Dva týdny. Přesně patnáct dní dělilo smrt Josefa Zimy od okamžiku, kdy jeho tělo naposledy spočinulo v zemi. A právě těchto patnáct dní se stalo živnou půdou pro spekulace, které otřásly veřejností a vyvolaly otázky, na něž nyní rodina poprvé otevřeně odpovídá.
Šestého března 2025 zemřel ve věku dvaadevadesáti let v pražské nemocnici muž, jehož hlas znala celá země. Zpěvák, herec a král české dechovky Josef Zima odešel pokojně ve spánku. Jeho organismus byl po dlouhém boji s těžkými cévními komplikacemi vyčerpaný.
A přesto se jeho pohřeb konal až o patnáct dní později, 21. března, ve strašnickém krematoriu.
Proč tak dlouhé čekání? Proč se rodina nerozloučila dříve? Tyto otázky se začaly šířit rychlostí blesku.
V éře okamžitých zpráv a sociálních sítí se patnáctidenní prodleva zdála být podezřelá. Byla nařízena pitva? Zasahovala policie?
Byla smrt slavného umělce spojena s něčím, co nebylo řečeno nahlas?
Dcera Zuzana nyní prolomila mlčení a poskytla šokující, ale zároveň hluboce lidské vysvětlení. Pravda je mnohem prostší a zároveň mnohem osobnější, než kdokoli čekal. Rodina nečekala kvůli vyšetřování.
Nečekala kvůli byrokratickým průtahům. Čekala, protože chtěla dát Josefovi poslední dárek.
Čekala na jaro.
Josef Zima miloval jaro celý život. Bylo to jeho období. A rodina se rozhodla, že muž, který celý život stál na pódiu a rozdával radost, si zaslouží odejít v teplejší části roku.
Devatenáctého března měl svátek, dvacátého začínalo astronomické jaro. A tak zvolili 21. březen.
Ne jako gesto pro média, ale jako poslední osobní dar.
Je v tom zvláštní kontrast. Poslední měsíce jeho života byly spojeny s nemocničním pokojem, amputací, bolestí a vozíkem. Poslední rodinné rozhodnutí o něm však nebylo rozhodnutím lékařů.
Bylo rozhodnutím o jaru.
Když Zuzana mluvila o otcově smrti, nepopisovala dramatickou poslední chvíli. Naopak, podle rodinného oznámení Josef Zima zemřel 6. března 2025 v nemocnici pokojně ve spánku.
Jeho organismus byl po dlouhém boji s těžkými cévními komplikacemi vyčerpaný. To, co bylo dramatické, se odehrávalo předtím.
Na konci roku 2024 podstoupil amputaci jedné nohy, protože poruchy prokrvení dospěly do stavu, kdy už lékaři neměli jinou možnost. Pro muže, který většinu života stál před publikem, to nebyl pouze zdravotní zákrok. Ztráta nohy znamenala zásah do jeho identity člověka, jenž si i ve vysokém věku dokazoval, že ještě patří na jeviště.
Zima se přitom amputaci dlouho bránil. Když se dozvěděl, že noha začíná odumírat a že může přijít její odstranění, reagoval zoufale. Podle vzpomínek, které se objevovaly kolem jeho posledních měsíců, dával najevo, že si život bez nohy téměř neumí představit.
U člověka, jehož existence byla po desetiletí spojena s cestami, pódii, orchestry, televizními studii a přímým kontaktem s lidmi, nešlo jen o strach z fyzického omezení.
Bál se, že ztratí poslední prostor, v němž se stále cítil potřebný. Stáří mu už vzalo řadu přátel, manželku, známé prostředí i budovu Vlachovky. Teď mu mělo vzít také schopnost postavit se před publikum.
Nakonec však operaci v listopadu 2024 přijal a právě zde se objevuje jeden z detailů, který o jeho posledním období říká víc než dlouhé charakteristiky. Pouhé čtyři dny po zákroku se objevil na vozíku na pódiu a zpíval. Zvenčí to mohlo vypadat jako typický důkaz jeho nezdolnosti.
