Sedím před zrcadlem a snažím se něco udělat se svou hřívou. Vlasy mám všude, jsou husté, těžké a nekonečné. Kůže na hlavě už podle mě není vůbec citlivá, protože s takovými vlasy to jinak nejde. Česání bolí, fénování trvá věčnost a stejně to vypadá pořád stejně.
Říkám si, že kdyby byly alespoň dlouhé a řídké, ale ony jsou dlouhé a husté, takže z toho je jen obrovský objem, který je všude. . Zrovna jsem si stěžovala, jak mě to vytáčí, když mi do chatu někdo napíše, že jsem tlustá. Přitom nejsem tlustá, ale vím, že když teď přiberu, tak těch komentářů bude ještě víc.
„Ještě budu rpšnice,a uvidíte mě jen na streamech z nemocnice,” hodila jsem do vzduchu položertem. Pak jsem se ale zamyslela a začala vzpomínat. V dětství jsem vždycky záviděla sestře. Měla takové ty lehké, úzké klíční kosti, které jí krásně vystupovaly, zatímco moje prostě nebyly tak úzké.
Jasně, nějaké kosti mám taky, ale ne takové, jaké jsem chtěla. Chtěla jsem být přímo anorektická, aby mi ty klíční kosti vystupovaly přesně tak, jak jsem si představovala. . Mezitím jsem se snažila vybrat si tričko.
Všechna, co mám, jsou taková s krajkou. Jediné bez krajky je tohleno, takže nemám na výběr. „Tak co, uděláme si něco s vlasy, nebo ne? ” zeptala jsem se sama sebe a podívala se do zrcadla.
Vlasy ještě neuschly, ale bylo mi to jedno. „Můžu udělat kudrlinky, nebo můžu mieć rovné,” nabízela jsem si možnosti. Pak jsem se zeptala chatu, jestli mám kudrlinky, ale hned jsem si odpověděla, že ne. Ne kvůli tomu, že se mi nechce, ale prostě jsem si to tak myslela.
„Tak jo, musím si sbalit tašku a převléct se,” řekla jsem a vstala. Nakonec jsem se rozhodla, že se převlíkat nebudu. „Co si vezmeme na stream? Powerbanku–jasně.
Vzala jsem ji. Co ještě potřebujeme? ” přemýšlela jsem nahlas. Vzpomněla jsem si na zvukový prvek, který jsem chtěla použít.
„Fon pam-pam, prostě jsem ti dala pusinku, Adrien,” zamumlala jsem a hledala, kam se mi ten zvuk ztratil. „Budeš jako jednorožec,” zazpívala jsem si, když jsem si představovala, jak budu vypadat. Pak jsem si všimla, že mám zvárané mydlinky. „Jo, banky, vzali jsme,” ujistila jsem se.
Ještě jsem potřebovala něco dalšího, ale najednou jsem si uvědomila, že se zase ztrácím v detailech a odbíhám od toho, co mě doopravdy trápí. . Přesně tohle se mi stává pokaždé, když se mám připravit na stream. Zabývám se stupiditami, abych nemusela řešit to, co mě doopravdy děsí: že mě diváci soudí, že mě vidí jen jako někoho, kdo má prostě smůlu na tělo a vlasy, a že čím víc se budu snažit vypadat dobře, tím víc si budu připadat, že selhávám.
Ale dneska jsem si řekla, že to nechám být. Prostě to vezmu tak, jak to je. Vezmu si to tričko bez krajky, nechám vlasy suché, sbalím si tašku a půjdu na stream. Protože jediné, co můžu ovlivnit, je to, jak se k tomu postavím.
A já už nechci řešit, co si o mně myslí ostatní. .
