou lesní cestu. Větve stromů narážely do oken a podvozek drhnul o kameny. Lukáš zhasl dálková světla.
Po pár minutách se před nimi objevila silueta dřevěné chaty. Stála na srázu nad přehradou, osamocená a temná. Jen v jednom okně nahoře se míhalo slabé světlo svíčky. „Je tam,” vydechla Veronika a už chtěla otevírat dveře.
„Počkej. ” Lukáš jí chytil za ruku. „Marek může být ozbrojený. Musíme na to jít chytře.
Já půjdu hlavním vchodem. Zkusím ho zabavit. Ty se pokus dostat zezadu přes terasu. Adélka bude nejspíš v patře.
”
Veronika se plížila mokrou trávou k zadní části chaty. Vylezla na dřevěnou terasu, která pod její váhou nebezpečně zavrzala. Zevnitř se ozvaly hlasy. „Uklidni se, ty malá otravná věci.
Přestaň brečet, nebo tě zavřu do sklepa. ” To byl Marek. „Chci maminku. Vy nejste král, vy jste zlá příšera.
” To byla Adélka. Veronice se ulevilo. Aspoň věděla, že je naživu. „Tvůj tatínek je ten, kdo je zlá příšera, holčičko.
On nám všem sebral to, co nám patří, ale teď mi to vrátí. ”
V tu chvíli se ozvalo rázné zaklepání na přední dveře. „Marku, otevři. Vím, že jsi tam,” zakřičel Lukáš.
Veronika využila momentu, kdy se Marek otočil ke dveřím, a zatlačila na kliku terasových dveří. Byly zamčené. Rozhlédla se a uviděla těžký litinový květináč. Popadla ho a vší silou jím udeřila do skleněné výplně.
Tříštění skla prořízlo noc jako výstřel. Marek lekl a na vteřinu zaváhal. Toho využil Lukáš, který vyrazil přední dveře ramenem. Veronika vskočila dovnitř přes rozbité sklo, nevšímajíc si řezných ran na rukou.
„Mami! ” Adélka seděla na starém křesle. Ruce měla svázané švihadlem. Marek vytáhl z kapsy nůž.
„Ani hnout. Oba dva. Lukáši, ty si myslíš, že jsi hrdina? Jsi jen nula, co měla štěstí, že se narodila jako první.
” Lukáš stál uprostřed místnosti s rukama zdviženýma v uklidňujícím gestu. „Marku, tohle nemá smysl. Policie je na cestě. Otec všechno ví.
Pokud jí ublížíš, už ti nikdo nepomůže. Pusť ji a vyřešíme to jako bratři. ” „Jako bratři? Ty jsi mě nechal schnout v dluzích.
Vymazal jsi mě z firmy jako chybu v účetnictví. ”
Marek se třásl. Nůž se mu v ruce kmital. Byl na pokraji nervového zhroucení.
Veronika se pomalu sunula k Adélce. Marek si jí nevšímal. Soustředil se jen na Lukáše. Byla to její jediná šance.
Skočila po Adélce, strhla ji z křesla na zem a přikryla ji vlastním tělem. „Zabiju tě,” zařval Marek a vrhl se k nim. Lukáš ho ale zachytil v polovině pohybu. Oba muži dopadli na starý dřevěný stůl, který se pod nimi s hlukem rozpadl.
Začal boj na život a na smrt. Veronika mezitím horečně rozvazovala uzly na Adélčiných rukou. „Bude to dobré, Beruško. Už jsem tady,” šeptala a snažila se nenechat ovládnout panikou.
Najednou se ozvala tupá rána. Marek narazil hlavou o roh krbu a bezvládně klesl k zemi. Lukáš nad ním stál, těžce oddechoval a z rozbitého obočí mu stékala krev. V tu chvíli se v lese za chatou objevila další světla.
Tentokrát to nebyla policie. Byly to černé limuzíny Jaroslava Hájka. Do chaty vrazili dva muži v oblecích, kteří vypadali spíš jako vyhazovači z pochybného klubu než jako ochranka. Bez slova zvedli Marka ze země a odvlekli ho ven.