Dcera ale později připomínala i druhou stranu.
Za úsměvem byla bolest, stud, únava a vědomí, že muž, kterého si několik generací pamatovalo jako elegantního prince Radovana, už nedokáže před publikem stát tak, jako dřív. Přesto tam chtěl být. Ne proto, že by bolest necítil.
Právě naopak. Cítil ji a šel tam s ní.
Do ledna 2025 ještě existovala naděje, že se jeho stav alespoň částečně stabilizuje. Pak však přišel další zlom. Organismus začal rychle slábnout a Zima musel znovu do nemocnice.
Tentokrát už se domů nevrátil.
Zuzana popisovala, že zdravotní stav jejího otce se vyčerpával den za dnem. Jeho život se postupně zmenšil na nemocniční pokoj, péči lékařů a návštěvy rodiny. Přesto si ponechával něco, co mu nemohla odebrat ani amputace.
Hlas.
Podle dcery zpíval lékařům a sestrám přímo z postele. V místě, kde se člověk obvykle stává především pacientem, se Zima znovu na několik minut vracel k roli, kterou znal nejlépe. Zpěv nebyl výkonem pro kariéru, byl způsobem, jak si uchovat vlastní podobu.
To také vysvětluje, proč pro něj bylo jeviště v posledních letech tak důležité. Po smrti manželky Evy Klepáčové v roce 2012 žil se Zuzanou a její manželem ve společné vile. Nebyl opuštěný v praktickém smyslu.
Měl rodinu, péči i zázemí. Přesto podle dcery nesl hlubokou samotu člověka, jemuž odešla osoba, se kterou strávil více než půl století.
Každodenní blízkost dcery nemohla nahradit vztah s manželkou a s postupujícím věkem mizeli i přátelé a kolegové jeho generace. Když se zhaslo v sále, vracel se muž, kterého znala celá země, do domu, kde mu stále chyběla jediná konkrétní osoba.
Na narozeniny se ho novináři opakovaně ptali, co by si ještě přál. Jeho odpověď se podle rodinného vyprávění vracela k Evě. Říkal, že mu jeho Evička chybí každý den a že by si přál, aby ještě byla vedle něj.
Tato věta v jeho příběhu není jen sentimentální vzpomínkou starého muže. V jejich manželství bylo totiž mnohem víc než obraz dlouholeté partnerské věrnosti, který veřejnost ráda viděla. Byla v něm nemoc, péče, strach, odpovědnost a událost z roku 1959, která propojila několik životů způsobem, z něhož se nikdo zúčastněný už úplně nevymanil.
V říjnu 1959 bylo Josefu Zimovi 27 let. Jeho kariéra se prudce rozvíjela a diváci si ho začínali spojovat s princem Radovanem z pohádky Princezna se zlatou hvězdou. Právě tehdy se zdálo, že před ním leží cesta populárního zpěváka a filmové tváře.
Dne 22. října se však vracel automobilem s kolegy z vystoupení pro vojáky ve Strakonicích. Za volantem na několik okamžiků usnul.
Mikrospánek trval krátce. Jeho důsledky však přežily celé dekády.
Vůz narazil do stromu. Zpěvačka Judita Čeřovská utrpěla mimořádně těžká zranění a mladý režisér Jiří Jungert, který seděl vpředu, později v nemocnici zemřel. Od tohoto okamžiku už Zimův život nešel rozdělit na prostou kariéru a soukromí.
Nehoda zasáhla obojí.
Dostal podmíněný trest a dočasně nesměl vystupovat. Ve veřejném prostoru se k jeho jménu připojila vina za smrtelnou nehodu a jeho další směřování se změnilo. Popová dráha, která se před ním otevírala, se zúžila.
Aby mohl dál zpívat a živit rodinu, začal se více obracet k dechovce, ke které zpočátku neměl tak silný osobní vztah.
Paradox je zřejmý až s odstupem. Právě hudba, k níž se dostal částečně z nutnosti, z něj později udělala krále české dechovky. Jenže profesní proměna nebyla nejtvrdším důsledkem onoho říjnového dne.
