Seděla jsem vedle ní a ona se mě zeptala, kolik je sedm krát tři. Řekla jsem dvacet sedm. Podívala se na mě, jako bych spadla z Marsu, a řekla: „Ne, třicet osm. “ Jen jsem mlčela.
Tohle se děje pořád. Tyhle drobné věci, který by měl znát každý, se mi nějak neudrží v hlavě. Přítel mi včera volal a ptal se, kde jsem. Řekla jsem mu, že jsem na zastávce, ale nedokázala jsem vyslovit její název.
„Ta, co je u toho žlutého obchodu,” řekla jsem. Povzdechl si. Už mu to leze na nervy. Říká, že se potřebuju konečně probrat a začít si pamatovat názvy obyčejných věcí.
Dneska jsem málem dostala záchvat, když jsem chtěla svačinu. Máma se ptala, co chci. Řekla jsem jí, že chci „tu dobrotu z lednice, je studená, taková kulatá. “ Chvíli na mě koukala, než vytáhla meloun.
Tolik mě to štve. Nejsem hloupá. Jen mi nejdou tyhle věci. Ale když na mě lidi takhle koukají, jako bych byla k ničemu, začínám si to o sobě myslet taky.
Minulý měsíc jsme dva dny v kuse ušli dvacet tisíc kroků. Já jsem málem umřela, ale on šel pořád dál. A já jen přemýšlela, jestli se budu někdy cítit dost dobrá na to, abych mu stačila.
Ale zatím se jenom směju, aby to nebylo tak trapný, a čekám, kdy to nevydržím a konečně mu řeknu, že to takhle dál nejde.
