Petr Marek ležel na lůžku v luxusním apartmá soukromé kliniky v Podolí a Lucie, jeho ošetřovatelka, sotva držela úsmov. Venku bubnoval podzimní déšť do oken a Praha se topila v šedé mlze. Byla unavená po dvanáctihodinové směně, ale profesionální maska jí držela na tváři, dokud jí v kapse nezavibroval telefon. „Zase ta vaše rodina?
“ zeptal se Petr chraplavě a posadil se na posteli. „Jen moje matka,“ vydechla Lucie. „Má pocit, že když se na charitativním plese neukážu s úžasným doprovodem, celá rodinná pověst v Dejvicích lehne popelem. Sestra tam bude s diplomatem a já mám být zase ta, co tam sedí sama.
“
Petr se na ni dlouze zadíval. Ten pohled nebyl litostivý, spíš analytický, jako by v ní právě našel řešení rovnice. „Já ten ples nesnáším. Všichni se tam přetvařují a tváří se, jak jsou lidumilní.
Jenže letos tam musím jít. Moje firma je hlavní sponzor a kdyby si investoři mysleli, že jsem na smrtelné posteli, akcie by spadly. “
Lucie na něj překvapeně pohlédla. „Vy tam chcete jít?
S berlí a po operaci? “
„Udělám vám nabídku. Vy mě tam doprovodíte. Budete mě hlídat, abych se nezhroutil, a já budu váš doprovod.
Zaručuju vám, že až tam vejdeme, vaše matka i sestra zapomenou, jak se jmenují. “
„To nejde, pane Marku. Jsem vaše sestra. A nemám ani šaty, které by stály za řeč.
“
„Šaty nechte na mně. A pravidla jsou od toho, aby se ohýbala, když jde o dobrou věc. Pomoct vám zavřít pusu té vaší snové rodince, to je dobrá věc. “
Lucie se dívala na své ruce, zvyklé na dezinfekci a držení pacientů za ruku.
Představa, že kráčí po červeném koberci po boku nejžádanějšího mládence v republice, byla absurdní. Jenže pak si vzpomněla na posměšný tón své sestry, na matčiny zprávy plné výčitek. „Proč byste to dělal? Co z toho máte vy?
“
Petr se odmlčel. „Protože jste jediná v tomhle baráku, kdo se ke mně chová jako k člověku. Přinesla jste mi tu hnusnou nemocniční polévku a řekla jste mi, ať nefňukám. Berte to jako projev díku.
A upřímně, představa, jak všem těm snobům vytřeme zrak, mě docela baví. “
Lucie vydechla dřív, než si to stačila rozmyslet. „Půjdu s vámi. Ale žádné dary.
Ty šaty si jen půjčím. “
Petr se zasmál, až se zakuckal. „Platí. Ale varuju vás, jakmile jednou vstoupíte do mého světa, už se na ty lidi v Dejvicích nebudete dívat stejně.
“
Když tu noc odcházela z nemocnice, v kapse jí znovu zavibroval telefon. Matka jí psala o synovci z Plzně, který má stálý příjem v bance. Lucie telefon zamkla a schovala ho do tašky. Kdyby tak matka věděla, že příští sobotu ji do Obecního domu nepovede žádný podivín z banky, ale muž, před kterým se třese pražská burza.
Následující dny ubíhaly v podivném oparu. V nemocnici se oba tvářili, že se nic nestalo, ale kdykoli se jejich oči setkaly, problesklo mezi nimi něco spikleneckého. Ve čtvrtek Lucii u dveří bytu zazvonil kurýr s hromadou krabic. V té první byly šaty temně modré jako noční obloha nad Vltavou, z materiálu, který působil jako tekutá voda.
Uvnitř malé sametové krabičky našla starožitný náramek s drobným safírem a lístek: „Tenhle patřil mojí babičce. Nosila ho pro štěstí, když se bála. Půjčuju vám ho. PM.
“
Sobota přišla rychleji, než by si přála. Když se Lucie podívala do zrcadla, skoro se nepoznala. Ta žena v modrých šatech vypadala sebejistě a krásně. Před domem na ni čekala černá limuzína.