Doma čekala Eva Klepáčová, tehdy mladá matka několikaměsíční Zuzany. Zpráva o havárii, smrti člověka a možnosti, že její manžel skončí ve vězení, zasáhla její už tak křehkou psychiku. Podle rodinného příběhu prodělala těžkou akutní psychickou krizi.
V jednom okamžiku vzala malou Zuzanu a zamířila s ní k oknu. Její matka stihla dítě v poslední chvíli vytrhnout. Eva pak z výšky skočila sama.
Pád přežila. Podle popisů i díky tomu, že její tělo zachytily a zbrzdily dráty pod oknem, utrpěla však těžká zranění.
Pro Zuzanu není tato událost rodinnou legendou z doslechu, která by se dala oddělit od jejího vlastního života. Ona sama byla tím dítětem v náručí své matky. A když později mluvila o otci, mluvila jako někdo, kdo vyrůstal uvnitř následků jediné tragické noci a jediného tragického dne.
Eva Klepáčová trpěla závažným duševním onemocněním a její zdravotní stav se v dalších letech zhoršoval. Postupně byla stále více odkázána na pomoc druhých a dlouhá období trávila na lůžku. Zima přitom nepřestal vystupovat.
Musel vydělávat, cestovat, udržet profesi, ale zároveň se vracel domů do prostředí, kde čekala nemocná manželka a rodina zatížená minulostí.
Zuzana později zdůrazňovala, že její otec byl v tomto směru mimořádně odpovědný. Desítky let spojoval práci s péčí o Evu a podle rodinného vyprávění tuto povinnost nenesl okázale. Nešlo o několik měsíců mimořádného nasazení, ale o dlouhý způsob života.
Právě zde se mění význam jeho pozdější samoty. Když Eva v roce 2012 zemřela, nepřišel jen o manželku. Skončila role, která mu po desetiletí určovala každý den.
Člověk, o kterého se staral, už nebyl doma. Odpovědnost, kterou nesl tak dlouho, náhle neměla komu sloužit.
54 let manželství s Evou proto nelze číst jen jako romantickou statistiku. Je to doba, během níž se jejich společný život opakovaně přizpůsoboval nemoci. Eva byla pro veřejnost známou herečkou, ale doma si její možnosti postupně zužovaly.
Zuzana vyrůstala s vědomím, že psychická nemoc její matky není epizoda, která jednou skončí, nýbrž součást rodinného rytmu.
Josef odjížděl za prací a vracel se do prostředí, kde bylo třeba pomáhat, organizovat péči a nést odpovědnost i za věci, které publikum nevidělo. Jeho vystoupení tak měla praktický rozměr. Byla obživou.
Zároveň mu však poskytovala několik hodin, během nichž se nemusel dívat pouze na nemoc, vinu a bezmoc.
Tím se mění i význam jeho pověsti věčně úsměvavého baviče. Úsměv na jevišti nebyl důkazem, že doma neexistoval problém. Byl součástí práce, kterou se Zima rozhodl vykonávat bez ohledu na to, co ho čekalo po návratu.
A protože tato práce trvala desítky let, vznikl mezi ním a publikem vztah, který ve stáří získal téměř existenční rozměr.
Když mu začaly selhávat nohy, neohrožovalo to pouze pohodlí člověka vysokého věku. Ohrožovalo to mechanismus, jímž se celý život vracel do rovnováhy. Proto každé další vystoupení znamenalo víc, než kolik bylo vidět z hlediště.
Zuzana zároveň znala otce jinak než jeho publikum. Viděla jeho strach před amputací, chvíle nejistoty i to, jak se měnil jeho pohyb. Viděla člověka, který byl kdysi ve filmu princem, později televizní tváří dechovky a nakonec potřeboval berle nebo vozík.
Tato proměna nebyla náhlá.
Cévní onemocnění mu krok za krokem odebíralo samozřejmost pohybu. Každé zhoršení znamenalo novou hranici, kterou musel přijmout. Nejtvrdší z nich přišla ve chvíli, kdy lékaři oznámili, že poškozenou nohu už nelze zachránit.
