Věra Kovářová zvedla oči od přijímací knihy. Muž před ní mluvil rychle a podrážděně, jako by potřeboval uzavřít nepříjemnou úřední záležitost a odjet. Vedle něj stála žena v černém kabátě. Na rukou a kolem krku měla nápadně mnoho zlata.
Telefon svírala v dlani a každých pár vteřin se podívala na displej. Spíš kontrolovala čas, než čekala důležitou zprávu od rodiny. Zesnulý Miroslav Litvín, řekla a podala věře občanský průkaz. Náš strýc zemřel dnes v noci doma ve spánku.
Srdce. Bylo mu 68. Věra přikývla, zkontrolovala údaje a šla připravit transportní vozík. Jako sanitářka na patologii benešovské nemocnice pracovala téměř 22 let.
Za tu dobu viděla rodiny, které se nedokázaly od rakve odtrhnout. I takové, které začaly řešit byt, účet a klíče od auta dřív, než zesnulého vůbec přivezli. Na téhle dvojici jí ale vadilo něco jiného. Pořád opakovali totéž.
Žádnou pitvu, žádná další vyšetření. Máme zprávu od jeho praktického lékaře. Srdeční selhání. Všechno je jasné.
Nechceme, aby se těla někdo dotýkal. Lékař Pavel Novák vypadal po službě unaveně. Vzal dokumenty, prošel je a krátce přikýval. Pokud nebyl zákonný důvod k pitvě a okolnosti smrti podle dostupné zdravotnické dokumentace nepůsobily nejasně, bylo možné od pitvy upustit.
Dobře, vyřídíme to bez pitvy, řekl. Tělo je ale potřeba připravit, umýt a obléct, pokud jste přinesli oblečení. Přinesli. Žena mu okamžitě podala tašku.
Chceme si ho vyzvednout ještě večer, abychom stihli pohřeb zítra ráno. Tak to domluvil farář. Věra tašku převzala a zamířila k vozíku, na kterém už leželo tělo zakryté prostěradlem. Ten úkon znala z paměti.
Za téměř 22 let zesnulé nesčetněkrát umývala, převlékala, připravovala a upravovala předáním pohřební službě nebo rodině. Přistoupila k vozíku a odhrnula okraj prostěradla. Muž kolem 68 let. Šedivé vlasy, výrazné rysy, upravené ruce, čisté nehty se stopami pravidelné manikúry.
Na zápěstí měl drahé hodinky. Příbuzní je nesundali. Věra upravila prostěradlo přes hrudník. Prsty jí u klíční kosti narazily na něco tvrdého.
Zastavila se. Přejala po tom místě znovu, pomaleji. Nebyla to kost, ani chrupavka. Pod kůží bylo něco jiného.
Věra prudce ucukla a loktem zavadila omopřený vedle vozíku. Ten s rachotem dopadl na laždice. Počkejte, vykřikla směrem do chodby. Tělo nikam neodvážejte.
Musím zavolat lékaře. To, co přimělo sanitářku s téměř 22 letou praxí přerušit zdánlivě rutinní přípravu těla, nezačalo toho večera. Začalo to o několik měsíců dřív. Věra žila v Benešově ve dvoupokojovém bytě po rodičích.
Byl to jediný majetek, který měl nějakou skutečnou cenu. Neměla auto, chalupu ani úspory. Vycházela z patu sanitářky a vdovského důchodu po manželovi Karlovi, kterého pohřbila před sedmi lety. Infarkt.
Přišel rychle, bez varování, přímo v práci. Jejich syn Martin tehdy měl 24 let. Pro věru zůstal největší radostí i bolestí zároveň. Radostí proto, že z něj vyrostl slušný člověk.
Bolestí proto, že bydlel v jiném městě. Za matkou jezdil jen zřídka a někdy jí volal způsobem, z něhož bylo poznat, že si na n vzpomněl spíš proto, že by měl, než proto, že si s ní potřeboval popovídat. Věra mu to nikdy neřekla. Martinovi a jeho ženě Petře vyrůstal pětiletý syn Honzík.
Věra svého vnuka vídala několikrát za rok. Nevyčítala jim to. Jen se jí někdy večer stávalo, že seděla sama v kuchyni s hrnkem čajeA uvědomila si, jak nenápadně člověk začne stárnout. Svou práci Věra nemilovala ani nenáviděla.
Dělala ji. Na patologii se dostala před mnoha lety skoro náhodou. Zůstala, protože výplata chodila včas, kolektiv byl klidný a málomluvný. Člověk si zvykne, odpovídala sousedce Ludmile.
Mrtví nelžou, nezrazují a nekřičí na tebe. S živými to bývá složitější. Za ta léta viděla dost rodinných sporů, které začaly právě ve chvíli, kdy člověk zemřel. Dědicové se hádali ještě před pohřbem.
Lidé, kteří se před personálem oslovovali s drobnělinami, si o půl hodiny později nad seznamem majetku nadávali. Proto i pozdější návštěva Litvínových zaujala jednou nápadnou věcí. Bylo to množství drobností. Jméno Litvín zaslechla poprvé několik měsíců před jeho smrtí.
Řekla jí ho právě Ludmila Dvořáková, která pracovala jako uklízečka na soukromé klinice. Chodili tam převážně zámožní pacienti. Jednou večer Ludmila vyprávěla, jak k nim přivezli podnikatele jménem Litvín. Bohatý, samé zlato, auto před vchodem.
Byl na vyšetření, kontrolovali mu srdce a přišel s ním synovec s manželkou. A ti dva se doktora vyptávalali na jeho zdraví, jako by se nezajímali o příbuzného, ale dělali inventuru. Doktor si pak kolegům stěžoval. Říkal, že se ta dvojice pořád ptala, jak dlouho ještě může ten starý pán s takovým srdcem žít.
Zeptali se ho úplně přímo. A co jim řekl? Rok, možná dva, když se bude hlídat. A oni prý vypadali skoro zklamaně, že neřekl zítra.
Věra tehdy jen zavrtěla hlavou. Příbuzných, kteří čekali na dědictví, bylo dost. Přesto jí Ludminina věta zůstala někde vzadu v paměti. Podruhé se o Litvínovi dozvěděla asi o měsíc později.
Čekala tehdy v ordinaci a listovala místními novinami. Na jedné stránce byl krátký článek o podnikateli, který finančně podpořil opravu dětského hřiště. Miroslav Litvín, majitel sítě prodejen se stavebninami a několika nemovitostí. Osamělý vdovec bez dětí.
Jediným blízkým příbuzným je podle všeho synovec, kterému chce postupně předat podnikání. Věra si zapamatovala fotografii. Mohutný šedovlasý muž s výrazem člověka, který je zvyklý rozhodovat a čeká, že ostatní poslechnou. Potřetí se jméno Litvín objevilo dva týdny před nocí, kdy Věra našla pod jeho kůží něco tvrdého.
Stála ve frontě na poště. Před ní mluvila starší žena tak hlasitě, že ji slyšeli lidé několik míst kolem. A já vám říkám, že není normální, jak mu poslední rok zlobí srdce. Moje vnučka k němu občas chodí uklízet do domu.
Vyprávěla mi, že se tam najednou objevily nějaké zvláštní léky a že začal pít jakousi speciální vodu, kterou mu nosí synovcova žena prý pro zdraví. Jenže od té vody je mu čím dál hůř. Věra si v duchu řekla, že je to další z místních řečí. V menším městě se sousedé sledují, povídají si a to, co jeden zahlédne za plotem, může druhý den znát půl ulice.
Týden před litvínovou smrtí měla věra večerní směnu. Kolem 9 hodin přivezli starší ženu, která zemřela na onkologické onemocnění. Doprovázela ji dcera. Zatímco Věra vyřizovala dokumentaci, žena začala mluvit.
Člověk v šoku někdy vypráví cizímu člověku věci, o kterých doma celé roky mlčel. Maminka kolik let chodila za jednou léčitelkou? Řekla mezi slzami. Za Marcelou Horákovou.
Léčí bylinkami a všelijakými zaříkáváními. A víte, co je zvláštní? Ta Marcela Horáková chodí i k bohatým lidem. Sousedka mi vyprávěla, že poslední rok byla častým hostem přímo u Litvína, toho ze stavebnin.
Nosila mu prý nějaké bylinné směsy na srdce. A ještě říkala, že se Marcela jednou chlubila kamarádce, že má teď takového klienta, že brzy přijde k velkým penězům. A za týden měli Litvín zrovna sadeční záchvat. Věra chvíli hledla na řádek formuláře.
Nic neřekla. Za léta práce se naučila nevěřit každému příběhu jen proto, že byl vyprávěn přesvědčivě. Přesto si jméno Marcela Horáková zapamatovala. O čtyři dny později nastoupila věra na večerní směnu společně s madou sanitářkou Natálií.
Natálie pracovala teprve druhým rokem. Připravovali místnost pro přijetí dalšího těla. Paní Kovářová, vám nikdy není stašidelně takhle o samotě? zeptala se.
Mrtvých se člověk bát nemusí. Děsiví bývají živí, kteří si je chodí vyzvednout. Někdy jim v očích uvidíš něco, na co pak myslíš celý týden. Je to různé.
Někdo pláče tak, že nevíš, jestli mu nabídnout židli, vodu nebo ho prostě nechat být. A někdo? Věra se odmlčela. Vybavila si starší ženu na poště, pak Marcelu Horákovou.
A někdo přijde a vypadá, jako by mu spadl kámen ze srdce. Snaží se to schovat, ale nejde mu to úplně. Vedoucí oddělení Pavel Novák za nimi přišel ještě téhož večera kvůli provozní záležitosti. Při odchodu zaváhal, což u něj nebylo běžné.
Mám jednoho pacienta. Vlastně to ani není můj pacient. Ale slyšel jsem nějaké řeči o jednom místním podnikateli. O Litvínovi.
Znáte ho? Věra zpozornila. Jeden můj kolega, kardiolog ze soukromé kliniky, mi o něm nedávno vyprávěl. Litvín k němu přišel na vyšetření, stěžoval si na srdce.
Kolega říkal, že se jeho stav za poslední rok výrazně zhoršil. Přitom předtím neměl žádné vážnější potíže. Spíš běžné věci spojené s věkem. A potom najednou prudké zhoršení, arytmie, dušnost.
Kolega mu udělal testy. Výsledky byly víceméně v normě, ale něco se mu nezdálo. Chtěl nařídit další vyšetření. Jenže Litvín odmítl.
Prý synovec s manželkou trvali na jiném lékaři, soukromém doktorovi, který mu už delší dobu nastavuje léčbu. Kolega toho lékaře nikdy neviděl a veřejném seznamu České lékařské komory ho nenašel. Litvín navíc řekl, že ho ten doktor už rok léčí nějakými bylinnými tinkturami společně s běžnými léky. Pavel se zamyslel.
