Kolem jedenácté večer jsem sešla dolů pro sklenici vody. Z pracovny se ozval Martinův hlas, tlumený, ale zřetelný. „Nejpozději do konce měsíce to s Terezou vyřeším. ”
Zastavila jsem se uprostřed kuchyně.
Tereza byla jeho podřízená, mladá žena z jeho týmu. Mluvil o ní často, ale nikdy takhle. Vrátila jsem se do ložnice potichu, srdce mi bušilo, a ležela jsem ve tmě skoro do svítání. Za dvanáct dní měla moje tchyně i Lena narozeniny.
Martin odjížděl na služební cestu do Brna a já měla pocit, že se mi pod nohama začíná otevírat propast. Nebyla jsem si jistá, co jsem vlastně slyšela, ale něco ve mně říkalo, že to není jen náhoda. Když se Martin vrátil z Brna, vypadal spokojeně. Políbil mě do čela a řekl, ať jdu do sprchy, že mi ohřeje mléko.
Usmála jsem se, ale v hlavě se mi točily otázky. O pár dní později jsem zjistila, že před svým odjezdem zrušil termínovaný vklad v hodnotě přes osm milionů sedm set tisíc korun. Nechtěla jsem dělat ukvapené závěry, ale něco mi nesedělo. Začala jsem si všímat podrobností.
Jednoho večera jsem mu vzala telefon, když spal, a našla zprávu od Terezy. „Byt 180 je pronajatý na půl roku. ”
Objednala jsem si soukromého detektiva. Za dvacet minut mi poslal první zprávu: sedm milionů sedm set tisíc skončilo na spořicím účtu vedeném na Hanu Růžičkovou.
A byt byl zapsaný na její jméno. Hana byla moje kamarádka z gymnázia. O dva dny později mi detektiv poslal fotky. Martin nešel v Brně do hotelu, ale do přilehlého rezidenčního domu.
Ve 23:20 přišel, vypadal spokojeně, a ráno odcházel s úsměvem. Seděla jsem u stolu s hrnkem studené kávy a dívala se na ty snímky, dokud se mi nerozmazaly před očima. Rozhodla jsem se, že budu hrát jeho hru. Nezastavím ho předčasně.
Před třemi dny zadal pokyn k likvidaci dalšího účtu – osm milionů sedm set tisíc korun. Potřebovala jsem vědět, jak budou ty peníze vyplaceny. Detektiv mi řekl, že Martin spěchá a je ochotný prodat vlastní akcie o dvacet procent pod tržní cenou, pokud peníze dostane do sedmnáctého. „Jdeme do toho,” řekla jsem mu.
Netušila jsem, že tahle věta změní úplně všechno. Druhý den mi detektiv zavolal, že Martin změnil plán. Místo do Brna jede na jih – do Chorvatska, přes Split na Makarskou. Kufr měl sbalený, ale neřekl mi jediné slovo.
Když šel do koupelny, zkusila jsem mu zavolat. Nezvedl to. O dva dny později dorazila zpráva, která mi rozbila celý svět: dvě osoby byly převezeny do fakultní nemocnice v Brně. Jedno z vozidel nebylo identifikováno.
Alena, Martinova matka, se sesunula do křesla, když to slyšela. Já jsem jen stála u okna a dívala se na ulici. Policie přijela do půl hodiny. Chtěli výpověď.
Seděla jsem proti nim a klidně odpovídala na otázky, zatímco uvnitř jsem cítila jen prázdno. Odpoledne přišel Pavel. Dlouho jsme seděli mlčky. „Vysvětli mi, proč jsi šest dní před nehodou poslala Vítovi Procházkovi 750 000 korun,” řekl najednou.
Podívala jsem se na něj. „Cože? ”
„Klára,” pokračoval tiše, „víme o tom účtu. A víme i o tom, že jsi nechala přes Víta schovat asi milion 750 000.
”
Najednou jsem pochopila, že tahle hra má mnohem víc vrstev, než jsem si kdy dokázala představit. A já jsem byla uprostřed ní, s otazníkem nad hlavou i nad tím, komu vlastně můžu věřit.
