Ruka v uniformě mě strčila do zad tak prudce, že jsem dopadla na ostré bílé kamínky. Ten muž mi něco řekl o noclehárně, ale já jsem jen slyšela, jak se mi pod kůži zarývá špína a jak se mi na šatech rozpíjí hnědá skvrna od polévky, kterou jsem nesla. Zvedla jsem se a chlad okamžitě prolezl tenkou látkou až do kostí. V kapse jsem nahmatala malý pagáč, vložila si ho do úst a nechala sladkost rozpouštět na jazyku.
Bylo to jediné teplo, které jsem ten den cítila. Vyšetřovatel udeřil dlaní do stolu tak náhle, že jsem sebou trhla. „Řekněte nám, co víte o podnikání svého manžela,” řekl tvrdě. Slzy mi vyhrkly do očí.
„Nikdy jsem se do jeho podnikání nepletla,” zašeptala jsem. Ale on mi nevěřil. Nikdo mi nevěřil. V noci, v úzké uličce mezi palandami, do mě ženy schválně narážely ramenem.
Otevřela jsem si okno jen na škvíru, jen aby dovnitř proudil vzduch, a pak se zhroutila do polštáře. Pot mi slepil vlasy na čele a já jsem nemohla spát. Přeložili mě do ošetřovny, když jsem omdlela. Neuměla jsem se doktorovi podívat do očí.
Věděla jsem, co mi chce říct, dřív, než to vyslovil. Marie, která se o mě starala, mi do poslední chvíle dělala masáž srdce, když mi bylo nejhůř. Za měsíc a půl si mě nechala zavolat do kanceláře ředitele. Myslela jsem, že je to o mém propuštění, ale místo toho mi položila na stůl peněženku, která mi kdysi spadla do štěrku.
Uvnitř byly fotky mého muže. Pavla. Chodil na kontroly do Německa, hlídal si tlak, cukr, všechno. Doktor mi tehdy řekl, že když se do těla dostane moc draslíku, rozhodí se srdci elektrika.
Pavel byl zdravý. Až na to, že mu někdo musel něco nalít do sklenky, do kávy, do léku. Vztek, ledový a čistý, se mi nalil do těla. Kdo stál Pavlovi tak blízko, že mu mohl něco podat?
Vzpomněla jsem si na Elišku, jak nalévá tmavě rudé víno z karafy do dvou křišťálových sklenek. Viděla jsem, jak prázdnou ampuli pustila do dekorativního květináče vedle baru. Tehdy jsem ještě nevěděla, co to je. Ale když se Daniel, Pavlův syn, postavil proti mně a řekl, že jsem do jeho domu vtrhla, něco ve mně prasklo.
„Kdo stál dost blízko, aby mu nalil jed do sklenky? ” zeptala jsem se klidně. Daniel udeřil dlaní do opěradla křesla. „Přestaň,” vykřikl.
Ale já jsem nepřestala. Vytáhla jsem z kapsy zástěry starou Pavlovu bundu, kterou jsem si schovala. Z jedné kapsy jsem vytáhla telefon. „Vaše macecha netuší, koho pouští do domu,” řekla jsem do ticha.
V tom okamžiku se dveře do pracovny otevřely dokořán. Ve dveřích stál muž, kterého jsem nikdy neviděla. Maxmilián. Poznala jsem ho podle očí, které byly přesnou kopií Danielových.
Daniel couvl a narazil zády do hrany psacího stolu. „Ty? To není možné,” vyhrkl. Maxmilián vešel do místnosti pomalu, jako by měl všechno na světě času.
„Myslel jsi, že jsem mrtvý? ” řekl tiše. „To jenom Pavel věděl, že jsem naživu. A Pavel byl příliš hodný, než aby to řekl.
” Najednou mi došlo, že telefon v mé ruce je pojistka. „Když někdo půjde, telefon spadne do kbelíku s hadry,” řekla jsem a spustila oba telefony do hluboké kapsy staré Pavlovy bundy. „Vaše macecha netuší, koho pouští do domu,” opakovala jsem. Ale bylo pozdě.
Daniel vytáhl zbraň. Výstřel v uzavřené místnosti udeřil do uší jako prasknutí světa. viděla jsem, jak se Maxmilián sklání a pak klesá na koberec. Nebyla to jeho krev.
Byla to moje. Bolest vystřelila do beder, těžká a tupá, a já jsem se předklonila. Marie látku srolovala do tvrdého válečku a přitlačila mi ji na bok. „Drž,” řekla pevně.
Držela jsem. Ale věděla jsem, že to nestačí. Daniel stál nade mnou s prázdnou zbraní v ruce a v očích měl výraz, který jsem nikdy předtím neviděla. Ne výčitky.
Ne hrůzu. Jen chladné poznání, že udělal to, co udělat musel. Cesta do perinatologického centra se mi později vybavovala jen v útržcích. Sireny.
Ruce na mém břiše. A pak ticho. Jen úleva tak veliká, že se mi nevešla do hrudi. Zabořila jsem tvář do tvrdého nemocničního polštáře a rozplakala se.
Když jsem otevřela oči, seděla u mě Marie. „Jeho poslali do jiného domova,” řekla tiše. „Daniela zavřeli. Maxmilián přežil.
” Villa za městem šla do dražby. Stála jsem před ní naposledy a v ruce držela malý pagáč, který mi kdysi dal Pavel, když jsme se poprvé setkali. „Děkuju ti, Pavle,” zašeptala jsem do letního vzduchu. „Děkuju, že jsi mi nechal syna.
” A pak jsem se otočila a odešla. Už jsem se nikdy neohlédla.