Možná se samozřejmě zbytečně děsím. Ale něco se mi na celé té historii nelíbí. Nedělám tuhle práci první rok. Někde prostě vidíš několikdajů, které jednotlivě vypadají normálně, ale vedle sebe nesedí.
Pane doktore, neříkají náhodou tomu soukromému lékaři Marcela Horáková? Pavel Novák na ní překvapeně pohlédl. Jak to víte? Něco jsem slyšela.
Benešov není zase tak velký. Lidé o sobě vědí skoro všechno. Podrobnosti mu neřekla. Nechtěla se dostat do situace, kdy bude před kolegy opakovat řetězec vědí, které jedna žena zaslechla od druhé.
Od toho večera ale tři dosud oddělené příběhy začaly patřit k sobě. Následující den Věra zavolala synovi. Žádný zvláštní důvod neměla. Prostě se jí zastko a chtěla slyšet Honzíkův hlas.
Martin telefon zvedl po třetím zazvonění. Ahoj, mami, u nás je všechno v pořádku. Spustil dřív, než se stačila zeptat. Honzík chodí do školky.
Byl trochu nachlazený, ale už je mu lépe. Petra se teď zdržuje v práci. Mají tam nějaký důležitý projekt. A ty se máš jak?
Normálně, mami. Pracuju. Poslyš, promiň, teď řídím. Zavoláme si později.
Dobře, dávej na sebe pozor. Hovor skončil. Věra položila telefon na stůl a ještě asi minutu zůstala sedět. Na Martina se nezlobila.
Věděla, že pracuje, že má rodinu. Jen si občas přála, aby se jí někdo zeptal, co večer dělá sama v bytě. Jestli se jí dobře spí, jestli jí někdy není úzko. Vzpomněla si na Karla.
Po večeři si vždycky sedl vedle ní k televizi. Někdy spolu půl hodiny skoro nepromluvili. Tehdy však ticho přerušovali drobnosti. Po jeho smrti byl byt pořád stejný.
Jen v něm najednou všechno znělo jinak. Na patologii byl toho večera klid. Během prvních tří hodin nepřivezli žádné nové tělo. Věra s Natálií seděli v malé místnosti pro personál.
Paní Kovářová, vy si opravdu myslíte, že ten podnikatel, o kterém mluvil doktor Novák, může zemřít nepřirozenou smrtí? Věra položila hrnek na stůl. To jsem neřekla. Ale připadá vám to taky divné, ne?
Tři různí lidé vyprávějí o stejném starém pánovi a všechny ty příběhy znějí nějak zle. Víš, Natálie, za 22 let práce jsem viděla všechno možné. Viděla jsem pohřbívat lidi, u kterých se později zjistilo, že je zabil vlastní děti. A taky jsem viděla pohřbívat lidi, o kterých půl města povídalo, že je někdo otrávil.
Nakonec se ukázalo, že šlo o obyčejný infarkt. Sousedé se nudili a mleli jazyky. Říkám jen, že mezi podezřením a skutečností je rozdíl. My zatím nemáme nic, co by šlo položit na stůl před lékaře nebo policistu, jen řeči.
O několik dní později se Věra při cestě z práce zastavila v lékárně. Před ní stála žena středního věku. Pod rozepnutým kabátem jí vykukovalo zdravotnické oblečení. U pultu ukazovala lékárníkovi recept.
Zase mu předepsali stejnou sestavu, říkala. Upřímně je to zvláštní kombinace. Takhle se to obvykle nedává. Má tu lék na srdce, lék na ředění krve a kromě toho ještě užívá nějakou doma připravovanou bylinou tinkturu.
Jeho lékař doporučuje to na lačno. Lékárník si recept prohlédl. Věra stála o krok za ní a poslouchala. Když žena odstoupila od pultu, Věra oslovila ji.
Promiňte, náhodou jsem vás zaslechla. O jakém pacientovi jste mluvila? Žena se představila jako Hana. Pracovala jako zdravotní sestra na soukromé klinice.
Máme pacienta, staršího zámožného muže. Dřív byl na svůj věk docela zdravý, ale poslední rok se jeho stav prudce zhoršil. Lékař, který ho sleduje, není z našeho stálého personálu. Dochází po domluvě s rodinou.
Pokaždé přinese nové pokyny a my jen vydáváme předepsané léky. A proč vám to připadá podezřelé? Protože ta kombinace je skutečně zvláštní. Některé z těch věcí by se podle mě neměly takhle kombinovat.
Jenže kdo jsem já, abych zpochybňovala rozhodnutí lékaře. Zvlášť když rodina pacienta osobně kontroluje úplně všechno, co bere. Sama mu léky přiváží a sama hlídá jejich užívání. Rodina?
Ano. Možná jsou jen třehnaně opatrní a možná. Hana se zarazila, větu nedokončila. Rychle se rozloučila.
Věra jí poděkovala, koupila svůj lék a vyšla ven. Cestou domů si opakovala, že to pořád nestačí. Nemohla jít na policii a říct, že slyšela rozhovor ve frontě v lékárně. Nejspíš by to nebyl důvod k zásahu.
Jenže jednotlivé kusy už k sobě pasovaly až příliš snadno. V neděli se rozhodla navštívit starou kamarádku Zdeňku Svobodovou, která pracovala jako účetní na městském úřadě. O místních záležitostech věděla víc než většina jejich známých. Věro, poslední dobou nejsi ve své kůži.
Stalo se něco? Ale nic. Práce jako vždycky. Neznáš náhodou Litvína?
Miroslava Litvína? Zdeňka zvedla obočí. Samozřejmě, že ho znám. Jeho firmy mají smlouvy s městem.
Proč tě najednou zajímá? Jen jsem slyšela něco zvláštního o jeho zdraví. Slyšela jsem, že se mu poslední rok zdraví hodně zhoršilo. Přitom ještě před dvěma lety byl plný energie.
Na veřejnosti se začal ukazovat málokdy. Hodně zhubl, aspoň se to říká. A kdo je teď kolem něj? Má synovce Ondřeje, jediného blízkého příbuzného.
Miroslav Litvín je přece vdovec a vlastní děti nikdy neměl. Jeho žena zemřela už dávno. Před několika lety se k němu nastěhoval synovec s manželkou, prý, aby se o strýce starali a pomáhali mu v domácnosti. Jenže Litvín začal Ondřeje postupně zapojovat i do firmy.
A jaký ten synovece je? Slušný člověk. Kdo ví, co se lidem děje v hlavě. Navenek působí úplně normálně.
Jeho žena Kristýna je taky výrazná reprezentativní žena. Věra si to jméno v duchu zopakovala. Slyšela jsem jen, že se Ondřej poslední dobou velmi aktivně zapojuje do strýcových obchodů. Vyřizuje nějaké plné moci, dokumenty a podobně.
Strýc mu prý předává stále víc pravomocí, protože mu zdraví přestává sloužit. A nevíš, jestli sepisoval nějakou závěď? Zeptala se. Věro, proč se najednou ptáš na takové věci?
Mluvíš skoro jako kriminalistka. Věra se pousmála. To bude asi tou prací. Člověk tam vidí tolik věcí, že pak začne přemýšlet i o tomhle.
Zdeňka se ještě pár vteřin tvářila nedůvěřivě, ale dál se nevyptávala. O závěti nic jistého nevím. Ale zaslechla jsem od známé z notářské kanceláře, že tam Litvín nedávno byl a něco měnil v dokumentech. Co přesně?
Nevím. Možná závěď, možná nějakou plnou moc. Později přešli k jiným tématům. Věra ale cestou domů myslela téměř výhradně na Litvína.
Osamnělý starší podnikatel bez dětí, jediný blízký příbuzný Ondřej, synovec s manželkou Kristýnou, kteří se k němu před několika lety nastěhovali. Ondřej postupně získávající víc pravomocí ve firmě, prudké zhoršení zdraví. Lékař, jehož údaje se podle Pavla Nováka nedařilo běžně dohledat. Byliné tinktury kombinované s léky.
Zdravotní sestra, které léčba připadala zvláštní. A teď nějaké změny dokumentů u notáře. Věra si znovu připomněla, že žádná z těch věcí sama o sobě nedokazuje trestný čin. Jenže těch vysvětlení už bylo tolik, že si je musela vyjmenovávat jedno po druhém, aby sama sebe uklidnila.
Když v pondělí přišla do práce, zastihla Pavla Nováka v pracovně nad hromadou odborných příruček. Pane doktore, stalo se něco? Pořád přemýšlím nad tím rozhovorem s kolegou o Litvínovi. Nedává mi to pokoji.
Rozhodl jsem se podívat, jaké byliny vůbec mohou ovlivňovat kardiovaskulární systém v kombinaci s běžnými léky. A našel jste něco? Zjistil jsem, že takových rostlin je poměrně hodně a řada z nich může při nesprávném dávkování nebo nevhodné kombinaci s léky způsobit velmi vážné nežádoucí účinky. Od arytmie až po úplnou zástavu srdce.
A na venek to může vypadat jako obyčejný sadeční záchvat. U staršího člověka, který už má problémy se srdcem. Pokud po něčem konkrétním nepátráte, vůbec vás nemusí napadnout, že za tím bylo něco jiného. Takže teoreticky by šlo člověka přivést do takového stavu, že by to vypadalo jako přirozená smrt.
Teoreticky ano. Ale chci, abyste chápala jednu věc. Tohle jsou moje úvahy. Nic víc.
Nemám sebemenší důkaz, že se s Litvínem děje něco trestného. Já vím. Možná mu skutečně jen s věkem selhává srdce a všechno ostatní jsou náhody a klepy. A co když to náhoda není?
Pavel chvíli mlčel. Pak byl nejraději, kdybychom se oba spletli. Zavřel příručku. Protože teď zasáhnout nemůžeme.
Je to dospělý svéprávný člověk. Sám rozhoduje, kterým lékařům věří a co užívá. Dokud žije a sám si na nic nestěžuje, ani policie, ani my nemáme právo zasahovat do jeho soukromí bez konkrétního důvodu. Věra věděla, že má pravdu.
Přesto jí napadlo něco, co ji už potom neopustilo. Pokud její obavy pravdivé byly, možná se první skutečný důkaz objeví až tehdy, když bude pozdě, po smrti. A pokud bude Litvínovo tělo přivezeno právě k nim, může záležet na tom, kdo se na něj podívá dřív, než bude vydáno rodině. Během dalších dvou týdnů Věra dál zachycovala jednotlivé útržky informací.
Hanu znovu potkala poblíž lékárny. Hana jí řekla, že se Litvínův stav se dál zhoršuje a soukromý lékař k němu začal jezdit častěji, téměř obden. Od Zdeňky zase slyšela, že se návštěvy u notáře ještě dvakrát opakovaly. Podle řečí mělo jít o změnu plné moci k řízení firmy ve prospěch synovce Ondřeje.
A potom přišel večer v parku. Věra se vracela pozdě z práce a procházela kolem menšího parku v centru Benešova. Na jedné lavičce seděla žena v drahém kabátě. Věra jí nejdřív nevěnovala pozornost.
