Vešel jsem dovnitř a ztuhl. „Co to má být, k čertu? “
Pak jsem se otočil k dceři. Kde byla ta holčička, kterou jsem vodil do školy?
Ještě téhož dne jsem zajel do Michalovy kanceláře. Když jsem vešel do jeho pracovny, hned jsem si všiml, že hodně zestárl. Pozval mě dál. „Ano, ale měl se ke mně vrátit.
“
Celá ta léta jsem platil účty, opravoval, staral se o zahradu, spravoval střechu, vyměňoval okna, a formálně jsem bydlel v domě, který patřil mé vlastní dceři. Nakonec jsem zajel do toho skladu, o kterém se zmínila dcera. Vešel jsem dovnitř. Během následujících dvou dnů jsem se do skladu několikrát vracel.
Starý dům už ke mně nepatřil a sklad se stal jediným místem, kde ještě byly zbytky mého života. Patřil kdysi mému otci. Večer jsem zavolal do hotelu a prodloužil si pobyt o několik dní. Následujícího rána jsem se do skladu vrátil ještě jednou.
Dopis patřil mému otci. Opatrně jsem vsunul obálku do složky. Už jsem neměl co ztratit. Do Bieszczad jsem dorazil pozdě odpoledne.
Slunce se začínalo schovávat za kopce, když jsem zatočil na vedlejší cestu vedoucí k bývalému dědečkovu hospodářství. Představil se a pozval mě do malého domu stojícího o pár set metrů dál. Několik rodin z okolí si pronajímalo část země patřící naší rodině. Po rychlé snídani jsem se k němu vrátil.
Každá změna zapsaná do dokumentace. Vzal jsem ten papír do ruky. Legální, zdokumentované, patřící mně. Ztratil jsem dům, ztratil jsem pocit bezpečí, ztratil jsem důvěru ke své vlastní dceři.
Procházel jsem se mezi budovami, nahlédl do stodoly, obešel pole, došel až na kraj lesa. Zároveň se mi stále častěji vracela jedna myšlenka. Proto jsem zavolal Radosławovi. Po návratu do penzionu jsem viděl, že telefon bliká od oznámení.
Starou studnu, další pozemek zapsaný v dokumentech, kus lesa patřícího k hospodářství, malý potok protékající okrajem pozemku. Volala několika společným známým a nikdo nic neví. Nebyla ale zodpovědnost, nebylo přiznání viny. Další den jsem jel do banky.
V ruce jsem držel zápisník. Viděl jsem budoucnost a věděl jsem už, že se do Varšavy nevrátím. Někdo jiný přijel traktorem srovnat cestu vedoucí k hospodářství. Neanalyzoval jsem rozhovor v kuchyni, nevracel jsem se k prázdnému obýváku, nepřemýšlel jsem o prodeji domu, prostě jsem žil.
Život plynul klidným rytmem, na který jsem si už stačil zvyknout. Mluvili jsme klidně, bez křiku, bez obviňování, bez vracení se ke každé ráně. Věděla, že cesta k obnovení vztahu bude dlouhá, ale aspoň ještě neskončila. Podíval jsem se na tmavnoucí kopce a usmál se svým vlastním myšlenkám.
Děkuji, že jste se mnou byli až do konce tohoto příběhu. Na viděnou u dalšího vyprávění.