Uvnitř seděl Petr v dokonale padnoucím smokingu, v ruce černou hůlku se stříbrnou rukojetí. Když ji uviděl, vydechl: „Věděl jsem, že ty šaty budou dobré, ale na vás vypadají… No řekněme, že jsem rád, že mám tu hůlku, jinak by se mi podlomila kolena. “
Když auto zastavilo před Obecním domem, Lucie ucítila, jak se na ně stočily desítky pohledů. Šepot se šířil jako vlna.
U vchodu stála její matka v křiklavě růžových šatech a sestra Kateřina. Ve chvíli, kdy Lucie procházela kolem nich, matce vypadla sklenička a roztříštila se o zem. Kateřina zůstala stát s pusou dokořán. Lucie se na ně jen usmála a pokračovala dál.
V hlavním sále jim cestu zastoupil prominentní developer, který si Lucii prohlížel jako kus masa. „A tohle je tvůj doprovod, Petře? Nepředstavíš nás? “
„Tohle je Lucie.
Moje zachránkyně,“ řekl Petr ledově. „Bez ní bych tu dneska neseděl. A je to ta nejzajímavější žena, jakou jsem za deset let potkal. Tak se omlouvám, ale nemáme v plánu tlachat o cenách pozemků.
“ Než stačil developer odpovědět, odvedl ji dál. U hlavního stolu už seděla rodina. Kateřina se uštěpačně ušklíbla: „Ty šaty jsou krásné, ale nejsou ti trochu volné v pase? Půjčovna neměla tvou velikost, co?
“
Petr se na ni podíval s ledovým klidem. „Ty šaty jsou šité na míru v Paříži. Vybral jsem je osobně. Lucie má vkus, který se nedá koupit, stejně jako její charakter.
“ Kateřina zrudla až po kořínky vlasů. Večeře probíhala v napětí, ale Lucie si všimla něčeho jiného. Pokaždé, když se Petr musel pohnout, v koutku jeho úst se mihl stín bolesti. „Lžete,“ řekla tiše.
„Ta noha vás bolí. Nechal jste si dneska léky na otok, že ne? “
„Jste hrozná, Lucie. Člověk před vámi nic neschová.
“
„Pojďte. Potřebujete si odpočinout a já potřebuju čerstvý vzduch, než se moje matka začne ptát na svatbu. “ Na terase mu vyhrnula nohavici smokingu. Kotník měl nateklý.
Začala mu nohu masírovat, přesně jak jí to učili na rehabilitaci. „Víte, Lucie, vy jste první člověk za dlouhou dobu, který mi říká, co mám dělat, a já nemám chuť ho vyhodit z okna. “
„To bude tím, že mi je úplně jedno, kolik máte na účtě. “
Najednou se dveře na terasu rozletěly.
Kateřina stála v nich, oči jí jiskřily zlobou. „Ty mu masíruješ nohu? To je snad vtip. Přestaň si hrát na obětavou chudinku.
Myslíš, že když se mu vetřeš do přízně jako ošetřovatelka, nechá si tě? Jsi jen holka z nemocnice. Až tenhle večer skončí, odloží tě stejně jako ty vypůjčené šaty. “
Petr se pomalu postavil, opřel se o hůlku a udělal krok k ní.
„Slečno Kateřino, máte pravdu v jedné věci. Lucie je skutečně něco víc. Ne proto, že pomáhá lidem, ale proto, že má v sobě víc lidskosti než celá tahle místnost plná snobů dohromady. A pokud jde o to, kdo koho ulovil, mýlíte se.
Já jsem musel prosit Lucii, aby se mnou dneska šla. A teď nás omluvte. Máme v plánu si večer užít bez vaší společnosti. “ Chytil Lucii za ruku a vedl ji pryč, ne zpátky do sálu, ale k bočnímu schodišti.
„Kam jdeme? “ zeptala se. „Pryč. Splnili jsme, co jsme měli.
Vaše matka viděla, co chtěla. Vaše sestra dostala lekci. A já už nemám sílu předstírat, že mě ta noha nebolí. Pojďme domů, Lucie.