Pak se podívala podruhé. Tvář někde viděla. Vzpomněla si na fotografii v místních novinách. Vedle Miroslava Litvína tam stála žena jeho synovce Kristýna.
Seděla na lavičce a telefonovala. V téměř prázdném parku mluvila dost nahlas. Jak dlouho máme ještě čekat? Už mě to nebaví.
Notář řekl, že dokumenty jsou skoro hotové. Ještě pár týdnů a bude všechno definitivně vyřízené. Pak už je to jen otázka času. Sám to chápeš.
Věra zpomalila. Otevřela kabelku a začala v ní něco hledat. Ve skutečnosti nehledala nic. Ondřej říká, že doktor doporučuje nic neuspěchat.
Říká, že kdyby se to stalo příliš rychle, někdo by mohl začít mít podezření. A já říkám: Jak dlouho se to má ještě táhnout? Už nemám sílu před tím starým pánem předstírat starostlivou příbuznou. Každý den pořád totéž.
Prášky, odvary, řeči o jeho drahoceném zdraví. Už se mi z toho dělá špatně. Následovalo několik vteřin ticha. Kristýna poslouchala člověka na druhém konci.
Potom se krátce zasmála. Nebyl to veselý smích. Tak dobře, počkáme ještě trochu. Stojí to za to.
Sám víš, o jakých penězích je řeč. Nejde o jeden byt, jde o celou firmu, všechny nemovitosti. Vydržíme to. Stejně nám nikam neuteče.
Hovor ukončila. Vstala z lavičky, zasunula telefon do kabelky a odešla. Věra zůstala stát. Tentokrát to nebyla řeč sousedky o sousedce.
Slyšela Kristýnu vlastníma ušima. Přesto ani teď neměla v ruce přímý důkaz. Mohla jít na policii a přesně zopakovat každou větu, ale co by dokazovali? Dokumenty jsou skoro hotové.
Ještě pár týdnů. Stojí to za to. Mohlo jít o dědictví, které očekávaly zcela legálně. Mohlo jít o převod firmy.
Mohlo jít o cokoli. Jenže slova doktor doporučuje nic neuspěchat a kdyby se to stalo příliš rychle, někdo by mohl začít mít podezření, se vysvětlovala mnohem hůř. Věra došla domů, postavila kabelku na židli v předsíni a dlouho ji tam nechala, aniž si sundala kabát. Poprvé měla pocit, že její dosavadní podezření nestojí jen na cizích klepech.
Zároveň ale nevěděla, co s tím může udělat. Pokud měla pravdu, rozhodující chvíle pravděpodobně nepřijde v kanceláři kriminalisty. Přijde ve chvíli, kdy Litvín zemře a jestli se jeho tělo dostane právě na benešovskou patologii, může být Věra jedním z posledních lidí, kteří ho uvidí dřív, než bude pohřben nebo zpopelněn. Následující den šla za Pavlem Novákem.
Nevyprávěla mu úplně všechno do detailu. Obsala hlavně obsah toho, co zaslechla. Pavel jí vyslechl, potom si sundal brýle. Paní Kovářová, chápete, že kdyby se to dostalo k nikomu nesprávnému, mohli by vás obvinit z pomluvy.
Chápu. Náhodně zaslechnutý rozhovor v parku není důkaz. V nejlepším případě je to důvod k podezření. Já vím.
Jen jsem chtěla, aby o tom věděl kromě mě ještě někdo. Člověk nikdy neví. Pavel chvíli mlčel. Jestli se tomu člověku opravdu něco stane, řekl nakonec, a jestli ho skutečně přivezou k nám a ne do jiného zařízení, pak možná dostaneme šanci si něčeho všimnout.
Čekat nemuseli tak dlouho, jak si Věra představovala. 10 dní po rozhovoru v parku přijela do Benešova její sestřenice Marie. Pracovala jako soudní lékařka na ústavu soudního lékařství v Praze. Věru navštěvovala přibližně jednou za rok.
První večer seděli u Věry v kuchyni. Věra se nejdřív zdráhala. Pak si řekla, že pokud může o celé věci s někým mluvit otevřeně, je to právě Marie. Vyprávěla jí všechno: Ludmilu a kliniku, rozhovor na poště, Marcelu Horákovou, Hanu v lékárně, Pavla Nováka a nejasného soukromého lékaře, Zdeňku, Ondřeje, Kristýnu a plné moci a nakonec telefonát v parku.
Marie ji celou dobu nepřerušila. Když Věra skončila, chvíli mlčela. Pak odložila vidličku. Věro, víš, co bývá u podobných případů problém?
Pokud po smrti nebudou okolnosti vyžadovat pitvu a tělo bude pohřbeno nebo zpopelněno, může být později prakticky nemožné cokoli prokázat, jestli k něčemu skutečně došlo. Tělo se zpopelní nebo pohřbí a důkazy mohou být pryč. Bez pitvy se příčina smrti stanovuje podle dostupné dokumentace a prohlídky těla. A ty sama říkáš, že tu dokumentaci vede nějaký nejasný soukromý lékař.
Takže pokud rodina bude proti pitvě a nepůjde o případ, kdy je ze zákona nutná, opravdu se nemusí provést? Marie přikývla. Pitvy se povinně provádějí nebo nařizují v určitých případech. Například při podezření na násilnou smrt, nejasné příčině úmrtí nebo dalších zákonem stanovených okolnostech.
Pokud má člověk zdravotnickou dokumentaci, kde je jasně zaznamenané chronické srdeční onemocnění a lékař potvrdí přirozenou příčinu smrti, může být za určitých okolností rozhodnuto, že pitva není nutná. A co, když se až na patologii najde na těle něco podezřelého? Poté, co už se počítalo s vydáním těla bez pitvy? Marie se na ni podívala mnohem pozorněji.
Pak se výdej těla může zastavit. Pokud si patolog nebo sanitář všimne zjevného nálezu, který neodpovídá dokumentaci, musí se přivolat lékař. Ten potom může rozhodnout o dalším vyšetření a případně o pitvě. Marie zvedla prst.
Ale musíš opravdu něco vidět, ne doměnku. Ne pocit, konkrétní fyzický nález. Věra si tu větu zapamatovala. Konkrétní fyzický nález.
Po Mariině návštěvě už věděla, co by v případě Litvínovy smrti musela udělat. Ne pátrat po pachateli, ne vymýšlet teorii, jen se dívat. A pokud by našla něco, co neodpovídalo dokumentaci, nesměla to přejít jen proto, že rodina spěchá. Několik dní po Marině odjezdu svolal Pavel Novák raní poradu personálu patologie.
Vypadá to, že nám brzy přibude práce, řekl. Ze soukromé kliniky dali vědět, že připravují propuštění jednoho vážně nemocného pacienta do domácí péče. Jeho stav je podle nich nestabilní. Když se u takových pacientů doma něco stane, tělo se často dostane k nám.
Potvrzení přišlo ještě téhož dne večer. Věra se na příjmovém oddělení dala do řeči s jednou ze sester. Litvína skutečně propustili ze soukromé kliniky domů. Měl být pod dohledem soukromého lékaře.
Upřímně je to zvláštní rozhodnutí, řekla sestra. Takové pacienty se obvykle snaží nechat v nemocnici déle, zvlášť když mají vážnou arytmii. Rodina na propuštění trvala. Tvrdili, že doma mu bude lépe.
Budou mít svého lékaře, který za ním bude jezdit každý den. Týden poté zůstala Věra po směně déle. Musela doplnit dokumentaci. Když konečně zaklapla desky, v budově už bylo ticho.
Oblékla si kabát, zhasla v místnosti a vyšla ven. Byla tma. U vchodu do budovy patologie stála neznámá žena. Nervózně kouřila.
Když spatřila věru, rychle k ní udělala dva kroky. Promiňte, oslovila ji. Nevíte, jestli tady přijímají těla na uložení, když je člověk ještě naživu, ale řekněme, že se čeká špatný konec. Věra se na ženu podívala pozorněji.
Měla na sobě obnošenou bundu a v obličeji únavu člověka, který už několik nocí pořádně nespal. Rozhodně nepůsobila jako někdo z bohatého okolí Miroslava Litvína. Myslíte tím někoho konkrétního? Žena se jmenovala Tereza.
Pracuju jako pečovatelka. Teď mám jednoho klienta v rodinném domě. Je na tom opravdu špatně. Příbuzní mě najali před dvěma týdny.
Platí dobře, až podezřele dobře, ale z celé té práce mám zvláštní pocit. Co přesně vám na tom nesedí? Najali mě ke staršímu pánovi. Bohatý člověk, velký dům, všechno v pořádku.
Jenže hned první den mi daly podmínky, jaké jsem za 20 let téhle práce nezažila. Mám kontrolovat jeho stav a hlídat, aby dostávala léky přesně podle rozpisu, který připravuje jejich soukromý lékař. To by samo o sobě nebylo nic zvláštního. Jenže zároveň mi výslovně zakázali volat zdravotnickou záchrannou službu bez jejich souhlasu.
Ať se stane cokoli, mám nejdřív zavolat příbuzným. Oni rozhodnou, jestli se má volat záchranka. A vám to nepřipadá zvláštní? Tereza se krátce zasmála, ale bez pobavení.
Ještě jak. Předevčírem dostal ten pán záchvat, začal špatně dýchat, byl celý bledý, držel se na hrudi. Já už měla telefon v ruce. Jeho synovec mi ale řekl, ať nikam nevolám.
Doslova mi to zakázal. Tvrdil, že mají vlastního lékaře a že ten přijede. Přijel asi za 40 minut. Věra se zeptala, kdo ten lékař je.
Samozřejmě. Tereza si zapnula bundu výš ke krku. Řekli mi, že do toho mi nic není. Jsem najatá, abych sledovala stav, podávala léky podle rozpisu a pomáhala s běžnou péčí.
Platí mi dobře. Práce není fyzicky těžká, ale pokaždé, když vejdu do jeho pokoje, říkám si, jestli náhodou nedělám něco, čemu sama nerozumím. Věra ji poslouchala a v duchu si skládala jednotlivé údaje vedle toho, co už dříve slyšela. Tentokrát to nebyla sousedská doměnka.
Před ní stála žena, která byla každý den uvnitř domu. Rozhodla se zariskovat. Terezo, nepracujete náhodou u Litvínových? Žena k ní prudce otočila hlavu.
Něco jsem slyšela od známých, odpověděla Věra a nechala to neurčité. Benešov není tak velký. Tereza ještě vteřinu váhala, pak přikývla. Ano, je to u nich.
Majitel domu je Miroslav Litvín. Věra neodpověděla. A víte co? Pokračovala Tereza tišeji.
On je vlastně moc slušný člověk. Vždycky poděkuje. Když mě v noci vzbudí, protože se mu udělá špatně, ještě se mi omlouvá. Jako kdyby to byla jeho vina.
