Tenhle pocit neznám jinak. I když měla Sabina pohlazení na rtech, oči zůstaly tvrdé. Stejně jako ten večer, kdy se Markus rozhodl, že s ní chce zůstat. Ten den mi můj syn řekl, že mě miluje a že mu na mně záleží.
Ale už tehdy jsem viděla, že to není pravda. Rozhodla jsem se mlčet. Byla jsem stará, unavená a bála jsem se samoty. Nechtěla jsem přijít o jediné dítě, které jsem měla.
Tak jsem spolkla všechny své pocity a nechala jsem se zavřít do klece z vlastní vůle. Klec měla podobu malého pokoje. Byl vedle koupelny a nebyl větší než komora na hadry. Stála tam úzká postel a pár krabic s věcmi, které Sabina nechtěla.
Moje věci se tam nevešly. Moje vzpomínky taky ne. Z kuchyně se ozýval smích a řinčení skleniček. Přes praskliny v mém srdci ke mně doléhala melodie písně, kterou jsem kdysi zpívala Markusovi, když byl malý.
Teď ji ale nezpívala matka. Zpívala ji žena, která se mě snažila vymazat ze života mého syna. Věděla jsem, že se Markus bojí. Ale nikdy jsem nečekala, že se mě zastane.
Znala jsem ho. Věděla jsem, že když jde o Sabinu, je jako beránek. A já jsem byla jen ovce, kterou bylo možné kdykoliv odvést na porážku. V tu chvíli jsem se rozhodla, že už nebudu mlčet.
Sebrala jsem zbytky své hrdosti, které mi ještě zůstaly, a otevřela jsem dveře komory. Ale zůstala jsem na prahu. Sabina mě zaznamenala. Přestala zpívat a upřela na mě pohled, který byl jako led.
Potom se zasmála. “Ach, podívejme se! Naše němá tvářička se konečně probudila. Nepřišla jsi nám zkazit večírek, že ne?
”
Její smích byl jako nůž, který se mi zaryl do srdce. Ale už jsem necítila bolest. Cítila jsem jen prázdnotu a vztek. “Ne,” odpověděla jsem klidně.
“Přišla jsem ti jen něco říct. ”
“Tak mluv rychle,” procedila skrz zuby a otočila se zpátky k Markusovi. “Nemáme celý den. ”
“Vím, že mě nemáš ráda,” začala jsem.
“Ale to je jedno. Já tě taky nemusím mít ráda. Ale tohle není o nás. Tohle je o Markusovi.
”
Oba se na mě otočili. Markus vypadal vyděšeně. Sabina se tvářila pobaveně. “Nevím, co ti to povídal,” pokračovala jsem.
“Ale musím ti říct pravdu. ”
“Nemusíš mi říkat vůbec nic, stařenko,” odsekla Sabina a mávla rukou. “Tvoje kecy mě nezajímají. ”
“Ještě chvíli počkej,” řekla jsem a vytáhla z kapsy složený papír.
“Než mě pošleš do pryč, měla bys tohle vidět. ”
Rozložila jsem papír a podala jí ho. Byla to kopie smlouvy o převodu bytu na Sabino jméno. Sabina se na papír podívala.
Její výraz se změnil. Zpočátku nechápala, pak se jí v očích objevil strach, a nakonec vztek. “Co to má znamenat? ” zařvala a hodila papír na zem.
“To znamená, že tenhle byt není tvůj,” odpověděla jsem klidně. “Je můj. A já se rozhodla, že ti ho dám. ”
Sabina ztuhla.
Markus otevřel pusu, ale nezmohl se na slovo. “Co tím myslíš? ” zamumlala Sabina. “Ty mi ho chceš dát?
”
“Chci, abys ho měla. Aby Markus věděl, že jste pro mě důležití. Aby věděl, že jsem pro něj připravená udělat cokoliv. ”
“Cokoliv?
” zopakovala Sabina s posměškem. “To jako že zmizíš? ”
“Klidně,” řekla jsem a otočila se k Markusovi. “Jestli chceš, můžu odejít.
Jestli chceš, můžu zůstat. Je to na tobě. Ale věz, že tenhle byt je teď napsaný na Sabinu. Ne na mě.
Rozhodla jsem se, že ti dám svobodu. ”
Markus vypadal zmateně. “Ale proč? ”
“Protože tě miluji,” odpověděla jsem a v očích se mi zaleskly slzy.
“A protože vím, že se mnou nejsi šťastný. Chci, abys byl šťastný. I když to znamená, že už mě nikdy neuvidíš. ”
Sabina se zasmála.
“Tak konečně zmoudřela. ”
“Nemluv se mnou takhle,” okřikla jsem ji. “Tohle není o tobě. Tohle je o Markusovi.
”
“Já vím, o čem to je,” ušklíbla se Sabina. “O tobě. O tvým pocitu důležitosti. Ty si myslíš, že jsi něco dokázala.
Ale tys jen uznala, že jsi prohrála. ”
“Prohrála jsem? ” řekla jsem. “Ne.
Já jsem vyhrála. Vyhrála jsem tím, že jsem se zbavila lidí, kteří mě nemají rádi. ”
“Tys nás neměla ráda,” řekla Sabina. “Ne,” řekla jsem.
“Já jsem milovala Markuse. Ale tys mi ho vzala. A já jsem si to nechala líbit. Ale už ne.
”
“Co to znamená? ” zeptal se Markus. “To znamená, že jsem se rozhodla začít žít pro sebe,” odpověděla jsem. “Že už nebudu sloužit nikomu, kdo si mě neváží.
”
“A co bude s námi? ” zeptal se Markus. “Vy budete žít svůj život,” řekla jsem. “A já budu žít ten svůj.
Nechci být vaší zátěží. Nechci být někdo, koho musíte snášet. Chci být sama. ”
“Ty nemůžeš být sama,” řekla Sabina.
“Kdo by se o tebe postaral? ”
“Postarám se o sebe sama,” odpověděla jsem. “Dost dlouho jsem se starala o ostatní. Teď je čas, abych se postarala o sebe.
”
Otočila jsem se a odešla z kuchyně. Markus za mnou volal, ale já jsem se neotočila. Šla jsem do svého pokoje, sbalila si pár věcí do tašky a odešla z bytu. Bez jediného slova.
Venku byla tma. Mrzlo. Ale já jsem necítila chlad. Cítila jsem jen svobodu.
A poprvé po dlouhé době jsem se usmála. Šla jsem k nejbližší zastávce. Čekala jsem na autobus. Nevěděla jsem, kam pojedu, ale věděla jsem, že to bude lepší než tam, kde jsem byla.
Když autobus přijel, nastoupila jsem a sedla si k oknu. Dívala jsem se na ubíhající město a cítila jsem, jak ze mě spadává tíha, kterou jsem nosila příliš dlouho. Věděla jsem, že mě čeká těžká cesta. Ale byla jsem připravená.
Byla jsem silná. Zavřela jsem oči a nechala se unášet. V duchu jsem viděla Wernerův úsměv. A slyšela jsem jeho hlas, který mi šeptal: “Nevzdávej to, Renate.
Jsi silnější, než si myslíš. ”
A já jsem mu věřila. Poprvé po dlouhé době jsem mu věřila.