Rodina proto jeho listopadový návrat na scénu nevnímala jako jednoduché vítězství nad nemocí. Věděla, že člověk může současně chtít žít, mít radost z publika a zároveň se stydět za vlastní bezmoc. Zima mohl zpívat a přitom trpět.
Mohl být vděčný, že je znovu mezi lidmi, a zároveň se těžko smiřovat s tím, co ztratil.
Zuzanino svědectví je důležité právě proto, že do veřejného obrazu doplňuje tuto druhou polovinu. Nezbavuje otce jeho hrdosti, ale ukazuje cenu, kterou za ní v posledních měsících platil. A když se později objevily spekulace kolem termínu pohřbu, právě Zuzana se znovu ocitla mezi soukromím a veřejností.
Rodina měla vlastní kalendář smutku, média svůj. Zvenčí bylo 15 dní dlouhá doba. Uvnitř rodiny to bylo 15 dní, během nichž se čekalo na návrat blízkých, na Josefův svátek a na příchod jara.
Vysvětlení tak nevycházelo z žádné policejní záhady, ale z rodinné logiky.
Pokud se už celý život nedal napravit, poslední rozloučení se alespoň nemělo uspěchat. Nad jejich manželstvím přitom stále ležel stín nehody z roku 1959. Zima podle popsaných vzpomínek nesl pocit viny nejen za smrt Jiřího Jungerta a zranění Judity Čeřovské, ale i za řetězec událostí, který následoval doma.
Nikdo nemohl vrátit čas před okamžik mikrospánku a žádný pozdější úspěch nemohl smazat skutečnost, že jeden člověk zemřel, další byla těžce zraněna a jeho vlastní rodina se ocitla v psychické katastrofě. Soudní trest byl omezený. Vnitřní rozsudek žádný konec neměl.
Podklady k jeho životu připomínají také bolestný fakt, že rodina Jiřího Jungerta mu podle svých vyjádření nikdy neodpustila. Tvrdila, že od něj nepřišla omluva ani odškodnění v podobě, kterou by považovala za skutečné uzavření celé věci. Zima tak žil s vědomím, že existují lidé, pro něž nebude milovaným zpěvákem, princem z pohádky ani králem dechovky, ale především řidičem auta, po jehož nehodě jejich blízký zemřel.
Tuto perspektivu nelze přepsat pozdější slávou. Právě proto je příběh jeho dlouhé kariéry složitější než prosté vyprávění o návratu populárního zpěváka. Když se později setkával s Juditou Čeřovskou nebo slyšel připomínky nehody, vracel se k události, která se stala v době, kdy mu bylo teprve 27.
Čeřovská si z havárie odnesla těžké následky a jizvy. Pro Zimu se nehoda stala bodem, ke kterému se veřejnost mohla kdykoli vrátit, i když mezitím odehrál tisíce vystoupení. Jeho život tak obsahoval zvláštní dvojí pohyb.
Na pódiu šel stále dál. Uvnitř však existovalo místo, odkud se dál jít nedalo, protože v něm zůstal 22. říjen 1959.
Možná právě proto se tak pevně držel práce. Dechovka, kterou si původně nevybral jako vysněný životní směr, mu dala novou identitu, nové publikum a pocit, že může být lidem ještě užitečný. Program Sejdeme se na Vlachovce pro něj nebyl jen další televizní položkou.
Vlachovka se stala místem, kde se jeho jméno spojovalo s něčím radostným, známým a pravidelným. Když byla historická budova v roce 2020 zbourána kvůli nové výstavbě, zasáhlo ho to v době, kdy se jeho svět už tak zmenšoval. Podle vzpomínek plakal a mluvil o tom, jako by někdo boural kus jeho vlastního života.
V 90. letech už člověk nemá mnoho možností, jak nahradit místa, která zmizela. Vlachovka nebyla pouze adresa.
Byla důkazem, že některá období skutečně existovala, že tam chodili lidé, hrála hudba, svítila světla a on stál uprostřed toho všeho. Když budova zmizela, zůstaly záznamy, fotografie a paměť.