Člověk by řekl, že bohatý člověk má všechno, ale pak ho vidíte ležet v posteli, jak se sám nenapije bez pomoci a kolem něj pořád někdo chodí, telefonuje, podepisuje papíry a vy nevíte, jestli se o něj opravdu bojí nebo čekají na něco jiného. Proč vás napadlo zrovna tohle? Tereza se tentokrát odmlčela déle. Jednou jsem slyšela synovce s jeho ženou.
Byli ve vedlejším pokoji. Mysleli si, že spím v té malé místnosti, co mi dali. Jeho žena řekla: Ještě chvíli a bude po všem. Vydrž.
A on jí na to řekl něco v tom smyslu. Hlavně aby to doktor nepřehnal příliš brzy, jinak to bude vypadat podezřele. Věra se ani nepohnula. Přesně takhle.
Tu první větu si pamatuju přesně, druhou skoro přesně. Tenkrát jsem si říkala, že třeba jen mluví o jeho zdraví, že jsou unavení, že se bojí, co bude. Tereza nedořekla. Věra si uvědomila, že poprvé slyší svědectví člověka, který byl přímo v domě a zaslechl rozhovor mezi Ondřejem a Kristýnou.
Terezo, neměla byste s tím zajít na policii? Žena zavrtěla hlavou tak rychle, až jí pramen vlasů vypadl zpod kapuce. A co jim řeknu? Že jsem přes zeď zaslechla dvě věty, které se dají vyložit pěti způsoby.
Buď mě budou mít za hysterku, nebo se to nějak dostane zpátky k rodině a přijdu o práci. Jestli se bojíte o toho pána, já se bojím i o svoji dceru. Studuje. Platím jí ubytování ve městě.
Teď ty peníze potřebuju každý měsíc. Nechci dělat hrdinku a pak nemít z čeho zaplatit kolej. Zatím pomočím, dokončím práci, pak se uvidí. Rozloučili se.
O dva dny později přišel problém, který se netýkal Miroslava Litvína, ale její vlastní rodiny. Zavolal Martin. Obvykle spolu mluvili krátce. Tentokrát však začal rovnou.
Mami, máme problém. Věra si sedla na židli u kuchyňského stolu. Co se stalo? Petru propustili z práce, z ničeho nic a my máme hypotéku.
Ještě jsme nesplatili ani zdaleka všechno. Martin mluvil rychle. Jestli během příštího měsíce nenajdeme řešení, banka po nás začne chtít konkrétní kroky kvůli splátkám. Nemohla bys nám aspoň trochu pomoct?
Vždyť máš byt. Možná by se dal prodat a peníze bys mohla dát mně. Věra zůstala sedět s rukou položenou na stole. Martine, ty chceš, abych prodala svůj byt a zůstala bez bydlení?
Mami, neber to takhle, hned zrychlil. Nemyslel jsem to doslova. Já jen hledám možnosti. Třeba by sis mohla vzít úvěr nebo něco jiného.
Nevím. Jsem teď úplně ztracený. Byt je jediné, co mám. Já vím.
Tentokrát to řekl tišeji. Rozhovor skončil bez rozhodnutí. Věra mu řekla, že si promyslí, jak by mu mohla pomoct, aniž by sama přišla o jistotu bydlení. Když položila telefon, chvíli jen stála s rukama položenýma na okraji linky.
Martin nebyl zlý syn. Dostal se do finanční tísně a ve strachu vyslovil první řešení, které ho napadlo. Právě proto ji ta věta zasáhla. Její byt, její jediný domov se mu v jedné těžké chvíli proměnil v částku, která by se dala použít.
Pak se jí vybavila Tereza u vchodu do patologie. Miroslav v posteli, zákaz volat záchranku. Martina by kvůli jedné nešťastné větě nikdy neobvinila z chamtivosti, ale věta, kterou si dosud opakovala pokaždé, když jí napadlo něco zlého o Litvínových, vždyť jsou to jeho příbuzní, už nefungovala tak spolehlivě. Následující den zašla do místní polikliniky.
Objednala se pod záminkou pravidelné kontroly krevního tlaku. Ve skutečnosti chtěla mluvit s Ludmilou, zdravotní sestrou z recepce. Ludmilo. Neznáš náhodou někoho jménem Marcela Horáková?
Jakou Marcelu? Prý léčí bylinkami a chodí domů k bohatším pacientům. Propiska se zastavila nad formulářem. Ludmila se podívala přes brýle.
Marcela Horáková. Mezi lékaři tady nikoho takového neznám. Mohla by být soukromá? Mohla nebo to není lékařka vůbec.
Dneska se za odborníky vydává kdekdo. Bylinkáři, léčitelé, různí poradci. A kdyby takový člověk léčil někoho vážně nemocného, třeba mu doporučoval byliny zároveň s normálními léky? Jestli ale někdo bez potřebného oprávnění fakticky řídí léčbu, určuje dávkování, míchá různé přípravky s léky na předpis a vystupuje jako člověk, který za léčbu odpovídá, může to být vážný problém.
A pokud se pacientovi něco stane, tím spíš. Večer doma vytáhla starý notebook po manželovi. Do vyhledávače zadala jméno Marcela Horáková a Benešov. Výsledků bylo málo.
Našla několik starších inzerátů. Jistá žena tam nabízela obnovu zdraví přírodními metodami a konzultace v domácím prostředí. Celé příjmení uvedené nebylo, jen křestní jméno a telefon. Věra na číslo chvíli hledla.
Nenapadlo jí nic rozumného, co by řekla, kdyby zavolala. Navíc pochopila, že pokud je ta žena skutečně spojená s Litvínovými, jediný neopatrný hovor by mohl doputovat zpátky k rodině. Místo volání pořídila snímek obrazovky a uložila ho do složky s názvem Doklady. O několik dní později po příchodu do práce zastavil neobvyklý ruch na chodbě patologie.
Pavel Novák mluvil se dvěma lidmi v civilu. Podle průkazů šlo o policisty. Co se stalo? zeptala se jí Věra.
Natálie se naklonila blíž. Nevím přesně. Prý na nás někdo podal nějaký podnět, asi na zaměstnance, něco kvůli řečem. Postupně se ukázalo, že předchozího dne dostalo oddělení policie anonymní oznámení.
Oznamovatel tvrdil, že zaměstnanci nemocniční patologie šíří pomluvy o zámožném místním podnikateli a obviňují jeho příbuzné z toho, že se nějak podílejí na zhoršování jeho zdravotního stavu. Po odchodu policistů přišel Pavel Novák rovnou za Věrou. Někdo oznámil, že šíříme řeči o Litvínových. Policie to zatím bere jen jako podnět bez konkrétních důkazů.
Ale něco mi na tom vadí mnohem víc. Že o našich rozhovorech někdo ví. Neprobírali jsme to na chodbě před pacienty. Takže buď se někdo z kolegů někde zmínil, nebo nás někdo sleduje, řekla Věra.
Pavel se na ni podíval a pomalu přikývl. Pokud Litvínovy skutečně něco skrývali, někdo v jejich okolí očividně považoval i soukromé debaty dvou zaměstnanců patologie za dost nepříjemné na to, aby proti nim použil anonymní oznámení. Musíme být opatrnější, řekl nakonec. Neznamená to přestat si všímat věcí, znamená to neroznášet podezření dál.
A jestli máme pravdu, pak nám nepomůže žádná řeč. Pomůže nám jen konkrétní nález, dokumentace nebo něco, co půjde ověřit. Jestli se jednoho dne jeho tělo dostane sem a bude na něm něco, co nesedí, musíme být připraveni postupovat přesně podle pravidel, ne podle dojmu. O dva dny později se její obavy potvrdily konkrétněji.
Před vchodem do domu stál neznámý muž v civilu. Jakmile ji uviděl, narovnal se. Věra Kovářová. Ano.
Ukázal průkaz. Byl z místního obvodního oddělení policie. Potřeboval bych s vámi na pár minut mluvit. Dostali jsme informaci, že údajně na pracovišti šíříte neověřené informace o zdravotním stavu a soukromých poměrech jednoho známého podnikatele.
Věra nic neřekla. Kdyby někdo veřejně šířil nepravdivá tvrzení, která poškozují pověst konkrétní osoby, může to mít právní následky. Já nikoho veřejně z ničeho neobviňovala. Mluvila jsem s kolegou v práci a řekla jsem mu svoje obavy.
To není trestné. Ne, pokud šlo skutečně o soukromý rozhovor s kolegou, samozřejmě ne. Paní Kovářová, řeknu vám to spíš lidsky než úředně. Dávejte si pozor, co říkáte a před kým.
Tahle rodina má peníze, kontakty a může si zaplatit právníky, kteří dokážou i z nepříjemné maličkosti udělat obyčejnému člověku velký problém. Takže si myslíte, že se pletu? Policista se nadechl nosem a chvíli mlčel. Já vám neříkám, že vaše podezření jsou správná, ani že jsou nesprávná.
Říkám vám, abyste na sebe dávala pozor. Pak vstal, rozloučil se a odešel. Věra zůstala sedět. Nejvíc jí v hlavě zůstala právě ta poslední věta.
Policista mohl jednoduše zopakovat, že má přestat mluvit. Místo toho opatrně oddělil varování od posouzení samotného podezření. Večer seděla v kuchyni a zvažovala, jestli by nebylo nejrozumnější přestat se litvínovými úplně zabývat. Měla práci, byt, syna se starostmi.
Jenže za roky na patologii mnohokrát viděla těla lidí, u kterých okolí po smrti říkalo stejné věty. Kdybychom to věděli, kdyby nám to došlo, kdyby někdo něco řekl dřív. Rozhodla se, že pokud před ní jednou bude něco konkrétního, nepřejde to mlčením. Ještě ten večer zavolala Marii.
Věro, hlavně se do ničeho nevrhej bez hlavě. Já nic nedělám. Dobře, tak v tom pokračuj. Informace si ukládej.
Neobviňuji lidi bez důkazu. A jestli skutečně dojde k tomu, že se jeho tělo jednou dostane na vaše pracoviště a ty při přípravě uvidíš něco fyzického, co nebude odpovídat uvedené příčině smrti nebo dokumentaci, okamžitě přivolej lékaře a zastav další postup, dokud se to nevyjasní. Můžu to jako sanitářka udělat? Nejen můžeš.
Pokud narazíš na podezřelý nález, patří to k tvé práci. Jen nic sama nevykládej. Neříkej: Tohle je důkaz vraždy. Řekni přesně, co vidíš nebo hmatáš.
Lékař rozhodne, co dál. A když se mýlím, když to bude něco úplně obyčejného, tak se to zkontroluje a práce pokračuje. Když upozorníš na něco neobvyklého a uděláš to podle pravidel, nikdo ti nemůže vyčítat, že sis toho všimla. O další týden později přišlo setkání, které si Věra později pamatovala velmi přesně.
Byla sobota ráno. Vracívala se z trhu. Před obchodem s potravinami stálo drahé auto a vedle něj muž s telefonem u ucha. Věra ho poznala podle fotografií.
