Na rohu ulice, kde se světla města už dávno přestala snažit hrát na noblesu, seděla starší žena v kabátě, který sem rozhodně nepatřil. V ruce svírala elektronický inhalátor, jehož displej tvrdošíjně blikal červeně a odmítal uvolnit jedinou dávku léku, ať mačkala tlačítko sebevíc. Kolemjdoucí si jí nevšímali, možná si mysleli, že je jen unavená, ale Owen Hail, který zrovna šel kolem po noční směně, viděl, jak se jí začínají křečovitě svírat ramena. Klekl si k ní, opřel jí záda o zeď a vytáhl z kapsy svůj poslední záchranný inhalátor.
Ten samý inhalátor, který mu měl vydržet do výplaty, která přišla až za čtyři dny. Dal jí ho bez zaváhání, a když ji sanitka odvážela, stačila mu ještě zachraptět: „Jak se jmenuješ? ” Odpověděl jen „Owen Hail” a dodal, že mu nic nedluží. Teprve když se sanitka ztratila za rohem, dolehla na něj tíha toho, co udělal – každý nádech byl teď mělčí a jeho vlastní hrudník se svíral víc, než bylo zdravé.
V sanitce se ženě, které se později představil jako Eleanor, konečně ulevilo. Přes hlavu se jí přehnala vlna úlevy, ale když se podívala na inhalátor, který jí zachránil život, zamrazilo ji. Na boku měl logo, které sama pomáhala budovat před lety. Byl to model, který neměl existovat mimo trezor její vlastní společnosti.
Owen přišel druhý den do práce v hotelu nevyspalý a s bolavým hrudníkem. K večeru si ho nechala předvolat žena, která s ním chtěla mluvit o tom, kde vzal inhalátor s označením Carrington, když tvrdil, že není jejich zaměstnanec. Odpověděl jí klidně: navrhl tenhle ventilový systém sám, před lety, když ještě u Carringtonu pracoval. Eleanor mu nabídla tučný šek a mlčení.
Owen vzal papír, roztrhl ho napůl a hodil jí ho zpátky na stůl. Eleanor se pak vrátila do sídla společnosti a začala se prohrabávat starými zprávami. Její dcera Vivien, která firmu mezitím řídila, se divila, proč matce najednou tak záleží na nějakém propuštěném inženýrovi. Eleanor jí připomněla, že i ta největší firma ukazuje majiteli jen to, co mu někdo chce ukázat.
Mezitím Owen objevil, že jeho varování před selhávajícími elektronickými ventily bylo před lety záměrně pohřbeno. A teď se ty samé chybné přístroje vracely – tentokrát s fatálními následky. Když Conrad Wexler, tehdejší ředitel vývoje, nabídl Owenovi peníze, aby od svých testů upustil, Owen odmítl. Pustil se do vlastního šetření a zjistil, že přístroje Aerys 1 lžou.
Jejich displej ukazoval úspěšné dávkování, ale do plic se nedostalo nic. To byla vražedná kombinace – pacient si myslel, že je v pořádku, zatímco se dusil. Jakmile začaly novinářům unikat první zprávy, společnost označila všechny chyby za chyby uživatelů. Vybité baterie, nesprávné skladování, cokoliv, jen ne design.
Owenův byt našli pronásledovatelé, a jeho pronajímatel mu dal výpověď, protože tisk odrazoval sousedy. Jeho dceru Sadi musel poslat k sousedce, aby ji uchránil před tlakem médií. Vivien mezitím pochopila, že ani její miliony jí nedávají skutečnou moc – pravda měla svou vlastní váhu. Když přišla za Owenem sama, bez právníků a ochranky, omluvila se mu.
Mluvili spolu poprvé jako dva lidé, ne jako ředitelka a propuštěný zaměstnanec. Owen jí řekl, že žádná rodina se neochrání tím, že pohřbí vlastní chyby. Pak jí ukázal nahrávku pět let staré schůzky, na které Conrad záměrně ignoroval varování týmu. A Grant, jeden z Owenových bývalých kolegů, našel důkaz, že obvinění proti Owenovi bylo sepsáno dřív, než Owen vůbec dostal přístup do systému.
V tu samou chvíli hlásila nemocnice v Minnesotě málem smrtelné selhání přístroje Aerys 1. Lékař poslal zprávu přímo Vivien, čímž obešel Conrada, který se ji snažil zastavit. Představenstvo svolalo mimořádné zasedání. Owen přinesl přenosnou chladicí komoru a nechal v ní před zraky všech přístroj selhat.
Conrad křičel, že Owen manipuloval s důkazy, ale jeho vlastní asistentka předložila záznam, který dokazoval opak. Hlasování bylo jednoznačné – Conrad byl odvolán a do místnosti vstoupili federální vyšetřovatelé. Vivien zůstala ve funkci, ale pod podmínkou úplného přebudování bezpečnostních předpisů. Owen poté požádal, aby každý inženýr, jehož práci kdysi někdo přivlastnil, dostal konečně uznání pod svým vlastním jménem.
Nežádal odškodné pro sebe. Nechtěl nikoho zahanbit. Jen chtěl, aby se jména obětí četla nahlas. Za šest měsíců Carrington dokončil největší svolávací akci ve své historii.
Akcie sice spadly, ale pomalu se vzpamatovaly, když veřejnost viděla, že firma konečně mluví pravdu. Vivien a Owen se sbližovali pomalu, bez velkých gest, na tichém vzájemném respektu. Na chodbě nového vývojového centra nechala Vivien umístit skleněnou vitrínu. Uvnitř ležel inhalátor, starý, poškrábaný, s odřeným nápisem Carrington.
Pod ním byla mosazná destička se jménem Owen Hail a pod ní další, menší, se seznamem všech inženýrů, jejichž jména kdysi někdo vymazal. Owen tam stál dlouho po zavírací době. Venku už nebylo takové mrazy jako tu noc, kdy se rozhodl dát všechno, co měl, cizí ženě. Už to nebyl chlad, který mu svíral hrudník, ale obyčejné počasí – pozadí obyčejného života, který si těžce vybojoval zpět.
Usmál se. Poprvé za hodně dlouhou dobu neměl pocit, že se musí proti něčemu bránit.