Pro Zimu to však byla další ztráta v řadě. Nejdřív odcházeli lidé, pak Eva, potom místa a současně se stále silněji ozývalo jeho vlastní tělo. Cévní problémy s nohama ho trápily přibližně 12 posledních let života.
Nebyla to jednorázová nemoc, která by přišla těsně před smrtí. Byla to dlouhá válka o pohyb.
Zhoršující se prokrvení znamenalo bolest, omezení a postupně i skutečnou hrozbu, že o část končetiny přijde. Přesto pokračoval ve vystupování co nejdéle. Pro člověka zvenčí by bylo logické šetřit se, zůstat doma a přijmout roli seniora v péči rodiny.
Zimova logika byla jiná.
Dokud mohl zpívat před lidmi, nebyl jen pacientem a vdovcem. Byl pořád Josefem Zimou. Tato potřeba vysvětluje i jeho paniku před amputací.
Věta, že by raději zemřel, než žil bez nohy, nebyla jen strachem ze zákroku. Byla strachem z posledního přerušení spojení se světem, který ho držel.
V listopadu 2024 však už lékařská realita neponechávala prostor pro symbolická rozhodnutí. Noha byla vážně poškozená a operace se stala nutností. Zima ji podstoupil a pak udělal něco, co je pro jeho poslední měsíce klíčové.
Pokusil se okamžitě vrátit tam, odkud měl strach být vyhnán.
Na vozíku jen několik dní po operaci zpíval publiku. Není třeba tuto scénu přikrášlovat. Je silná právě tím, jak konkrétní je.
Muž po amputaci, 92letý, s bolestí po čerstvém zákroku sedí před lidmi a zpívá. Dcera věděla, kolik fyzického i psychického vypětí za tím bylo.
Publikum vidělo návrat, rodina viděla cenu toho návratu a Zima v té chvíli možná získal alespoň krátký důkaz, že operace ještě neznamená konec všeho, čeho se bál. Jenže tělo mělo vlastní hranici. V lednu 2025 se stav prudce zhoršil a hospitalizace se prodloužila.
Návrat na pódium už nebyl otázkou vůle.
Zuzana sledovala, jak otec slábne, a přesto si drží drobné rituály své profese. Zpíval personálu, dokázal si udělat legraci, snažil se zůstávat optimistický. Tím se jeho poslední týdny liší od obrazu člověka, kterého zlomila amputace.
Zima se amputace děsil a zoufale ji odmítal, ale když k ní došlo, dokázal po ní ještě žít způsobem, který odpovídal jeho povaze.
Strach před zákrokem nebyl posledním slovem. Posledním slovem nebyla ani bolest. Když rodina oznámila jeho smrt, zdůraznila, že odešel klidně ve spánku.
Po letech cévních potíží, po operaci, po návratu na vozík, po další hospitalizaci a postupném vyčerpání organismu, nepřišla dramatická scéna, kterou by si veřejnost mohla spojit s koncem člověka tak známého.
Přišel spánek. Zuzanino svědectví tím mění způsob, jakým lze jeho smrt vnímat. Ne jako náhlou záhadu, ale jako tiché zakončení dlouhého fyzického ústupu, proti kterému Zima bojoval až do chvíle, kdy už nebylo kam ustupovat.
A právě zde se znovu vrací otázka těch 15 dní, protože když se pohřeb nekonal bezprostředně po 6. březnu, vznikl prostor pro spekulace. Některé dohady spojovaly odklad s pitvou či policejním postupem.
Zuzana takové vysvětlení odmítla.
Rodina měla dva konkrétní důvody. Část blízkých, včetně vnuček Zuzany a Kateřiny, byla v zahraničí a nemohla se vrátit okamžitě. Rodina nechtěla poslední rozloučení uspěchat jen proto, aby odpovídalo obvyklému kalendáři.
Chtěla být pohromadě.
Druhý důvod byl ještě osobnější. 19. března připadal Josefův svátek.
20. začínalo jaro. Zima měl podle dcery jaro mimořádně rád.