“
Když auto zastavilo před jejím bytem, Petr ji jemně chytil za ruku. „Ten náramek mi nevracejte. Nechte si ho pro štěstí. “
„Ale slíbili jsme si, že žádné dary.
“
„To není dar. To je připomínka, že nejste jen sestra z Podolí. Že jste žena, která dokáže zastavit srdce i miliardáři, aniž by k tomu potřebovala defibrilátor. “
Když vešla do bytu, srdce jí bušilo.
Ale když ze sebe svlékala šaty, z kabelky vypadl malý složený papírek. Nebyl to Petrův rukopis. Stálo na něm vytištěno: „Kdo jsi, sestřičko? Víme, že Petr Marek není tak zdravý, jak se tváří.
Pokud nechceš, aby se zítra v novinách objevilo, jak slavný miliardář kolabuje na plese, budeš muset udělat, co ti řekneme. Ozveme se. “
Lucie ztuhla. Někdo je sledoval.
Někdo věděl o Petrově slabosti víc, než měl. A ten někdo se právě rozhodl, že Lucie bude klíčem k Petrovu pádu. Celou noc nespala. Ráno jí zavolala matka a dožadovala se vysvětlení, ale Lucie telefon položila.
Musela vidět Petra. Na klinice ji ale čekalo nepříjemné překvapení. Vrchní sestra si ji zavolala do pracovny. „Vedení kliniky se to nelíbí.
Máme VIP klientelu právě proto, že zaručujeme diskrétnost. Pokud se pletete do osobních životů pacientů, je to etický problém. Dnes máte poslední směnu u pana Marka. Pak vás přeřadím na standardní oddělení.
“
Když vešla do pokoje, Petr stál u okna oblečený ve vlastním oblečení. „Slyšel jsem, co se děje. Omlouvám se, že jsem vám způsobil problémy. “
„To je v pořádku.
Přeřadí mě. Hlavní je, jak se cítíte vy. “
„Vypadáte, jako byste viděla ducha. Co se stalo?
“
Vytáhla z kapsy ten zmačkaný papírek a podala mu ho. Petr ho pomalu rozbalil. Tvář mu ztvrdla, ale pak se v jeho očích objevil ledový klid. „Chtějí mě dostat přes vás.
Myslí si, že jste nejslabší článek řetězu. “
„Petře, já nevím, co mám dělat. Pokud se to dozví tisk…“
„To neuděláte, protože od teď už nejste moje sestra. Dnes mě propouštějí a vyjdete se mnou.
“
„Cože? Kam bych s vámi chodila? Mám tu práci, mám svůj život. “
„Váš život v tuhle chvíli znamená, že vás někdo vydírá.
Na standardním oddělení vás nenechají na pokoji. Potřebuju vás mít někde, kde na vás nedosáhnou, a kde mi zároveň budete moct pomoct s rehabilitací. Uděláme z toho oficiální věc. Soukromá ošetřovatelka.
Smlouva, plat, všechno legální. Ale v mém domě budete v bezpečí. Moje ochranka se postará o to, aby ten, kdo napsal tenhle lístek, rychle litoval. “
„Proč to děláte?
Mohl byste si najmout deset jiných sester, které nemají za zády vyděračský dopis. “
„Protože jste se mě zastala před vaší sestrou. Protože jste mi masírovala nohu a dívala se na mě jako na člověka, ne jako na titul v portfoliu. A protože jste jediný člověk v téhle Praze, který mě nezkusí prodat při první příležitosti.
“
Ten den Lucie podala výpověď. Její nový domov byl moderní skleněný palác na okraji Prokopského údolí, skrytý za vysokou zdí a kamerovým systémem. První dny byly zvláštní, učila se žít v luxusu, který jí byl cizí. Každé ráno připravovala Petrovi léky, kontrolovala jeho pokroky a nutila ho chodit víc, než chtěl.
Ale klid netrval dlouho. Čtvrtý den večer jí přišlo video. Byl to záběr z plesu, z té terasy, ale sestříhaný tak, aby to vypadalo, že se Lucie s Petrem domlouvá na podvodu. Pod videem stála zpráva: „Zítra ráno to bude na YouTube.