Ondřej Litvín. Když kolem něj procházela, zadívala se na něj o vteřinu déle, než bylo zdvořilé. Ondřej hovor ukončil. Promiňte, my se známe?
Ton měl chladně zdvořilý, nepříjemný, spíš zvyklý na to, že lidé jeho jméno znají dřív, než on jejich. Ne, odpověděla Věra. Jen jsem vás poznala z novin. Vy jste synovec Miroslava Litvína, že?
Ondřej zaváhal. Zasunul telefon do kapsy kabátu. A vy jste kdo? Věra Kovářová.
Pracuju v nemocnici. Neřekla, kde. Aha. Takže jste asi něco slyšela, o strýci?
Trochu. V tomhle městě mají bohužel lidé dost času na cizí rodinné záležitosti. Řekl to skoro znuděně. Věra věděla, že by měla rozhovor ukončit.
Místo toho se zeptala: Jak mu je? Ondřejův výraz se změnil. Ramena mu lehce klesla a najednou nevypadal jako člověk z novinové fotografie, ale jako muž, který už několik týdnů špatně spí. Špatně, upřímně.
Podíval se stranou k autu. Věk, srdce. Děláme, co můžeme, ale lékaři říkají, že čas není na jeho straně. Bylo v tom něco přesvědčivého, možná až příliš uhlazeného, ale únava kolem očí působila skutečně.
Věra na okamžik zapochybovala, co když Ondřej opravdu několik měsíců jen sleduje strýcovo umírání a všechny ostatní věci si ona spojila dohromady až příliš ochotně. Pak se jí vybavila Kristýnina slova z podvečerního parku. Stojí to za to. Sám víš, o jakých penězích je řeč.
V té větě žádný smutek nebyl. Vyřiďte mu, že mu přeju, aby se jeho stav zlepšil, řekla. Určitě. Ondřej se zdvořile usmál, ale tentokrát už ji nepřestal sledovat.
Uplynuly přibližně tři týdny. Věra záměrně přestala o Litvínových shánět další informace. Pamatovala si Pavlovo varování i návštěvu policisty. Přesto se k ní zprávy dostávali samy.
Právě od Zdeňky se dozvěděla, že notářské vyřizování dokumentů bylo konečně dokončeno. Miroslav Litvín udělil synovci Ondřejovi širokou plnou moc. Ondřej teď mohl jeho jménem vyřizovat velkou část obchodních a majetkových záležitostí. Krátce na to Věra znovu náhodou potkala Terezu.
Stáli poblíž lékárny. Jak je mu? Zeptala se Věra. Tereza se před odpovědí rozhlédla.
Horší a rychle. Záchvaty má častěji. Ten jejich lékař je tam skoro každý den. Někdy zůstane celé hodiny.
Mám pocit, že už to dlouho nevydrží. A vy? Já tam skoro nic nedělám. Odstavili mě od většiny přímé péče.
Všechno dělá ten jejich lékař. Já tam jsem víceméně do počtu. Hlídám, něco zapisuju, podepisuju výdaje. Tak odejděte.
Tereza k ní zvedla oči. Ještě mi dluží celou měsíční výplatu. A u takových lidí se bojím, že kdybych skončila dneska, zítra mi oznámí, že jsem porušila smlouvu a nedostanu nic. Potřebuju ty peníze kvůli dceři.
Takže zůstanete ještě chvíli do konce. Tereza sevřela uchota tašky. Pak už tam nechci ani projít kolem brány. Rozuzlení první etapy přišlo při noční službě.
Věra nastoupila jako obvykle. Kolem půlnoci zazvonil telefon. Měli přivést tělo staršího muže. Úmrtí doma.
Předběžná příčina akutní srdeční selhání. Když transportní vozík projel dveřmi a za ním přišli příbuzní, Věra je poznala okamžitě. Ondřej Litvín měl na sobě drahý tmavý kabát. Vedle něj stála Kristýna v černém plášti.
Hned od začátku chtěli vědět, jak rychle bude možné tělo vydat a zda bude nutná pitva. Ondřej a Kristýna odpovídali na běžné otázky úsečně. Nepůsobily zdrceně. Působily unaveně, podrážděně a především netrpělivě.
Už jsme všechno vysvětlili. Máme zprávu od lékaře. Příčina smrti je známá a podle nás není žádný důvod k pitvě. Pavel zůstal klidný.
Dokumentaci musíme zkontrolovat. Chceme si tělo vyzvednout co nejdřív. Pohřeb máme zítra ráno. Vašemu přání rozumím, řekl Pavel.
Před vydáním ale musíme udělat běžnou přípravu. Tělo umýt a obléct do šatů, které jste přinesli. Věra převzala tašku s oblečením, položila ji na pracovní stůl, pak přistoupila k vozíku. Miroslava Litvína za jeho života nikdy nepotkala.
Přesto o něm celé měsíce přemýšlela víc než o řadě lidí, které znala osobně. Odhrnula prostěradlo. Při přípravě těla nahmátla pod kůží u klíčný kosti malé tvrdé místo. Zastavila ruku, vrátila se k němu.
Nebyla to kost, nebyla to běžná chrupavka. Pod prsty cítila něco cizího, pevného a protáhlého. Mob, o který předtím zavadila bokem, spadl s rachotem na laždice. Nikdo to tělo neodvážejte, vykřikla.
Jako první přiběhl Pavel Novák. Co se stalo? vyjel Ondřej. Proč to nemůžete normálně dokončit??
Pavel mu zastoupil cestu. Prosím, počkejte na chodbě. Pak se obrátil k věře. Paní Kovářová, co jste našla?
Věra nechala prsty přesně na místě nálezu. Tady pod kůží u klíční kosti. Je tam něco tvrdého. Není to kost ani chrupavka.
Je to malé, jako nějaké zařízení nebo kapsle. Pavel si natáhl rukavice. Opatrně místo prohmatal. Jeho výraz se změnil.
Opravdu tam něco je. Malé, protáhlé. Na pohmad to připomíná podkožní implantát. Ale tady o ničem takovém není záznam.
Z chodby se ozvala Kristýna. Co tam pořád zkoumáte? Řekli jsme, že žádnou pitvu nechceme. Vydejte nám ho tak, jak je.
Pavel vyšel na chodbu. Musím vás informovat, že při přípravě těla kolegyně zjistila pod kůží zesnulého cizí útvar nejasného původu. Kristýna na okamžik ztichla. Cizí útvar.
Jaký útvar? To zatím nevíme. V takové situaci musím výdej těla zastavit, nález zdokumentovat a oznámit příslušným orgánům. Další postup, včetně případné soudní pitvy, se určí podle výsledků a okolností.
Kristýna sevřela rty. My jsme s pitvou nesouhlasili. Jestli tvrdíte, že se teď něco mění, chci přesně vědět na základě čeho a kdo o tom rozhodne. Pavel ani tentokrát hlas nezvedl.
Přání rodiny se zohledňuje tam, kde to dovolují zdravotní okolnosti a právní postup. Neidentifikovaný cizí útvar pod kůží je nová skutečnost. Tu nemohu ignorovat. Ondřej vstoupil do rozhovoru.
Jste si jistý, že můžete výdej zastavit bez souhlasu rodiny? Tentokrát Věra v jeho hlase poprvé slyšela něco jiného než podráždění. Máme právníky. Nechám si okamžitě ověřit, jaké máte v téhle situaci pravomoci.
Postupuji podle pravidel, řekl Pavel. A právník nemůže zrušit povinnost prověřit nález, který není uveden v dostupné zdravotnické dokumentaci. Hádka pokračovala několik minut. Nakonec pochopili, že výdej těla nezrychlí.
Odešli s tím, že se vrátí s právníky. Když se dveře zavřely, Pavel se vrátil k věře. Ta stála pořád u vozíku. Teprve teď si všimla, že se jí třesou ruce.
Paní Kovářová, udělala jste přesně to, co jste měla. A co když je to obyčejný implantát? Věra si stáhla rukavici a hned si ji znovu nasadila. Třeba něco ke srdci.
A rodina to jen zapomněla uvést. Pak se to vysvětlí. Pavel se podíval na tělo. Kardiostimulátor má ale typické umístění i velikost.
Tohle podle hmatu nevypadá stejně a hlavně kdyby měl pacient implantovaný zdravotnický prostředek, obvykle o něm máme záznam. Tady není nic. Zavolám policii a soudní lékařství. Do jejich příjezdu s tělem nikdo nebude manipulovat víc, než je nutné.
Kriminalista Rák přijel přibližně za hodinu. S ním dorazila specialistka soudního lékařství Irena Vítková. Prohlídka trvalala asi 40 minut. Když skončila, sundala rukavice.
Je tam malé cizí těleso, pravděpodobně syntetického původu. Rák zvedl oči od poznámek. Zdravotnický implantát? To zatím tvrdit nemůžu.
Přesnou povahu a účel zjistíme až při odborném vyšetření v laboratorních podmínkách. Už teď můžu říct, že to nevypadá jako běžný implantát používaný v kardiologii. Co by to tedy mohlo být? Možností je několik.
Kapsle obsahující nějakou látku, malé elektronické nebo sledovací zařízení. Takže to musíte vyjmout v rámci pitvy a dalšího odborného postupu. Ano. Věru při slově kapsle okamžitě napadlo pomalé uvolňování nějaké látky.
Sledovací zařízení však nedávalo do její dosavadní představy žádný smysl. Kdo by něco takového dokázal zavést? Zeptala se. Rák se na ni podíval.
Vy o tom případu víte něco víc? Věra na okamžik zaváhala. Vzpomněla si na policistu před domem na Marino varování. Jenže teď už před ní nestál soused ani kolega.
Případ převzala policie a před ní ležel konkrétní nález. Za poslední měsíce jsem slyšela několik věcí, řekla, samy o sobě nic neprokazují. Povídejte. Věra mu postupně řekla všechno o Marcele Horákové, která měla nabízet zdravotní rady a byliny, přestože její odborné postavení nebylo jasné.
O různých kombinacích léků a přírodních přípravků, o Kristýině telefonátu v parku, o Tereze a zákazu samostatně volat záchranku, o soukromém lékaři, který přijížděl se zpožděním, o rozhovoru, který Tereza zaslechla přes zeď, o široké plné moci, kterou Miroslav Litvín krátce před smrtí udělil Ondřejovi. Rák téměř nemluvil, jen si zapisoval jména a časové souvislosti. Když Věra skončila, list papíru měl zaplněný poznámkami. Děkuju, paní Kovářová.
Tohle nám dává několik konkrétních směrů. Budeme muset vyslechnout pečovatelku, zjistit, kdo přesně je Marcela Horáková, kdo byl ten soukromý lékař a co se dělo kolem plné moci. A tělo bude provedena soudní pitva. Vzhledem k nálezu se musí okolnosti smrti prověřit.
