Ve výšce deset tisíc metrů se jí svět začal vzdalovat. Letěla jsem do Brna, nebo jsem si to alespoň myslela. Vnitřní hodiny si vypěstovala během dvaceti let ranních porad, kontrolních výjezdů a cest do průmyslových provozů. V kuchyni si zapnula kávovar a následujících dvacet minut patřilo jen jí.
Za ta léta v průmyslu se naučila, že dokument může vypadat dokonale, zatímco potrubí pod nátěrem rezaví. Následující týden si psali a pak Kája přijel pracovně do Prahy. Pracovní návštěva se protáhla do tří společných dnů. Banky do toho nebudou moct zasahovat.
Telefonní hovory zkracoval a s mobilem odcházel do jiné místnosti. Kája ho položil displejem vzhůru na stůl a odešel do sprchy. Lída nečetla celý text, než displej zhasnul, zachytila jen začátek. „Jezdíš přece na kontrolu do provozu.
” Lída jí bez jediného pohledu zasunula do kabelky. Dvacet minut před nástupem vstal. Z reproduktorů se ozvalo hlášení o nástupu do jejího letadla. Nohy ji nesly k bráně, ke kontrole a dál do nástupního tunelu.
Tohle nebyl let do Brna. Vzorky poslali do státní referenční laboratoře, aby přesně určili složení. „Tady, prohlédl jsem tvoje věci, když tě vezli do nemocnice. ” Let do New Yorku, osm hodin ve vzduchu.
„Potřebuju služební cestu do Frankfurtu, zítra. ” Banky do toho nebudou zasahovat. Ve dvaceti byl obrovský, neobratný a téměř vždycky nosil pod paží učebnici. Zapamatoval si to po dvaceti letech.
Do nemocničního pokoje vstoupila bez zaklepání, jako by přicházela do vlastní kanceláře. Když skončila, rybářová se několik vteřin dívala do tabletu. „Je jasně vidět, jak mu ruka zajede do kapsy kabátu. ” Uložila jsem ji do kabelky, aniž bych se podívala.
Vzorky krve poslali do Berlína. Pravděpodobně mezi třiceti a sto tisíci korunami. Bylo to přibližně devadesát tisíc korun. Rybářová se zvedla a zasunula poznámkový blok do kabelky.
Odvezli mě do nemocnice. Mluvili spolu hodně, víc než spolu obvykle mluví lidé, kteří se po dvaceti letech náhodou potkají v letadle. Potom hovořili o jiných věcech, o vysoké škole a o tom, kam se jejich životy za dvacet let posunuly. Sedmdesát sedm tisíc korun v hotovosti.
Nečas byl dnes ráno vzat do vazby. Včera také volal do vaší banky. Mohl odjet hned poté, co mě přivezli do nemocnice. Dlouho mlčel a díval se do šálku s čajem.
Chvíli se dívala do stropu. A našla to před osmi měsíci, první menší výběr hotovosti, čtyřicet tisíc korun. Před šesti měsíci další výběr, padesát pět tisíc korun. Před čtyřmi měsíci další výběr, třicet tisíc.
Před třemi měsíci sedmdesát sedm tisíc. Položila telefon na přikrývku a podívala se do stropu. Paširácká síť, do které byl zapojený. Uplynulo dvacet let.
Následujícího dne přijela rybářová znovu do nemocnice. „Protože jsem dvacet let občas přemýšlel, jak se asi má Lída Kovářová, co s ní je, kam se poděla, to nečekala. ” Lída si lehla a dívala se do stropu. Zítra do té síně vejde vzpřímeně.
„Do té doby budete v místnosti pro svědky. ” K soudu jeli ještě asi dvacet minut. Tramvaje jezdily, lidé spěchali do práce a pekař vykládal přepravky. Asi za dvacet minut.
Dvacet minut může být směšně krátká doba a může se natáhnout tak, že člověk začne vnímat každý škrábanec na zdi. Po dvaceti minutách rybářová otevřela dveře. Dveře do soudní síně byly zavřené. Dveře se otevřely do kořán.
Závěď zrušila hned první den po návratu do Prahy. Nezacházela do podrobností, nebyly potřeba. Po měsíci přijel Radek do Prahy. Vlak se dal do pohybu a Lída zůstala na nástupišti.
Venku jí sníh dopadal přímo do tváře.