Pokud nechceš, aby tvůj miliardář přišel o licenci, přines nám zítra v deset jeho přístupové kódy. Najdeš je v jeho pracovně. Jedna flashka a video zmizí. “
Lucie celou noc přecházela po pokoji.
Petr jí věřil. Kdyby za ním šla, mohl by si myslet, že v tom jede s nimi. Ráno u snídaně jí Petr řekl: „Víte, že neumíte lhát. Je to zase ten vyděrač?
“
Nadechla se. „Poslali mi sestříhané video. Vypadá to, že spolukujeme spiknutí. Chtějí kódy z vaší pracovny.
Z modrého šanonu. “
Petr se ani nepohnul. „Modrý šanon? To je zajímavé.
V tom šanonu jsou jen staré výkazy za odvoz odpadu z roku 2015. Ten, kdo to poslal, neví, co v mé pracovně skutečně je. Jen hádá. “ Zvedl telefon.
„Nebojte se, Lucie. Já jim tu flashku dám. Ale nebude na ní to, co chtějí. Půjde tam někdo, koho nečekají.
“
Během hodiny se dům proměnil v operační centrum. Petr zjistil, že signál zpráv přichází z kavárny na Smíchově, kousek od Kateřinina oblíbeného salonu. „Vaše sestra možná ne, ale její snoubenec, ten diplomat, ten má přístup k technologiím, o kterých se vám ani nezdá. Jeho rodina potřebuje, aby moje firma uvolnila místo na trhu pro jejich vlastní zájmy.
“
Lucie cítila, jak se jí chce plakat. Vlastní rodina. Zase. Setkání bylo naplánováno v parku na Petříně, mezi turisty a rodinami s dětmi.
Lucie stála v jednoduchém kabátě, v kapse svírala flashku, v uchu měla sluchátko s Petrovým klidným hlasem. Položila flashku na lavičku a začala se vzdalovat. „Máme je,“ ozvalo se ve sluchátku. Otočila se a uviděla, jak čtyři muži v civilu tisknou vyděrače k zemi.
Pak se k ní pomalu blížil Petr, s hůlkou, ale s výrazem vítěze. „Je konec, Lucie. Pracovali pro rodinu vašeho budoucího švagra. Chtěli mě vydírat kvůli zakázkám na ministerstvu obrany.
Kateřina jim dala fotky z plesu, netušila, k čemu to použijí. Myslela si, že vás jen trochu poškádlí. Ale její snoubenec v tom jel naplno. “
„Co teď bude?
“
„Předám důkazy policii. Ten diplomat přijde o kariéru. A vaše sestra? Myslím, že svatba se konat nebude.
“ Petr se na ni dlouze zadíval. „A co vy, Lucie? Co uděláte vy? “
„Vrátím se do svého bytu.
Najdu si jinou práci. Někde, kde mě nebudou znát jako tu od Marka. “
Petr zavrtěl hlavou. „To by byla škoda.
Během těch pár dní jsem si uvědomil jednu věc. Moje rehabilitace jde mnohem rychleji, když jste nablízku. Nejen kvůli těm hnusným kaším, ale proto, že mi dáváte důvod se snažit. Chci, abyste v tom domě zůstala.
Ne jako ošetřovatelka. Jako někdo, s kým chci snídat i večeřet. Jako někdo, komu můžu věřit. “
„Vy to myslíte vážně?
Po tom všem? Vždyť jsem vám přinesla jen problémy. “
„Přinesla jste mi život, Lucie. Před tou nehodou jsem byl jen stroj na peníze.
Teď se cítím jako člověk. A ten člověk vám chce navrhnout něco bez smluv a lží. Jen my dva. “
Lucie se podívala na safírový náramek na své ruce.
Už to nebyl jen symbol luxusu. Byla to připomínka noci, kdy se rozhodla být sama sebou. „Myslím, že ovesná kaše vám zítra ráno bude chutnat mnohem víc, když ji budeme jíst spolu. “
Petr se zasmál, poprvé ji vzal za ruku ne jako pacient, ale jako muž, který našel to, co ani nevěděl, že hledá.
