Zrovna jsem si říkal, že baterie mám ještě dost, když mi do hlavy přišlo, že už je skoro poledne a brzy se sem nahrnou lidi na oběd. Ptal jsem se, co si kdo dá, a Tae-baek a ostatní zmiňovali, že by si dali ramen nebo ssam-bap. Přemýšlel jsem, že si dám taky něco pořádného, protože jsem měl hlad jako vlk. Mezitím jsem si stěžoval, že se tady v okolí všechny restaurace mění, že člověk skoro neví, kam zajít.
Dokonce jsem si koupil opalovací krém v Daise za tisíc wonů, protože mě pořád někdo upozorňoval, jak jsem se opálil. Říkal jsem, že jsem minulé dva roky skoro neviděl denní světlo, protože jsem dělal hlavně noční vysílání a přes den jsem spal jen pár hodin, takže jsem neměl čas vyjít ven. Díky tomu jsem měl docela slušnou pleť. Na festival jsem si plánoval vzít černé oblečení, které jsem koupil od tety, a bílé kalhoty, i když jsem se bál, že se ušpiní.
Ale teď, když dělám vysílání, mi bílá přijde fakt dobrá, hlavně na tmavém pozadí. Najednou jsem si vzpomněl, že jsem cestou zahlédl, že restaurace Ontong Donkatsu zavřela. Řekl jsem to ostatním, že se z ní stal úplně jiný podnik, a chtěl jsem to jít ukázat. Byl jsem si tím tak jistý, že jsem se vsadil, že to všem dokážu.
Šel jsem tam, a když jsem dorazil, koukal jsem jako blázen – ta restaurace normálně fungovala dál. Byl jsem si tak jistý, že je zavřená, že jsem se před všemi ztrapnil. Všichni se mi smáli, že dělám falešnou reportáž. Musel jsem se omluvit.
Budova vedle vypadala podobně, takže jsem si ji spletl. Bylo to trapné, ale aspoň jsem to přišel zkontrolovat na vlastní oči. Potom jsem vzpomněl na to, jak jsem se seznámil s jednou z vysílaček. Bylo to kolem Vánoc, když jsem šel domů a měl jsem trochu v krvi.
Uviděl jsem ji, jak venku vysílá, a ze srandy jsem se jí zeptal, na jaké platformě jede. Předstíral jsem, že jsem normální člověk, a chvíli to vypadalo, že se lekla. Řekl jsem jí, že nejsem divný, že jsem Yun-seung, a pak jsem šel dál. Později se ukázalo, že mě znala jiná vysílačka, a pak jsme se dali dohromady.
Dneska je z toho takové přátelství a vzpomínal jsem, jak je legrační, že jsme se takhle potkali. Pak jsem si povídal s diváky o tom, co mám v plánu, a najednou se mi chtělo žrát. Nejdřív jsem se šel schovat do stínu, protože slunce pálilo, a pak jsem se vydal na oběd. Mířil jsem do restaurace se ssam-bapem.
Když jsem tam došel, hned jsem si sedl do rohu a objednal si vepřové na grilu. Měl jsem fakt hlad, protože jsem celé dopoledne vysílal venku. K jídlu mi přišly samé dobré přílohy, a tak jsem se pustil do jídla. Řešil jsem u toho, že nemůžu jíst jen samotné maso, že potřebuju i zeleninu, a probíral jsem s kamarády, jak je důležité jíst pořádně.
Během oběda se řeč stočila na to, jak je důležité ráno cvičit a hýbat se. Říkal jsem, že když se člověk pořádně zapotí, tak se mu pak líp funguje. Taky jsme probírali děti a to, že někdo z kamarádů jel na oficiální výlet. Řešili jsme, co kdo jí a že není dobré se omezovat.
Pak jsem si všiml, že mám v telefonu ještě osmdesát procent baterie, a byl jsem spokojený. Dva dny před místními volbami jsem si říkal, že bych měl jít volit, ale hlavně jsem se těšil, až se najím. Když jsem dojedl, bylo mi skvěle. Po tom ránu na sluníčku jsem si konečně pořádně odpočinul a mohl jsem zase pokračovat ve vysílání.
Dal jsem si záležet, abych všechno snědl, protože jsem nechtěl nic plýtvat. Oběd byl fakt dobrý a já jsem byl rád, že jsem si udělal čas a pořádně se najedl. Po jídle jsem se cítil líp a byl jsem připravený se zase věnovat divákům.
