Ta slova se jí zarývala do hlavy jako střepy skla. „Nikdy by mi nelezla do věcí. ”
Lucie seděla u kuchyňského stolu s pomačkaným papírkem v ruce. Byl to recept od babičky, opisovaný přes léta, ale někdo do něj připsal cizí rukou vzkaz.
Nebyl pro ni. Byl pro Petra. Proto se rozhodla recept přepsat do počítače a vytisknout ho větším písmem, aby ho babiččin odkaz neztratil. Ale když otevřela soubor, uviděla v historii dokumentů něco, co jí zastavilo dech.
Text byl formální, strohý a zdvořilý. Byl to dopis od právníka. Venku se už stmívalo, když složku zavřela a všechno pečlivě vrátila přesně do stavu, v jakém to našla. Otočila se a odešla do kuchyně, kde Petr seděl s telefonem v ruce.
Byt po babičce byl jediné místo, které jí zbylo. Patřil do jeho výlučného vlastnictví a Lucie na něj při rozvodu neměla automatický nárok. Jen její život se právě propadal do prázdna. Kabelky za desítky tisíc, šperky, wellness hotely, kosmetická ošetření a cesty do zahraničí.
To všechno si Kristýna užívala, zatímco Lucie žila v domnění, že Petr pracuje přesčasy. V tom do sebe jednotlivé části zapadly. Kristýna měla plán promyšlený do detailu. V sobotu, jakmile Petr odešel, se převlékla, sedla do auta a vyrazila do centra.
Kristýna mu poslala adresu restaurace a text „Čekám v 8. ” Když vyšli, Kristýna se mu zavěsila do paže a společně došli k jeho autu. Byt po babičce pronajímala za přibližně 25 000 korun měsíčně plus služby. „Tak jsem se pustila do práce.
Do čeho? Do zakázky,” řekla Lucie. Petr nepřítomně přikývl a už zase hleděl do telefonu. Když Petr odjel do práce, Lucie vyrazila do bytu po babičce.
Dva pokoje ve čtvrtém patře staršího vinohradského domu, okna do klidného vnitrobloku se vzrostlými stromy. Babička a dědeček tu byli spolu 47 let až do jeho smrti. „Baby,” zašeptala Lucie do prázdného pokoje. Vytáhla notes a sepsala plán.
„Sliboval jsi, že do konce měsíce bude všechno hotové,” řekla později Petrovi. „No a jen jsme se sešli,” odpověděl. Vezla do vinohradského bytu nové vybavení a zároveň tam nechala udělat kosmetickou rekonstrukci. Udělala si jednoduchou večeři, sedla si k oknu a sledovala, jak se město ponořuje do soumraku.
Teď jen počítala minuty do svítání. Po restauraci šli s Petrem do kina na lehkou komedii. Lucie měla chuť prsty okamžitě vytrhnout, ale nechala ho hrát roli až do konce. „No,” přikývla na jeho otázku, zavřela se v koupelně, dlouho si odličovala obličej a dívala se do zrcadla.
V pondělí se všechno vrátilo do starých kolejí. Petr nechal notebook otevřený a šel si do kuchyně pro kávu. Lucie uviděla na obrazovce dopis: „Dostavte se prosím do kanceláře ve čtvrtek 20. ”
Tašku schovala do kufru auta.
„Do práce,” řekla ráno Petrovi. „Do kanceláře většinou nosíš modré,” odpověděl bez zájmu. Do podpisu zbývalo 6 hodin. Uklidila stůl, umyla nádobí, vzala připravenou tašku a ve 2 odpoledne vyrazila do centra.
Kolem chodili lidé, řešili své běžné věci, telefonovali, spěchali do práce. Nikdo netušil, co se v ní právě láme. Petr ji zvedl do náruče a smál se. Domluvili se napoledne v malé kavárně s výhledem do parku.
Lucie se osprchovala, oblékla a podívala se do zrcadla. O hodinu později se vrátila do bytu a zapnula telefon. 20 zmeškaných hovorů. Byt po babičce byl prodaný.
Petr mlčel, pak přepnul do smířlivého tónu. „Já jsem se jen nepletla do tvých plánů, takže věděla jsi, že zůstanu bez bydlení,” řekla Lucie. „Za měsíc chci transakci dokončit a odstěhovat se do Brna,” odpověděl Petr. Po návratu domů Lucie seděla na pohovce a dívala se do klidného vnitrobloku.
Slunce klesalo a barvilo oblohu do oranžových a růžových tónů. Koupila nový stůl, pohodlné křeslo k pracovnímu koutku, několik polic, světla a květiny do oken. Pracuje od rána do večera. Byl to cizí příběh, který už nepatřil do jejího každodenního života.
Z textu pochopila, že Kristýna opravdu prodala dům, splatila svoje závazky a část peněz vložila do vlastního podniku. „Kdyby se někdy něco změnilo, řekl bych ti to do očí,” stálo v dopise. Lucie dopis přečetla několikrát, potom ho složila a uložila do zásuvky pracovního stolu.