Pak vstoupil Jaroslav, opíral se o hůl a rozhlížel se po zdevastované místnosti. „Doufám, že jste v pořádku. Marek bude v péči mých lékařů na soukromé klinice v zahraničí. Policie o tomhle místě vědět nebude.
Vyřídil jsem to. ” Veronika vstala a pevně přitiskla Adélku k sobě. „Vy jste to vyřídil. Vy jste nechal svého syna unést vlastní vnučku a teď to chcete prostě zamést pod koberec.
” „Je to rodinná záležitost, Veroniko. Skandál by zničil hodnotu akcií. Chcete přece, aby z ní byla bohatá dědička, ne dcera kriminálníka, že ne? ” „Chci, aby byla v bezpečí.
A u vás v bezpečí není nikdo. ”
Lukáš se podíval na svého otce a pak na Veroniku s Adélkou. „Otec má pravdu v jedné věci, Veroniko,” řekl tiše. „Marek potřebuje pomoc, ne vězení.
Ale mýlí se v tom, že tohle můžeme jen tak smazat. ” Otočil se k Jaroslavovi. „Odcházím z firmy, otče. Beru si Veroniku a Adélku a odjíždíme.
Nechci tvoje peníze, nechci tvoje intriky. Chci jen klid. ” Jaroslav se jen suše zasmál. „A kam půjdeš?
Myslíš si, že dokážeš žít jako obyčejný člověk? Po týdnu se vrátíš s prosíkem. ” Veronika v tu chvíli pocítila podivnou sílu. „On se nevrátí a já taky ne.
Máme něco, co vy nikdy nepochopíte. Máme sebe. ”
Vzala Adélku do náručí a vykročila ke dveřím. Lukáš šel těsně za nimi.
Jaroslav tam zůstal stát sám uprostřed trosek chaty. Když nasedli do auta, déšť konečně začal ustávat. Nad přehradou se začalo pomalu rozednívat. Adélka usnula Veronice v klíně, vyčerpaná šokem i únavou.
„Kam teď pojedeme? ” zeptal se Lukáš, když vyjeli zpátky na hlavní silnici. „Domů. Na Žižkov.
Musíme si sbalit věci. A pak uvidíme. ” „Mám nějaké úspory na soukromém účtu, o kterém otec neví. Není to miliarda, ale stačilo by to na malý dům někde u lesa.
Kde by Adélka mohla mít psa a kde by nikdo neřešil, čí je to dcera. ” Veronika se na něj podívala. „Ty bys to vážně udělal? Vzdal by ses toho všeho?
” „Vzdal jsem se vás před deseti lety a byla to největší chyba mého života. Podruhé ji neudělám. ”
Jenže když přijeli před Veroničin činžák na Žižkově, čekalo tam na ně překvapení. Před vchodem stála dvě černá auta a na schodech seděl muž v šedém obleku.
„Paní Novotná, pane Hájek mladší. Jsem z kriminální policie. Máme příkaz k vašemu zadržení. Pan Jaroslav Hájek na vás podal trestní oznámení za únos svého syna Marka a za zpronevěru firemních financí.
” Veronice vypadla kabelka z ruky. Jaroslav Hájek neblafoval. On nechtěl klid. On chtěl totální zničení každého, kdo se mu postavil do cesty.
„To je lež,” vykřikl Lukáš. „Marek unesl mou dceru. ” „Máme výpovědi svědků z vily, kteří tvrdí něco jiného. A máme záznamy o převodech peněz z firemního účtu na váš soukromý účet, pane Hájku, podepsané paní Novotnou.
”
Veronika se podívala na Lukáše. V tu vteřinu jí to došlo. Ta smlouva, kterou podepsala, ty přístupy do systému, které jí Alena dala. Všechno to byla past připravená od samého začátku.
Jaroslav ji nepotřeboval v představenstvu, aby mu pomáhala. Potřeboval ji tam jako obětního beránka. Policisté jim nasadili pouta přímo před očima probouzejícího se Žižkova. Adélka se probudila a začala křičet, když viděla, jak její mámu odvádějí do auta.