I když rodina nesouhlasí, teď už o tom jejich souhlas nerozhoduje. Následující den přijeli na patologii právníci Litvínových, dva muži v drahých oblecích. S Pavlem Novákem mluvili dlouho a beze slova zvyšovat hlas. Požadovali vysvětlení, proč nemocnice zadržela tělo.
Pavel jim opakoval, že po zjištění podezřelého nálezu byly přivolány příslušné orgány a další postup už není věcí soukromého přání rodiny. Když o jejich návštěvě kolegové vyprávěli věře, uvědomila si, že její vlastní část příběhu se konečně začíná zmenšovat. Tři dny po prvním vyšetření telefonovala Pavlu Novákovi Irena Vítková. Je to kapsle, řekla.
Syntetický obal. Uvnitř jsou zbytky chemické látky. Toxikologie ještě neurčila přesné složení. Ale něco už víte?
Předběžně ano. Ta látka má vlastnosti sloučenin, které při dlouhodobém působení mohou vážně narušovat srdeční rytmus. Takže ho ta kapsle pomalu otravovala? Zeptal se Pavel.
To je jedna z vážných pracovních možností. Ne definitivní závěr. Pokud byla kapsle navržená k postupnému uvolňování látky, mohlo docházet k pomalému narušování obalu a průniku obsahu do okolních tkání a krevního oběhu. Po jakou dobu?
To zatím neumíme říct přesně. To by odpovídalo postupnému zhoršování, ne? Teoreticky ano. Takový mechanismus by mohl způsobovat opakované poruchy srdečního rytmu a postupné zhoršování stavu.
A kdo by něco takového dokázal zavést? To je právě důležitá otázka. Podkožní zavedení podobného předmětu vyžaduje určitou praktickou znalost práce z tkání. Ne nutně špičkového chirurga, ale určitě někoho, kdo ví, co dělá.
Vyšetřování se posunovalo rychleji, než čekala. Asi o týden později znovu zavolal kriminalista Rák Pavlu Novákovi a požádal ho, aby věře předal předvolání k podání svědecké výpovědi. V určený den přišla Věra na místní oddělení policie. Paní Kovářová, tu Marcelu Horákovou jsme našli.
Věra se narovnala. A kdo je? Nemá lékařské vzdělání. Živí se různými službami kolem lidového léčitelství.
Byliny, domácí konzultace, podobné věci. Takže do domu opravdu chodila? Ano, to nepopírá. Včera jsme ji vyslechli.
Tvrdí, že do domu litvínových docházela na žádost Kristýny. Údajně měla nosit byliné směsy na uklidnění a nespavost. A o jeho srdci nevěděla. Tvrdí, že neznala skutečný rozsah potíží.
Podle ní jí Kristýna říkala jen to, že strýc jejího manžela špatně spí a chce vyzkoušet přírodní prostředky. Odmítá, že by se účastnila něčeho dalšího? Kategoricky. Říká, že o žádném trávení, kapsli ani zásazích nevěděla.
Věříte jí? Kriminalista si chvíli pohrával s výčkem propisky. Víme, že nemá doloženou chirurgickou praxi ani zdravotnickou kvalifikaci, která by odpovídala způsobu zavedení toho předmětu, takže to nemohla udělat. To jsem neřekl.
Jen zatím nemáme nic, co by dokazovalo, že podobné zákroky uměla. Je taky možné, že v celém příběhu plnila jinou funkci. Byla viditelná, chodila s bylinkami. Lidé o ní věděli.
Pokud se někdo později ptal, proč za Litvínem docházejí cizí lidé, Marcela nabízela jednoduché vysvětlení. A skutečný zásah dělal někdo jiný? To prověřujeme. Marcela nám ale řekla něco důležitého.
Přibližně jednou za dva týdny se u domu objevoval ještě jeden muž. Představovali ho jako zdravotního konzultanta. Lékař neví. Muž kolem 50.
Přijížděl drahým autem. S Marcelou skoro nemluvil. Většinou zůstal před domem. A jméno?
Rak se na ni podíval. Jednou zaslechla, jak ho Kristýna oslovila. Jak? Viktor.
Kriminalista chvíli sledoval její tvář. Říká vám to něco? Věra zavrtěla hlavou. Vůbec nic.
Po výslechu šla Věra domů pěšky. Teprve doma vytáhla telefon a zavolala Marii. Policie našla Marcelu Horákovou. Věra jí převyprávěla výslech.
Když zmínila neznámého muže, Marie se odmlčela. Viktor, říkáš? Ano, kolem 50. Měl se objevovat u domu asi jednou za dva týdny.
Může to být bývalý zdravotník nebo lékař, který už oficiálně nepracuje a bokem radí lidem za peníze. To se opravdu děje? Samozřejmě. Člověk může mít znalosti, kontakty a dávno už nebýt v nemocnici ani v žádné evidované praxi.
Myslíš, že právě on to celé zorganizoval? To tvrdit nemůžu. Ale logiku by to mělo. Marcela s bylinkami mohla opravdu sloužit jen jako zástěrka, něco nápadného a snadno obětovatelného.
Jenže cílená práce s toxickou látkou a zavedení kapsle vyžadovaly jiné znalosti, než jaké měla obyčejná léčitelka. O několik dní později vstoupila do případu nová okolnost. Kriminalista Rák Věře zavolal a požádal ji, aby znovu přišla na doplňující rozhovor, tentokrát za přítomnosti Ireny Vítkové. Máme nové informace, ke kterým bychom potřebovali doplnit některé časové souvislosti s vaší výpovědi, řekl Rák.
Toxikologické a materiálové vyšetření kapsle přineslo konečné výsledky. Potvrdilo se, že obsah byl kardiotoxický a že kapsle nebyla určená k jednorázovému uvolnění celé dávky. Šlo o systém, který měl látku uvolňovat postupně. Z laboratorního nálezu neumíme určit přesný den zavedení, ani vypočítat datum smrti na týden přesně.
Dá se ale říct, že šlo o dlouhodobé působení v řádu mnoha měsíců, ne o jednorázovou otravu. Takže se mu stav mohl zhoršovat postupně? Ano, zpočátku mohl nález způsobovat jako zhoršování už existujících sadečních potíží. S rostoucí expozicí se riziko těžkého selhání zvyšovalo.
Téhož večera si Věra po návratu domů vytáhla zápisník a začala si psát časovou osu. Kdy se Ondřej s Kristýnou nastěhovali ke strýci, kdy se objevila Marcela Horáková, kdy začalo první vážné zhoršování zdravotního stavu, kdy byla vyřízena široká plná moc. Když si události seřadila, vycházelo jí, že část důležitých změn nezačala několik týdnů před smrtí, ale nejméně rok, u některých bodů přibližně rok až rok a půl před prosincem. Následující den zastihla v práci Pavla Nováka při telefonátu, který zněl nezvykle úředně.
Volal jsem jednomu známému právníkovi. Vrtalo mi hlavou, proč by někomu záleželo na tom, aby Litvín nezemřel krátce po získání plné moci, ale až s odstupem. A co vám řekl? Jednu věc, kterou jsme si oba trochu zjednodušovali.
Plná moc umožňuje zmocněnci jednat za zmocnitele v rozsahu, který je v ní uvedený. Smrtí zmocnitele zmocnění obecně zaniká, pokud nebylo výslovně ujednáno něco jiného. A pak už nastupuje pozůstalostní řízení a práva dědiců. Takže jestli v té konkrétní plné moci nebyla nějaká zvláštní výjimka, Ondřej ji po strýcově smrti dál běžně používat nemohl.
Přesně tak. A pokud pro ně byla ta plná moc důležitá, nemuseli ji potřebovat jako cestu k majetku po smrti. Mohli ji potřebovat právě v době, kdy Litvín ještě žil. K převodům, například k prodeji části majetku, převodům peněz, uzavírání smluv nebo k jiným krokům v rozsahu zmocnění.
Věra se opřela o opěradlo. Najednou dával dlouhý interval mezi získáním plné moci a Litvínovou smrtí jiný smysl. Nečekat jen na dědictví, naopak ponechat vlastníka naživu po dobu, kdy bylo možné jeho jménem provádět kroky, které by po smrti začali prověřovat dědici, notář, banky, účetní. O několik dní později Věru znovu předvolali k policii.
Pečovatelka Tereza konečně souhlasila s oficiální výpovědí. Udělala to až poté, co se dozvěděla, že případ se vyšetřuje jako možné závažné trestné jednání. Kvůli obavám o vlastní bezpečnost přišla správním zástupcem. Když Věra vešla do místnosti, Terezu málem nepoznala.
Od jejich setkání u lékárny výrazně zhubla. Paní Kovářová, vy jste také vypovídala o tom domě, že? Jsem ráda, že jste se k tomu odhodlala. Já se celou dobu bála, že když budu mluvit, jen přijdu o práci.
Řekněte kriminalistovi všechno, co jste tehdy řekla mně, pobídla jí Věra. I ten rozhovor přes zeď. Tereza se nadechla a tentokrát popsala událost podrobněji. Kromě už známé věty, že ještě chvíli a všechno skončí, si vybavila ještě něco.
Mluvili o nějakém termínu, řekla pomalu. Kristýna říkala manželovi, že pokud to nestihnou do konce roku, budou muset všechno počítat znovu a vzniknou další rizika. Rák, který do té chvíle jen psal, zvedl hlavu. Do konce roku.
Jste si tím jistá? Těmi slovy ano. Pan Litvín zemřel v prosinci několik týdnů před koncem roku. Věře se okamžitě vybavil zápisník doma.
Pan Ráku, ozvala se, nemohlo by jít o nějaké účetní, daňové nebo finanční operace, které chtěli uzavřít ještě před koncem kalendářního roku? Od známé z městského úřadu vím, že Litvín získal asi rok a půl před smrtí velkou zakázku. Rak k poznámkám připsal několik slov. To stojí za prověření.
Finanční analýza jeho firem a operací provedených na základě plné moci už běží. Čekání na první ucelenější výsledky se protáhlo téměř na dva týdny. Právě v těch dnech jí zavolal Martin. Tentokrát nezačal řečí o penězích.
Mami, donesli se k nám nějaké řeči, řekl nejistě. Prý jsi zapletená do velkého případu s otravou. Sousedé říkají, že tě vyslýchala policie. Je to pravda?
Je. A co se stalo? Na těle zesnulého jsem při přípravě našla něco podezřelého. Oznámila jsem to.
Teď vypovídám k tomu, co jsem viděla a slyšela. Mami, nebojíš se? Slyšela jsem, že ta rodina má hodně peněz a vážné kontakty. Co když ti budou chtít něco udělat za to, že ses do toho vložila?
Věra si přidržela telefon pevněji. Někdy se bojím, přiznala, ale našla jsem to já a nemohla jsem dělat, že jsem nic neviděla. Teď už je to v rukou policie. Mami, jsem na tebe pyšný.
Vážně? Věra sklopila oči ke stolu. A ještě něco, pokračoval Martin. Promiň za to, jak jsem tehdy mluvil o tvém bytě.