A tak rodina spojila praktické čekání na návrat příbuzných s něčím, co se týkalo přímo jeho. Rozloučení stanovila na 21. března.
Nebyl to odklad kvůli pochybnostem o smrti. Byla to pečlivě vybraná hranice mezi zimou a jarem. Když se na jeho poslední rok podíváme právě přes tuto hranici, mnoho věcí do sebe zapadne.
V roce 2024 ještě bojoval o nohu. Potom bojoval o možnost vystupovat. V lednu 2025 o sílu těla a v březnu už rodina rozhodovala za něj.
Zima celý život často reagoval na ztrátu tím, že pokračoval v práci. Po nehodě změnil hudební směr. Vedle nemocné Evy dál jezdil vystupovat.
Po její smrti se ještě pevněji držel publika. Po amputaci se vrátil na scénu za čtyři dny. Teprve poslední hospitalizace mu vzala možnost znovu něco překonat vlastní vůlí.
Pro Zuzanu to musela být zvláštní pozice. Jako dítě byla součástí jedné z nejtemnějších rodinných krizí. Jako dospělá žena žila s vědomím, co její rodiče nesli.
Po smrti matky v roce 2012 poskytla otci domov a každodenní zázemí. A na konci jeho života se stala člověkem, který veřejnosti vysvětloval to, co už on sám vysvětlit nemohl.
Proč byl pohřeb později? Jak vypadal jeho zdravotní stav, čeho se nejvíc bál a co dělal v nemocnici, když už nemohl vystupovat. Její vyprávění neodstraňuje rozpory z otcova života.
Zima zůstává mužem, jehož mikrospánek vedl k tragické nehodě a smrti Jiřího Jungerta. Zůstává člověkem, jehož jméno mohlo v rodině oběti vyvolávat bolest i po desítkách let.
Zůstává manželem ženy, jejíž psychický kolaps následoval po události, která zasáhla jejich rodinu. Zároveň je ale v Zuzanině vzpomínce otcem, který po desetiletí pečoval o nemocnou manželku, člověkem, který se po amputaci ještě snažil zpívat a pacientem, jenž místo stížností nabídl zdravotníkům písničku.
Právě tato neslučitelnost jednotlivých obrazů dává jeho posledním dnům zvláštní váhu. Veřejnost často potřebuje jednoduchý závěr. Hrdina, viník, legenda, oběť, nezlomný optimista.
Zimův život se do jedné role nevejde. Jeho sláva vznikala vedle pocitu viny. Jeho dlouhé manželství existovalo vedle těžké psychické nemoci jeho ženy.
Jeho profesní identita krále dechovky vyrostla z kariérního směru, který si původně nevybral. A jeho největší strach z amputace nakonec následovala scéna, v níž po amputaci stejně zpíval. Když pak 6.
března usnul naposledy, nepřerušila jeho život další veřejná katastrofa. Skončilo tělo, které bylo dlouho vyčerpané.
Zuzana zdůraznila klid tohoto okamžiku, protože právě klid byl v mnoha předchozích kapitolách otcova života vzácný. Nehoda v roce 1959 byla prudká. Evina krize byla prudká.
Cévní bolest a amputace byly fyzicky tvrdé. Ztráta Vlachovky ho zasáhla emocionálně. Smrt samotná však podle rodiny přišla jinak, tiše a po ní už zbývalo rozhodnout, kdy ho pustit definitivně.
Ne 7. března, ne co nejrychleji, ne podle tlaku okolí. Rodina počkala, až se vrátí blízcí.
Počkala na jeho svátek, počkala na první den jara a potom 21. března přišlo rozloučení ve Strašnicích. Tím dostává detail, který původně vyvolával podezření, úplně jiný význam.
15denní prodleva nebyla prázdným místem v příběhu jeho smrti. Byla posledním rozhodnutím rodiny o tom, jakým způsobem má být jeho život uzavřen. Josef Zima, který se celý život vracel k lidem přes pódium, už tentokrát nikam nešel sám.
Čekalo se, až budou všichni doma, a čekalo se na jaro.