„Mami, mami, kam tě berou? ” „Bude to dobré, Adélko. Běž k paní sousedce, hned se vrátím,” lhala Veronika a slzy jí tekly po tvářích. Když zavírali dveře policejního auta, uviděla na druhé straně ulice stát černou limuzínu.
Okénko se pomalu stáhlo a ona zahlédla Jaroslavův obličej. Nebyl v něm smutek, byla v něm vítězoslavná chladnost. Cesta na výslech byla tichá. Lukáš seděl vedle ní s hlavou v dlaních.
„On mě dostal, Veroniko. On mě zase dostal. ” „Nedostal,” zašeptala Veronika, i když se jí třásl hlas. „Protože zapomněl na jednu věc.
Že já už nemám co ztratit. A člověk, který nemá co ztratit, je ten nejnebezpečnější protivník, jakého kdy potkal. ”
V hlavě se jí začal rodit plán. Nebyl to plán asistentky finančního ředitele.
Byl to plán ženy, která přežila deset let na ulici a která věděla, že každá pevnost má svou trhlinu. A Jaroslav Hájek měl jednu obrovskou: své vlastní ego. V cele předběžného zadržení měla Veronika hodně času na přemýšlení. Vybavila si každé číslo, které viděla v těch analýzách, každý podpis, každou nesrovnalost.
Jaroslav si myslel, že ji zničil, ale ve skutečnosti jí dal do rukou zbraň, o které neměl tušení. Ty daňové úniky v Brně nebyly Markovým dílem, byly Jaroslavovy. A Veronika měla v hlavě důkaz, který stačilo jen správně poskládat. Když za ní druhý den přišel právník, kterého jí přidělil stát, Veronika se na něj ani nepodívala.
„Chci mluvit s Alenou, s tou sekretářkou z Hájek and Partners. Vyřiďte jí, že vím o tom, co se stalo v roce 2018 v hotelu v Karlových Varech. Ona bude vědět. ” Byl to risk, čistý blaf, ale byla to jediná cesta, jak rozbít tu zeď lží.
Když se otevřely těžké dveře a do návštěvní místnosti vešla Alena, vypadala jako hromádka neštěstí. Ruce se jí třásly a neustále se ohlížela přes rameno. Veronika věděla, že její blaf o Karlových Varech zabral. Netušila přesně, co se tam v roce 2018 stalo, ale věděla, že tam Jaroslav tehdy pořádal uzavřený večírek pro politiky a Alena byla jediná, kdo mu dělal doprovod.
Strach v jejích očích potvrzoval, že tam došlo k něčemu, co by Jaroslava zničilo. „Veroniko, já nemůžu,” zašeptala Alena a zabořila obličej do dlaní. „On mě zabije, jestli zjistí, že jsem tady. ” „On už nikoho nezničí, Aleno.
On umírá a jediné, co po něm zůstane, je hromada špíny, kterou na vás všechny hodí, aby se zachránil. Nechal unést vlastní vnučku. Myslíš si, že mu na tobě záleží víc než na vlastní krvi? ” Alena vzhlédla.
V jejich očích se mísil vztek se zoufalstvím. „Mám ty dokumenty. Ty pravé, ne ty, co podstrčil policii. Mám kopie smluv, kde je jeho skutečný podpis.
A mám i ty dopisy, Veroniko. Ty, co ti Lukáš psal z Londýna a které Jaroslav nechal pálit. Já jich pár schovala. Nemohla jsem se na to dívat.
”
Veronice se na vteřinu zastavilo srdce. Takže Lukáš nelhal. Celých deset let si myslela, že na ni zapomněl, zatímco on se jí snažil dovolat přes zeď, kterou postavil jeho otec. „Dej to mému právníkovi hned teď.
A pak běž na policii a řekni jim o tom, co se dělo v Brně. Pokud to uděláš jako první, dostaneš imunitu. Pokud ne, půjdeš sedět s ním. ” Alena jen pomalu přikývla a beze slova odešla.