Zpanikařil jsem kvůli sobě a Petře. Vůbec jsem nepřemýšlel, jak to musí znít tobě. Vaše problémy vyřešíme nějak jinak, synku, řekla. A o mě strach měj jen v rozumné míře.
Martin se krátce zasmál. 10 dní po tomhle rozhovoru ji kriminalista Rák pozval znovu. Paní Kovářová, vaše otázka ohledně času se ukázala jako užitečná, řekl. Co jste našli?
Od chvíle, kdy Ondřej získal širokou plnou moc, byly jeho jménem a jménem strýce provedeny velké finanční operace. Prodala se část nemovitostí. Značné částky odešly na účty několika málo známých společností a zároveň byly sjednány úvěry zajištěné zbývajícím majetkem. Rák před ni položil souhrný přehled.
Celkový objem prostředků, které jsou předmětem prověřování, přesahuje 100 milionů korun. Věra se na číslo zadívala podruhé. Už nešlo jen o synovce, který by chtěl dřív zdědit strýcovy peníze. Pokud byly prostředky převáděny už za Litvínova života, pak jeho zhoršující se zdravotní stav zároveň vytvářel období, ve kterém mohl někdo nakládat s jeho majetkem s podstatně menší kontrolou.
Kam ty peníze šly? To je právě jedna z hlavních otázek. Firmy, které je přijímali, jsou vedené přes různé osoby a majetkové vazby. Konečného příjemce všech částek zatím nemáme kompletně zmapovaného.
Ale část těch společností je spojená s člověkem, jehož jméno už známe. Viktor, přesně tak. Muž, kterého okolí znalo jako zdravotního konzultanta, je majetkově spojený s jednou ze společností, která dostala velký převod z litvínových prostředků pouhé dva týdny před jeho smrtí. Viktor tedy nebyl někdo, komu rodina jen zaplatila za odbornou pomoc při otravě.
Byl spojený i s penězi. A Litvínova smrt měla zakrýt, co se stalo s penězi. Je to jedna z hlavních vyšetřovacích verzí. Dokud žil, mohl zjistit, že majetek mizí, začít se ptát, požadovat podklady, plnou moc, odvolat nebo věc oznámit.
Po smrti by se začala řešit pozůstalost a kontrola finančních kroků by probíhala jinak. Pokud pachatelé počítali s tím, že budou mít dost času dokončit převody před smrtí, dlouhé zhoršování zdravotního stavu jim mohlo vyhovovat. Věra několik vteřin mlčela. A Kristýna.
Právě její roli potřebujeme rozlišit velmi přesně. Musíme zjistit, nakolik znala finanční operace, jaký měla vztah k Viktorovi a jestli přes Marcelu organizovala i zdravotní část plánu. A samozřejmě také to, co přesně věděl Ondřej. Rák zavřel desky.
Ještě jedna věc. Kdybyste si toho večera té kapsle nevšimla, tělo mohlo být pohřbeno nebo zpopelněno ještě předtím, než by kdokoli dostal důvod hoat právě takovou stopu. Pak by bylo podstatně těžší spojit zdravotní průběh s těmi převody. O čtyři dny později Rák znovu zavolal.
Zjistili jsme totožnost Viktora. Celým jménem Viktor Mareš. Je to bývalý chirurg, který před sedmi lety přestal vykonávat lékařské povolání. Po závažném profesním případu, při němž zemřel pacient během operace.
A jak vám v tom můžu pomoct já? Zjistili jsme ještě něco. Viktor Mareš a Kristýna Litvínová se znají mnohem déle, než jsme původně předpokládali. Svědci z místa, kde Kristýna žila před svatbou, popsali muže odpovídajícího Marešovi a máme další údaje, podle nichž jejich kontakt pokračoval i po jejím sňatku.
Myslíte, že spolu měli poměr? Prověřujeme i osobní povahu jejich vztahu. Zítra máme výslech Ondřeje. Následující den se Věra na policejním oddělení usadila v přilehlé místnosti, odkud bylo možné průběh výslechu sledovat.
Ondřej Litvín vypadal úplně jinak, než při jejich náhodném setkání před obchodem. Zhubl, pod očima měl tmavé kruhy. Rák před něj položil několik smluv, bankovních výpisů a podkladů k převodům. Pane Litvíne, tyto operace byly provedeny jménem vašeho strýce v době, kdy jste mohl jednat na základě plné moci, kterou jste získal přibližně rok před jeho smrtí.
Ondřej listoval dokumenty dlouho a beze slova. Čím déle se díval na čísla, tím víc mu mizela barva z tváře. Já tomu nerozumím, řekl nakonec. Ty částky.
Já jsem tolik peněz vědomě nepřeváděl. Na dokumentech jsou vaše podpisy. Podepisoval jsem věci, které mi nosila Kristýna. Říkala, že jde o běžné operace související s řízením firmy.
Investice, optimalizace, něco takového. Věřil jsem jí. Ve financích se vyznala víc než já. Já se staral hlavně o běžný provoz.
Tvrdíte tedy, že jste podepisoval dokumenty, aniž jste přesně věděl, co obsahují? Ne, úplně věděl jsem, že část peněz jde do investic. Kristýna mi tvrdila, že jde o rozložení rizika a ochranu majetku. Myslel jsem, že peníze přivádíme do legálních investičních struktur.
Neověřoval jsem si to tak, jak jsem měl. Znáte jméno Viktor Mareš? Ondřej se zamračil. Ano, to je konzultant, kterého Kristýna přivedla kvůli strýcovu zdraví.
Občas přijížděl, mluvil i s Marcelou Horákovou. Víte, že Viktor Mareš je majetkově spojený s jednou ze společností, na jejíž účet byly převedeny peníze vašeho strýce? Ondřej přestal listovat. To není možné.
Máme k tomu dokumenty. Viktor byl zdravotní konzultant. S firmou neměl nic společného. Podle dosavadních zjištění měl.
Rák posunul dokument přes stůl. Navíc máme informace, že se Viktor Mareš s vaší manželkou znali už dlouho před vaším sňatkem a jejich kontakt podle všeho pokračoval i potom. V místnosti se rozhostilo ticho. Ondřej se nedíval na Ráka, díval se na papíry před sebou.
Ona se s ním setkávala skoro každé dva týdny, řekl. Říkala, že je to kvůli strýcovu zdraví. A ona sama trvala na tom, abychom se před několika lety ke strýci přestěhovali. Říkala, že už všechno nezvládá, že potřebuje pomoc a že rodina má být nablízku.
Myslel jsem, že jí na něm záleží. Strýc byl nemocný. Opravdu byl nemocný. Nebo to taky někdo způsoboval?
Tentokrát v jeho otázce nebyly smlouvy ani převody. Chtěl vědět, co se dělo s člověkem, se kterým několik let žil pod jednou střechou. Rák odpověděl bez oklik. U vašeho strýce byla nalezena podkožní kapsle s kardiotoxickou látkou.
Podle odborných závěrů byla určena k dlouhodobému uvolňování. Přesný den zavedení zatím určit nelze, ale důkazy nasvědčují tomu, že v těle byla řadu měsíců a že její působení významně přispělo k postupnému zhoršování zdravotního stavu a následné smrti. Ondřej si zakryl tváře rukama. Po výslechu za ní Rák přišel.
Co jste mu při tom setkání před obchodem tehdy přesně říkala? Věra mu rozhovor znovu popsala, tentokrát větu po větě. Pak se Rák zeptal: A když to porovnáte s tím, co jste slyšela dnes? Myslím, že o kapsli nevěděl, řekla Věra.
Možná věděl, nebo aspoň tušil, že u peněz není všechno čisté. To nedokážu posoudit. Ale to, co jste mu řekl o strýcově smrti, podle mě slyšel poprvé. Rák přikývl.
Je to možné. Dojem ale nestačí. Každou část jeho výpovědi musíme ověřit dokumenty, komunikací a dalšími svědky. Bude spolupracovat?
Souhlasil. Poskytne nám přístup k firemním podkladům a k vlastní komunikaci s manželkou. A Kristýna využívá práva nevypovídat a komunikuje prostřednictvím obhájce. O dva dny později získali vyšetřovatelé na základě soudního rozhodnutí přístup k datům z Kristýnina telefonu.
Rák si Věru znovu předvolal. Na stole před ní ležel výtisk zpráv mezi Kristýnou a kontaktem uloženým pod iniciálami VM. Věra četla zprávy staré zhruba rok a půl. Jedna byla krátká.
Kapsle je připravená, psal VM. Účinek je nastavený přibližně na 18 měsíců, nejvýš. Dřív to nejde. Po narozeninách by to bylo moc nápadné.
Všichni ho budou chvíli pozorně sledovat. Pod ní byla Kristýnina odpověď. Dobře, takže počítáme s koncem příštího roku. Do té doby stihneme přes plnou moc převést všechno, co potřebujeme.
Věra si zprávu přečetla ještě jednou. Teď se jí časová osa konečně spojovala bez domněnky, kterou by musela doplňovat sama. Tohle už není jen odhad podle stavu kapsle, řekla. Ne, odpověděl Rák.
Tahle komunikace přímo ukazuje, že dlouhý časový interval plánovali. Toxikologie nám řekla, že dlouhodobé uvolňování je možné a odpovídá nálezu. Zprávy vysvětlují, proč ho chtěli. V jedné zprávě odeslané o několik měsíců později stálo: Dnes mi zase děkoval za péči, na nic se neptá.
Zhoršení pořád bere jako věk a srdce. Věra položila papír na stůl. Takže jí ještě děkoval. Rák se podíval na další stránku.
Podle těch zpráv ano. A ona už tehdy věděla o kapsli. Podle té komunikace o ní nejen věděla, s Viktorem řešila i čas. O několik dní později byla Kristýna zadržena a proti ní bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze zvlášť závažného násilného trestného činu spojeného s majetkovým motivem a rozsáhlou majetkovou trestnou činností.
Viktora Mareše policie zadržela ve stejné době poblíž jednoho z hraničních přechodů, když se podle zjištění vyšetřovatelů pokoušel opustit Českou republiku. Tři dny po Kristýnině zadržení Rák Věru znovu pozval, tentokrát kvůli poznávacímu úkonu. Při úkonu Věra znovu označila Kristýnu. Byla to žena, kterou spojovala s požadavkem na co nejrychlejší vydání těla a s hlasem, který tehdy slyšela v podvečerním parku.
Její hlas odpovídá tomu, který jsem slyšela v parku, řekla kriminalistovi. Ondřej mezitím pokračoval ve spolupráci s policií. Jeho vlastní role však nezmizela jen proto, že se ukazovalo, že o vraždě strýce nejspíš nevěděl. Podepisoval dokumenty, které umožnily převést značné částky.
