Když Eleonora vstoupila do toho domu, okamžitě věděla, že se tu něco děje. Nebyla to jen ta obrovská knihovna plná zaprášených svazků, ani ten podivný neklid, který visel ve vzduchu. Byl to ten pohled, který si vyměnili Adrian a jeho matka, když si mysleli, že se nikdo nedívá. „Slyšela jsem, že jste do Londýna přijela teprve nedávno,” řekla Klára Pembrouková sladce, ale v jejích očích byl ostrý lesk.
Eleonora se na ni usmála, ale neřekla nic. Už dávno se naučila, že někdy je lepší mlčet. Pak ale přišla ta věc s notami. Eleonora je našla na stole v hudebním pokoji a automaticky je srovnala, jak byla zvyklá.
Netušila, že tím spustí lavinu. Netušila, že tohle obyčejné gesto obrátí celý dům vzhůru nohama. „Jestli album nenajdu do oběda, budu muset celý part přepsat,” zabručel Hartwell a jeho tvář zrudla. Eleonora cítila, jak se jí sevřel žaludek.
Věděla, že to není o notách. Bylo to o něčem mnohem hlubším. Večer, když seděla v křesle u okna a dívala se do zahrady, slyšela dole buchnout dveře. Někdo šel ven.
Někdo, kdo nechtěl být viděn. A Eleonora věděla, že musí zjistit proč. Cesta do Eshroft House byla hrbolatá a blátivá. Kočár se bořil do kolejí a Eleonora se pevně držela, aby nenarazila do stěny.
Seděla naproti Adrianovi, který mlčel. Mlčel celou cestu. „Proč jsi mě sem vzal? ” zeptala se konečně, když už to napětí bylo nesnesitelné.
Adrian se na ni podíval, ale odpověď přišla odněkud z hloubi jeho duše. „Protože ty jediná víš, co se v tom domě děje. Protože ty jediná jsi viděla to, co ostatní ne. ”
V Eshroft House na ně čekala paní Pričardová s výrazem, který nevěstil nic dobrého.
A pak to přišlo. Eleonora našla další jméno. Rozložila dopisy do vějíře a cítila, jak se jí třesou ruce. „Našla jsem další jméno,” řekla tiše.
Adrian vzal dopis a jeho tvář zbledla. „To není možné. To nemůže být pravda. ”
Ale bylo.
A Eleonora věděla, že od této chvíle už nic nebude jako dřív. Ta jména v dopisech spojovala lidi, kteří spolu neměli mít nic společného. A jedno z těch jmen patřilo někomu, kdo seděl přímo před ní. „Kdo o tom ví?
” zeptala se šeptem. „Já,” řekl Adrian a jeho hlas byl temný jako bouře za okny. „A teď ty. ”
V hlavním salónu Pembrock House byla okna otevřená dokořán.
Eleonora cítila vůni růží z zahrady, ale v té vůni byl i pach něčeho shnilého. Matka pomalu klesla zpět do křesla, když Eleonora vstoupila zavěšená do Adrianova ramene. „Ty jsi to udělal? ” zeptala se matka a její hlas se třásl.
Adrian se jí podíval přímo do očí. „Udělal jsem to, co bylo nutné. ”
„To není odpověď,” řekla Eleonora a cítila, jak jí buší srdce. „Potřebuji vědět pravdu.
”
Ale pravda byla složitější, než si kdokoli z nich dokázal představit. Byla ukrytá v účetních knihách, ve kterých byly některé položky navýšeny a jiné nedbale spojeny do jediné. Byla v tom albu, které zmizelo a které Eleonora tak nešťastně našla. Byla v těch jménech, která spojovala lidi, kteří spolu neměli mít nic společného.
A když Eleonora večer stála na terase a dívala se do tmavé zahrady, věděla, že už nikdy nebude moci předstírat, že nic neviděla. Protože viděla příliš mnoho. A někdo v tom domě věděl, že to viděla. „Jestli si přejete odejít do vedlejšího pokoje s panem Roulim, můžeme,” nabídl Hartwell, ale jeho hlas přeskočil do příliš vysokého tónu.
Eleonora se otočila a podívala se mu přímo do očí. „Neodejdu. Ne, dokud nezjistím celou pravdu. ”
A v tu chvíli věděla, že to není konec.
Je to teprve začátek.