O tři dny později se brány pankrácké věznice otevřely. Veronika vyšla ven do sychravého pražského rána. Před vchodem stálo jedno jediné auto, starý stříbrný hatchback, který pamatoval lepší časy. U něj stál Lukáš.
Vypadal hrozně – neoholený, s kruhy pod očima – ale když ji uviděl, tvář se mu rozzářila. „Pustili tě,” vydechl a sevřel ji v náručí tak pevně, až se jí tajil dech. „Kde je Adélka? ” byla její první otázka.
„U sousedky na Žižkově. Je v pořádku. Pořád se ptá, kdy se vrátíme z toho tajného výletu. Ale to není všechno, Veroniko.
Alena přinesla všechno. Můj otec. Policie ho dnes ráno odvezla z vily přímo do vězeňské nemocnice. Marek je na psychiatrii pod dohledem.
Celé se to sype jako domeček z karet. ”
Veronika se opřela o auto a zhluboka vydechla. Ten tlak, který cítila na hrudi posledních deset let, najednou povolil. „Co bude dál, Lukáši?
Tvoje firma, tvoje jméno, všechno je v troskách. ” Lukáš se hořce pousmál. „Firma půjde do insolvence. Většina majetku propadne státu jako náhrada škody za ty daňové úniky.
Ale víš co? Je mi to jedno. Poprvé v životě se cítím volný. Mám v bance dost na to, abychom si koupili tu chalupu u lesa, o které jsme mluvili.
Žádné skleněné hrady, žádní řidiči, žádné lži. ”
Cesta na Žižkov byla tichá, ale tentokrát to bylo ticho plné naděje. Adélka už čekala v okně. Jakmile uviděla mámu, vyběhla ven tak rychle, že málem zakopla o práh.
„Mami, mami! ” křičela a skočila Veronice kolem krku. „Už jste skončili tu práci v tom hradě? Já už tam nechci.
Ten pán byl strašidelný. ” Veronika si klekla na chodník a pevně dceru objala. „Už tam nikdy nepůjdeme, Beruško. Slibuju.
Teď pojedeme na skutečný výlet, tam, kde jsou stromy a kde si můžeš hrát na zahradě. ” Adélka se podívala na Lukáše, který stál kousek od nich. „A on pojede s námi? Ten pán, co mi dal ten kamínek?
” Lukáš si k ní dřepl a vytáhl z kapsy ten samý modrý kamínek, který našel v trávě u chaty. „Pojedu, Adélko, pokud mě tam budete chtít. ” Holčička se na něj usmála a vzala ho za ruku. „Mami říkala, že jsi její starej kamarád.
Tak můžeš jet. Ale musíš nám koupit tu zmrzlinu. Deset zmrzlin, jak mami slíbila. ”
O měsíc později seděla Veronika na terase malé dřevěné chalupy v podhůří Šumavy.
Kolem vonělo jehličí a čerstvě pokosená tráva. Adélka si kousek dál hrála se psem, kterého dostala k sedmým narozeninám, a Lukáš právě v kuchyni bojoval s přípravou oběda. Život teď byl jednoduchý. Veronika začala pracovat jako účetní pro místní pilu a Lukáš, zbavený břemene miliardového impéria, pomáhal s opravami v okolí.
Lidé v obci je znali jako ty z Prahy, ale nikdo neřešil jejich minulost. Jaroslav Hájek zemřel v nemocnici týden po zahájení soudu. Nepřišel mu na pohřeb nikdo, kromě Lukáše, který tam stál deset minut a pak beze slova odešel. Veronika vytáhla z kapsy starý zažloutlý dopis.
Jeden z těch, které Alena zachránila. „Veru, nevěřím. Zkusím se vrátit, jak nejdřív to půjde. Miluju tě víc než cokoli na světě.
Tvůj Lukáš. ” Složila papír a podívala se na slunce, které pomalu zapadalo za obzor. Polopravdy si vybraly svou daň, ale nakonec zbyla jen pravda.
A i když byla občas bolestivá, byla to jediná věc, na které se dalo stavět.