A zatímco se nad Petřínem začalo stmívat, Lucie věděla, že tohle není konec. Je to začátek nové kapitoly, ve které už nehraje vedlejší roli. Jenže když se vraceli k autu, zazvonil jí telefon. Neznámé číslo.
„Slečno Nováková, tady advokátní kancelář Svoboda a synové. Máme pro vás zprávu ohledně dědictví po vašem dědečkovi, o kterém vám vaše matka zapomněla říct. Týká se to pozemků v Podolí, na kterých stojí klinika, kde jste pracovala. Zdá se, že jste majitelkou něčeho, co pan Marek nutně potřebuje pro svůj další projekt.
“
Lucie se podívala na Petra, který jí právě otvíral dveře auta. Hra možná ještě neskončila. Jen se změnila pravidla. Petr si všiml, jak zbledla.
„Co se děje? Byl to zase vyděrač? “
„Ne. To byl právník mého dědečka.
Toho, o kterém máma vždycky říkala, že umřel v chudobě. Máma mi celou dobu lhala. Dědeček to nechal mně, ale ona to zatajila. Já vlastním pozemek pod klinikou v Podolí.
Ten, který potřebujete pro svůj nový projekt. “
Petr se odmlčel. Pak se mu na tváři objevil široký úsměv. „Takže vy teď vlastníte půdu pod nemocnicí, kde vás ta vrchní sestra dneska ráno seřvala?
To je naprosto geniální. Bojoval jsem o ten pozemek dva roky. Majitel byl schovaný za svěřenským fondem. A teď se ukáže, že ten majitel mi právě sedí v autě a masíruje mi kotník.
“
Druhý den ráno se Lucie rozhodla navštívit rodiče. Tentokrát sama. Když zazvonila, otevřela jí Kateřina s oteklýma očima od pláče. V novinách se psalo o skandálu jejího snoubence.
Lucie si sedla naproti matce, která křečovitě svírala šálek čaje, a položila na stůl vizitku právníka. „Mami, vím o dědictví v Podolí. Vím o všem, co jsi mi zatajila. Nepřišla jsem se hádat.
Jen ti chci říct, že ty pozemky neprodám. Nechám si je. A ta klinika, budu mluvit s vedením. A ty, Kateřino, tvůj snoubenec se mě pokusil vydírat.
Petr mě chránil. “
„Není to pravda! “ vykřikla Kateřina, ale pak se zhroutila do křesla a začala plakat. „Všechno je pryč.
Všechny ty plány. “
Lucie se na ně podívala a poprvé v životě necítila vztek, jen hlubokou lítost. „Všechno je pryč, protože jste to postavili na lžích. Už nebudu vaše loutka.
Peníze na údržbu domu vám budu posílat, protože jsi moje matka. Ale to je všechno. “
Když odcházela, na ulici na ni čekal Petr. Ne v limuzíně, ale ve starém sportovním autě, které vytáhl z garáže poprvé od nehody.
„Zvládla jste to? “
„Zvládla. Je to za mnou. “
„Mluvil jsem s ředitelem té kliniky.
Chci tam postavit nové křídlo pro děti, které si nemohou dovolit drahou léčbu. Ale mám jednu podmínku. To křídlo musí vést někdo, kdo má nejen vzdělání, ale i srdce. Někdo, kdo ví, jaké to je, když se k vám svět otáčí zády.
“
Lucie se usmála. „To zní jako práce, kterou bych mohla vzít. Ale musím vás varovat, pane Marku. Jako majitelka pozemku vám budu mluvit do každé cihly.
“
„S tím počítám. Vlastně se na to těším. “
Auto vyrazilo směrem k centru. Slunce se opíralo do hladiny Vltavy a Praha vypadala krásněji než kdy dřív.
Už to nebyla ta nepřátelská Praha plná snobů a intrik. Byla to Praha, kde Lucie našla svou pravou tvář, svou sílu a muže, který ji viděl i v bílém plášti uprostřed noční směny.
