Vrátila jsem se do kuchyně pro poslední talíře, když za mnou přišel Petr s tím výrazem, co jsem už tři roky znala. „A ty, jak se mám dívat příbuzným do očí? ” řekl a já jsem věděla, že to dneska nekončí jen hádkou. Snědl sotva dvě sousta, práskl dlaní do stolu a čekal, že mu řeknu, co má dělat.
Jenže já už jsem tu roli dávno nechtěla hrát. Místo odpovědi jsem vešla do ložnice, otevřela skříň a vytáhla kufr, který jsem měla připravený už několik dní. „Připravím snídani, odjedu do práce, večer nakoupím, uvařím, uklidím a vyperu,” řekla jsem klidně, i když se mi třásly ruce. Petr nechápal, proč mu najednou nerozumím.
Běžel do ložnice, otevřel zásuvku s dokumenty a našel výpis z katastru nemovitostí. Helena vyšla v županu do obýváku, jen se na nás dívala. Ledový vítr mě udeřil do tváře, když jsem vyšla ven. Podívala jsem se do oken bytu, který jsem celé tři roky automaticky nazývala svým.
Měsíční náklady na jídlo, energie, internet, pojištění a běžný provoz se pohybovaly kolem dvaceti tisíc korun, někdy víc. Petr na mě volal, ať se vrátím a dám to do pořádku. Helena se mezitím zhroutila do pohovky. „No, včera jsem to přehnala,” řekla, ale já už jsem se nevracela.
Vyšli do třetího patra, všichni tři, a v naprostém tichu jsme se vrátili do Prahy. Petr se zeptal: „Chceš říct, že jsi tři roky do domácnosti skoro nepřispíval? ” A já jsem jen přikývla. Po svátcích se chtěl vrátit do práce a začít řešit pronájem menšího bytu.
Jenže ho čekalo oznámení, že je dočasně postaven mimo výkon funkce. „Roman Bartoš, dodavatel z loňského projektu, mi to v podstatě přiznal do telefonu,” řekl mi později. Pozval ho do kanceláře v centru Prahy, ale tam už nešlo o domácnost. Po několika dnech jsme se odstěhovali do levnějšího pronájmu na okraji Prahy.
Helena stála uprostřed pokoje a dívala se na oprýskané zdi, jako by ji někdo přes noc přenesl do jiného světa. „Tohle je maximum, které si můžu dovolit, pokud nechci během pár měsíců všechno utratit,” řekla. Dřív bych při prvním podobném problému přišla domů, položila tašku do předsíně a čekala, že mi řekne, co mám dělat. Teď jsem měla černý kabát, vlasy stažené do nízkého culíku a v ruce složku s dokumenty.
Když se vrátil do pronajatého bytu, Helena seděla u stolu. „No, lituješ toho? ” zeptala se. Po chvíli řekla, že chce odjet zpět do vesnice u Jindřichova Hradce, odkud pocházela a kde měla malý domek po rodičích.
Lidsky to ale nic nevrátilo do původního stavu. Petr odjíždí na několik měsíců do zahraničí na postgraduální program v oblasti strategických financí a řízení. Ne proto, že by měl tolik úkolů, ale proto, že se mu nechtělo vracet do prázdného pronajatého bytu. Jednou jsem ho viděla u vchodu do metra, stál tam se složkou v ruce.
Přesně částka uvedená ve složce do poslední koruny. Složku vložil do tašky a sjel metrem domů. V bytě uložil nákup do lednice, sedl si na pohovku a nalil si sklenku. „Na tebe, Kláro,” řekl do prázdného pokoje.
Bez nenávisti, protože pochopil, že respekt k mému novému životu znamená přestat hledat důvody, proč do něj znovu vstupovat. Druhý den ráno si oblékl čistou košili, uvázal kravatu a jel do práce metrem. Kolegové ho zdravili zdvořile, ale opatrně. Když jsem se po delší době vracela do Česka, nevstupovala jsem už do starého bytu na Vinohradech.
O několik měsíců později jsem se náhodou dozvěděla, že Petr dostal nabídku přejít do jiné firmy. Jeho nový zaměstnavatel měl přísnější compliance pravidla a Petr se do nich překvapivě ponořil s velkou pečlivostí. Jednou mi přišla pohlednice, nechala jsem ji pár dní na stole, pak ji založila do krabice s dokumenty z minulosti. A lítost druhého člověka vás nezavazuje vrátit se do prostředí, které vás ničilo.
V kapse jsem měla nový pracovní kontrakt, na telefonu zprávu od matky a rezervaci letu do Prahy.