Viktor naopak po zadržení začal vypovídat, přiznal účast na přípravě a zavedení kapsle a postupně poskytoval informace o tom, jak plán vznikal. Marcela Horáková byla prověřována odděleně. Dosavadní důkazy ukazovaly, že o plánované vraždě nevěděla. Její byliny a nelegálně poskytované zdravotní zásahy však vytvořily prostředí, ve kterém bylo možné zhoršování Litvínova stavu vysvětlovat léčbou, věkem a jeho dřívějšími obtížemi.
Za vlastní jednání proto měla nést odpovědnost bez ohledu na to, že celý plán neznala. Asi o měsíc později se hlavní část vyšetřování blížila ke skončení. Jednoho večera ji cestou z práce zastihl Pavel Novák. Paní Kovářová, slyšela jste, kam se to posunulo?
Vyšetřování už je hodně daleko. Kristýna dál vinu odmítá. Viktor vypovídá. Teď bude záležet na tom, jak státní zástupce po skončení přípravného řízení jednotlivé skutky právně posoudí.
A Marcela Horáková? Její jednání se řeší samostatně kvůli neoprávněnému poskytování zdravotních služeb. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by znala celý vražedný plán. Co bude s firmou a dědictvím?
To bude složitější. Ondřej patří mezi osoby, které připadají v úvahu v pozůstalosti, ale současně se řeší škoda způsobená převody, které podepisoval. A pokud vím, Ondřej zahájil rozvod. O dva týdny později našla Věra ve schránce obyčejnou obálku bez zpáteční adresy.
Uvnitř byl jediný list popsaný úhledným rukopisem. Paní Kovářová, nevím, jak správně vyjádřit, co cítím. Jste člověk, kterého jsem za strýcova života nikdy nepotkal, ale právě díky tomu, že jste si všimla něčeho neobvyklého a oznámila to, se začalo zjišťovat, co se mu opravdu stalo. Přišel jsem o jediného blízkého příbuzného, kterého jsem měl upřímně rád, i když jsem to vždy neuměl dát najevo.
Přišel jsem o ženu, kterou jsem považoval za životní partnerku a teď čelí obvinění, že se podílela na smrti člověka, který mi nahrazoval otce. Nevím ještě, jak soud rozhodne. Vím jen, že bez vašeho nálezu bych se možná nikdy nezačal ptát. Ani na strýcovu smrt, ani na dokumenty, které jsem sám podepisoval.
Děkuji vám za to. Ondřej. Věra dopis četla dvakrát, pak ho položila na stůl. Vzpomněla si na první týdny, kdy měla jen vlastní podezření.
Teď držela v ruce dopis člověka, kterého sama dlouhou dobu podezírala z vraždy a jehož vlastní podíl v celé věci ještě pořád nebyl uzavřený. V dalších týdnech policie dokončila hlavní část vyšetřování. Potom následovalo seznámení obviněných se spisem, rozhodování státního zástupce a podání obžaloby. Věra dostala vyrozumění, že bude předvolána jako důležitá svědkyně k hlavnímu líčení.
Termín byl stanoven až na další měsíce. Když první den hlavního líčení přišel, ocitla se na chodbě soudní budovy náhodou vedle Ondřeje. Paní Kovářová, oslovil ji tiše, děkuju vám. Vím, že jsem vám to už napsal, ale chtěl jsem vám to říct osobně.
Jak se držíte? Ondřej se krátce pousmál, ale úsměv mu hned zmizel. Různě. Někdy mám pocit, že několik posledních let mého života stálo na lži.
Nevím, jak po tomhle všem zase někomu věřit. Strýc mi byl skoro jako otec a já vlastníma rukama podepisoval dokumenty, které byly součástí toho, co se kolem něj dělo. Za jeho smrt nejste odpovědní jen proto, že vás někdo podvedl. Ty podpisy ale nezmizí jen proto, že jste o kapsli nevěděl.
To si budete muset vyřešit zvlášť. Ondřej přikývl. Víte, co je na tom nejhorší? Zeptal se po chvíli.
Když bylo strýci opravdu špatně, vždycky mi říkal, ještě že mám tebe a Kristýnu. Aspoň nemusím stáří zvládat sám. Děkoval jí za péči skoro do posledního dne. A podle těch zpráv ona věděla, co s ním Viktor udělal.
Věra tentokrát žádnou odpověď nehledala. První jednací den trval několik hodin. Věra při své výpovědi znovu popsala prosincový večer, kdy při přípravě těla pod kůží zesnulého nahmatala něco, co tam nemělo být. Odpovídala na otázky soudu, státního zástupce i obhajoby.
Kristýna seděla vedle svého obhájce. Navenek působila klidně. Později při dokazování přišla na řadu také komunikace s Viktorem Marešem. Věra viděla, jak se Kristýniny ruce položené na kolenou napjaly.
Mezi čtenými zprávami byla i ta, v níž Kristýna psala, že jí Miroslav znovu děkoval za péči a že své zhoršování dál připisuje věku a srdci. V sýni zůstalo ticho. Po skončení prvního jednacího dne soud oznámil termíny dalších jednání. Když Věra vyšla ze soudní budovy, čekala tam Marie, která kvůli ní přijela z Prahy.
Věro, neřekla nic dalšího a prostě ji objela. Teprve, když šli k autu, Marie se ozvala. Zvládla jsi to dobře. Co bylo nejhorší?
Věra se odmlčela. Ani ne ten tlak. Nejhorší bylo celou dobu nevědět, jestli se nemýlím. Co když jsou to jen náhody, klepy a moje vlastní podezření?
Co když tím zničím pověst nevinným lidem? Teď už víš, že ta kapsle náhoda nebyla. Teď ano, ale tehdy jsem to nevěděla. Marie odemkla auto, ale ještě nenastoupila.
Nemusela si tehdy vědět, kdo je vinný. O tom si ani nerozhodovala. Našla si kapsli, oznámila ji a pak si říkala, co jsi skutečně viděla. Zbytek museli dokazovat jiní.
Téhož večera zavolala Martinovi. Mami, jak to šlo? Zeptal se hned. Bylo to těžké.
Proti Kristýně a Viktorovi je hodně důkazů. O vině rozhodne soud. A ty jsi v pořádku? Jsem.
Mami, přemýšlel jsem. Co kdybychom s Petrou a Honzíkem přijeli příští víkend k tobě? Jen tak víc spolu. Věra se podívala na prázdnou polovinu kuchyňského stolu.
Budu moc ráda, synku. Po hovoru ještě chvíli seděla v kuchyni, pak vstala a ze skříně vytáhla starou fotografii, na které se s Karlem před mnoha lety smáli na mořském pobřeží. No jo, řekla tiše do prázdné kuchyně. Ty bys mi zase řekl, že jsem tvrdohlavá.
Fotografii opřela na chvíli o cukřenku a začala uklízet nádobí. Hlavní líčení pokračovalo v dalších měsících několika jednacími dny. Důkazy, které se během vyšetřování podařilo shromáždit, u soudu postupně vytvořili ucelený obraz. Komunikace mezi Kristýnou a Viktorem prokazovala, že Litvínovu smrt plánovali dlouho dopředu.
Viktorovi medicínské znalosti umožnili připravit a zavést kapsli s kardiotoxickou látkou určenou k dlouhodobému uvolňování tak, aby se Miroslavův stav zhoršoval postupně. Kristýna mezitím využívala Ondřejovu důvěru a jeho oprávnění jednat na základě plné moci k finančním operacím, při nichž byly ze strýcova majetku vyvedeny částky přesahující 100 milionů korun. Po skončení soudního řízení a po nabití právní moci rozhodnutí byla Kristýna uznána vinnou vraždou Miroslava Litvína, spáchanou po předchozím uvážení a z majetkového motivu. Dostala dlouholetý nepodmíněný trest odnětí svobody.
Viktor Mareš byl rovněž pravomocně odsouzen za svůj podíl na předem naplánovaném usmrcení Miroslava Litvína a na finanční části schématu. Skutečnost, že svou roli přiznal a spolupracoval, soud zohlednil, přesto dostal dlouholetý nepodmíněný trest. Marcela Horáková byla v samostatně posuzované části případu potrestána za neoprávněné poskytování zdravotních služeb a další jednání. Důkazy nepotvrdily, že by věděla o plánované vraždě.
Její léčitelství však Kristýně a Viktorovi pomáhalo vytvářet vysvětlení pro jeho postupně se zhoršující stav. Také Ondřej musel nést následky vlastních podpisů. Vyšetřování i následná majetková řízení oddělila jeho nevědomost o vraždě od odpovědnosti za finanční kroky, které svým jednáním umožnil. Po vypořádání majetkových sporů a po náhradě škody převzal významnou část strýcova podnikání.
Firma nezačal rozprodávat, naopak se pustil do její obnovy. Lidé, kteří s Miroslavem Litvínem pracovali dlouhá léta, zpočátku Ondřejovi příliš nevěřili. Ondřej jim to nevymlouval. Smlouvy nechával kontrolovat.
Účetnictví zpřístupnil lidem, kteří za ně odpovídali. Když se ho jednou Pavel Novák zeptal, proč se s firmou tolik trápí, Ondřej jen pokrčil rameny. Strýc budoval většinu života. Aspoň tohle po mně zůstane spravené.
Věra se o podobných věcech dozvídala už jen z doslechu. Její vlastní život se po pravomocném skončení případu vrátil k tomu, co znala nejlépe. Dál pracovala na patologii benešovské nemocnice. Když se jí někdo zeptal na Litvínův případ, většinou odpověděla jen: Našla jsem tam to, co tam nemělo být, a oznámila jsem to.
Pak se vracela k práci. Jen jedna věc se změnila. Pokaždé, když upravovala prostěradlo na dalším zesnulém a kontrolovala tělo, vybavila se jí prosincová noc a malá nerovnost pod kůží. Ne jako připomínka hrdinství, ale jako konkrétní detail, kvůli kterému následovalo všechno ostatní.
A doma už nebývalo tak dlouho ticho. Martin s Petrou začali jezdit častěji. Poprvé přišli opravdu hned následující víkend po prvním dni hlavního líčení. Martin přinesl nákupní tašku.
Petra pomáhala Věře v kuchyni a Honzík běhal z pokoje do pokoje. Později už návštěvy nemusely domlouvat tak slavnostně. Někdy Martin zavolal jen ve čtvrtek. Mami, budeš v sobotu doma?
Budu. Tak bychom se stavili. A někdy zavolal Honzík sám. Babi, dneska jsme ve školce kreslili.
A cos nakreslil? Pak mluvil tak rychle, že mu Věra sotva stačila odpovídat. Jednoho podvečera seděla u kuchyňského stolu a poslouchala, jak jí přes telefon vypráví o tom, co se ten den ve školce stalo. Když domluvil, Martin si od něj vzal telefon.
Mami, on by ti to vyprávěl do večera. Vždyť ti já nikam nespěchám. Tak zase zítra. Dobře.
A pozdravuj Petru. Věra položila telefon na kuchyňský stůl, ale ještě několik vteřin na něm nechala položenou ruku, než vstala a šla otevřít okno.
