Sedím ve svém bytě, který jsem si před třemi lety koupila na hypotéku, a zírám na email z personálního oddělení. Chtějí, abych na dva celé roky odjela pracovat do evropské pobočky. Dva roky. To je dlouhá doba být pryč z domova.
Pracuju pro velkou technologickou firmu, mám tam docela dobrou pozici a slušné peníze, díky kterým se mi podařilo tenhle byt pořídit. Není to luxus, ale je můj. Tedy prozatím můj a banky. Ještě mi zbývá spousta splátek.
Nemůžu nechat byt dva roky prázdný, to by bylo vyhazování peněz oknem. Tak jsem si začala říkat, proč ho nepronajmout a nájemné nepoužít na pokrytí hypotéky. Zavolala jsem právníkovi Michalovi, který mi pomáhal už při koupi. „Michale, jedu na dva roky pracovně do zahraničí.
Chci pronajmout byt. Jak to mám udělat správně, abych neměla problémy s finančákem? “ Zasmál se. „Chytré uvažování.
Budeš potřebovat řádnou nájemní smlouvu. Navrhnu ti ji. Příjem z pronájmu budeš muset uvést v daňovém přiznání. Jen si schovávej všechny účtenky.
“
Byt nebyl ve špatném stavu, ale rekonstrukci by snesl. Najala jsem partu řemeslníků, které mi doporučila kamarádka. V pondělí se objevili tři chlapi. Hlavní z nich, Tonda, se zeptal: „Na co se tu díváme?
“ Kuchyň potřebovala vymalovat, podlahy v obýváku vyměnit. Domluvili jsme se na práci a já se na dva týdny přestěhovala do pokoje pro hosty ke své nejlepší kamarádce Sáře. Moji rodiče jsou sví, rádi se pletou do všeho, co dělám. Když jim máma zavolala a zeptala se, co se děje, odbyla jsem ji krátce.
Věděla jsem, že by do toho hned kecali. O pár dní později mě Sára pozvala na večeři. Byla tam i její sestřenice Lenka s manželem Kubou. Během jídla se Lenka pořád dívala do telefonu, dokud jsem nezmínila, že sháním nájemníka.
Najednou zvedla hlavu. „Počkej, ty sháníš nájemníka? My s Kubou zrovna řešíme, že potřebujeme na dva roky bydlení, než dostavíme dům. “ Překvapeně jsem se na ni podívala.
„Vážně? To by mohlo klapat. Jen pozor, byt projde rekonstrukcí, takže nájem bude o něco vyšší. “ Lenka se usmála.
„No jasně, vždyť jsme rodina. Dokonce bychom ti dali 20% slevu z toho, co jsem plánovala účtovat. “ Ztuhla jsem. „Jakou slevu?
Co tím myslíš? “ Lenka se opřela v křesle. „No přece za to, že ti byt pronajmeme. My ti uděláme službu, že se o něj postaráme, takže bys nám měla jít trochu naproti.
“
Nevěřila jsem svým uším. „Promiň, ale to nedává smysl. Já vám pronajímám byt, vy mi platíte nájem. To je běžný obchod.
“ Lenka praštila rukou do stolu. „Ale no tak, Nelo, nezničili bychom ti byt ani nic podobného. Jsme rodina, měla bys nám pomoct. “ Kuba mlčky přikyvoval.
Cítila jsem, jak mi stoupá tlak. „Oceňuju, že máte zájem, ale za pronájem se platí. Bez slevy. “ Večer skončil v napjaté atmosféře.
Sára mi udělala čaj a seděly jsme v kuchyni skoro do půlnoci. „Nenech se jimi vmanipulovat do změny názoru,“ řekla důrazně. Přikývla jsem, ale v hlavě se mi honily myšlenky. Čtvrtý den jsem jela do bytu zkontrolovat průběh rekonstrukce.
Vešla jsem do budovy a vyjela výtahem do třetího patra. Klíč jsem otočila zámkem, ale dveře nešly otevřít. Zkusila jsem to znovu. Nic.
Uvnitř zarachotil řetěz. „Halo? “ zaklepala jsem. Dveře se pootevřely a v nich stála Lenka.
„Co tady děláš? “ vydechla jsem. Lenka se na mě usmála. „No přece bydlím.
Přestěhovali jsme se sem včera. “ Cítila jsem, jako by mě někdo praštil do břicha. „Ale já jsem ti žádný klíč nedala. Jak ses sem dostala?
“ Lenka pokrčila rameny. „Máma mi dala náhradní. Řekla, že ti tím ušetří starosti. Stejně jsi na dva roky pryč, ne?
Takhle to máš vyřešený. “ Měla jsem pocit, že se mi zastavil dech. Zavolala jsem policii. O dvacet minut později se objevili dva muži v uniformě.
Vysvětlila jsem jim celou situaci, jak odjíždím do Evropy a jak mi Lenka s Kubou neoprávněně obsadili byt. Jeden policista si vzal Lenčiny doklady a řekl jí klidným hlasem: „Musíte si sbalit své věci a do hodiny odejít. Nemáte tu žádné právo pobývat. “ Lenka začala křičet, že jsem nesnesitelná a že jí ničím rodinu.
Kuba, když viděl, jak policista drží Lenčinu ruku, strčil do něj. V tu chvíli to přestala být rodinná hádka. Policista ho okamžitě zpacifikoval a nasadil mu pouta. Následující dvě hodiny jsem strávila balením jejich věcí zpět do kufrů, které jsem našla rozházené po bytě.
Lenka stála u dveří a syčela na mě: „Tohle si zapamatuju. Nikdy ti to nezapomenu. “ Neodpověděla jsem. Jen jsem zavírala tašky a modlila se, aby už zmizeli.
Zbýval mi asi týden do odletu a kvůli tomu šílenství jsem přišla o trpělivost i o pár přátel. Byla jsem vyčerpaná. A pořád jsem neměla nájemníka. Týden před odletem jsem zavolala realitní kanceláři.
„Potřebuju rychle pronajmout byt. Za týden odlétám do Evropy. “ Žena na druhém konci slibovala, že to dá do nabídky hned. Nechala jsem jí fotky a doufala, že se někdo ozve.
O tři dny později jsem seděla v letadle a dívala se z okýnka na svůj byt, který se mi zmenšoval pod mraky. Nechala jsem za sebou prázdný byt, nevyřízené účty a pocit, že mě rodina, které jsem důvěřovala, zradila.
