Dopis dorazil do Tornbury Parku v úterý ráno. Esh je uvedl do jídelny, která byla příliš dobře osvětlená a příliš tichá. Když Desmond domluvil, Lucien vzal smlouvu do ruky. Mirej ji četla od začátku do konce.
Byl by to právní nůž, který by šel přímo do srdce Thornberry. Zpáteční cesta do hotelu byla tichá. Lucien dorazil ve dvacet. Do toho křídla nevstoupil čtyři roky.
Dům kolem něj usadal do nočního ticha. Londýnské dámy, které znal, mluvily do ticha, jako by ticho bylo rozlitý inkoust na ubruse. Do konce prvního týdne znala jméno každého koně v chovném programu. Občas si udělala poznámku malou tužkou do vlastního sešitu.
To uspořádání je dvacet let staré. Pak dvacet let posílá voda při větším dešti tam, kam nemá, odpověděla. Místo toho se posadil do křesla naproti ní. Lucien se podíval do ohně.
Jak se dostala sem do Thornberry? Lucien pohlédl do ohně. Zvedl by se, odložil rozhovor do rána, pronesl by něco chladného a nevratného. Na kraji polena se odloupla tenká šupinka z uhlí na těle dřeva a spadla do popela.
Nebylo to tajnůstkářské, spíš slušnost člověka, který nechce do cizího rána vnášet vlastní starosti. Přesně takový, jaký pil Lucien od svých dvaceti let a jak jej, jak se ukázalo, pila i Mirej. Mirej se pousmála do svého čaje krátce, nehlídaně, skoro mimoděk. Mirej neřekla, že se musí převléknout do vhodnějších šatů.
Vstoupila do stáje bez obřadnosti a bez předstírané nenucenosti. Ne příliš blízko, ne dotěrně. Do Tornbury zajížděla s pravidelností, která nikdy nepřekročila hranici nevhodnosti a nikdy nezůstala úplně náhodná. Lucien se na druhé straně místnosti podíval do svého čaje.
Lucien se nepohnul, pak odešel do pracovny. Do východního křídla Lucien nevstoupil čtyři roky. Croft by možná raději přijal do haly tři promočené lovecké psy než jednoho Eshworta s právníkem. A Lucien kvůli starému skandálu i kvůli smlouvě v jeho představě do té kategorie patřil.
Vrátíš se do Londýna, řekla. Byla do vás zamilovaná? Možná, řekl, nebo byla zamilovaná do místa, které si myslela, že by jednou mohla mít. Je do vás zamilovaná, řekla.
Na jedné straně se zachytil za obrubu záhonu uschlý lipový list a třásl se ve větru, ačkoli vítr sotva foukal. Když se vrátil do domu, Kroft mu v chodbě nepoložil žádnou otázku. Lucien vyšel v jedenáct a posadil se do druhého křesla. „Do východního křídla.
“ Jeho babička ho nosila až do konce. Sedla si do první lavice a proplakala celý obřad. Nebylo to ticho vestavěné do zdí, aby drželo lidi daleko od sebe.
