Manžel mi oznámil, že jeho nejlepší kamarád Martin náhle zemřel. Stál přede mnou v předsíni, tvář měl vážnou, hlas rozechvělý, a řekl, že musí hned odjet do Brna na pohřeb. Řekl, že rodina nechce davy, že mu zavolají, až to bude mít smysl, a že mám doma počkat. Desetiletá Eliška seděla u stolu a kreslila anděla pro pana Martina do nebe, protože tatínek říkal, že se na něj bude dívat shora.
Já jsem mezitím zajela do květinářství, vybrala smuteční věnec a nechala na stuhu napsat: „Poslední sbohem. “ Do kondolenční obálky jsem vložila peníze a položila ji na skříň, aby na ni Tomáš nezapomněl. Jenže třetí den ráno, když Tomáš odešel do práce, mi začalo něco vrtat hlavou. Zavolala jsem Martinovi.
Nečekala jsem, že zvedne telefon. Ale zvedl. Sám. Živý.
Sbalil jsem se, že mu zavoláme, a on mi klidným hlasem řekl, že je v pořádku, že nikde žádný pohřeb není. Zeptal se mě, co to meleme za nesmysly, a jestli jsem si nespletla čísla. Stála jsem u kuchyňské linky, držela telefon a v hlavě se mi všechno převracelo. Martin nikdy neumřel.
Tomáš lhal. A lhal ne mně, ale i naší dceři, která kreslila obrázek do nebe pro člověka, co si zrovna vařil kávu. Chvíli jsem jen stála a dívala se z okna. Pak jsem vytáhla telefon a našla si účet Mileny, o které jsem věděla z jedné firemní akce, kde Tomáš příliš dlouho držel její ruku.
Napsala jsem jí zprávu, že vím o Špindlerově mlýně, že vím o víkendu a že vím, jak se Tomáš tvářil, když mi vyprávěl o Martinově smrti. Odpověď přišla asi po dvaceti minutách. Psala, že o žádném pohřbu neví, že Tomáš říkal, že jede na pracovní školení, a že jestli mám problém, ať si to vyřeším s ním. Takže jsem věděla všechno.
Tomáš zorganizoval falešný pohřeb, aby mohl odjet na romantický víkend s ní, a já jsem mezitím vybrala věnec a uklidňovala dítě, které brečelo pro živého člověka. Když přišel večer domů, stál přede mnou s taškou a unaveným výrazem. Zeptal se, jak se mám, a jestli už volala Martinova rodina. Podívala jsem se mu do očí a řekla: „Zavolala jsem Martinovi.
“ Na vteřinu ztuhl. Pak se zasmál a řekl, že to přece nemůže být pravda, že Martin zemřel, že jsem asi mluvila s někým jiným. Vytáhla jsem telefon a přehrála mu hlasovou zprávu, kterou mi Martin poslal. Tomáš zbledl.
Pak se začal vymlouvat, že to byl žert, že chtěl jenom na pár dní vypadnout, že mě miluje a že to byla chyba. Zeptal jsem se ho, jestli si uvědomuje, že naše dcera nakreslila obrázek do nebe pro jeho nejlepšího kamaráda, a on řekl, že to přehnám, že děti na takové věci rychle zapomenou. Nechala jsem ho mluvit. Vysvětloval, že to nebyl žádný pohřeb, že jen potřeboval pauzu, že ho poslední dobou všechno dusilo.
Pak se zeptal, co chci udělat. Řekla jsem, že chci, aby zavolal Martinovi a řekl mu pravdu. On řekl, že to nemůže, že by ho Martin nenáviděl. Odpověděla jsem, že si to měl rozmyslet, než začal balit černý oblek do tašky.
Šel do ložnice, zabouchl dveře a celou noc jsem slyšela, jak chodí po pokoji. Druhý den jsem zavolala Martinovi znovu. Řekla jsem mu všechno. Mlčel.
Pak řekl, že Tomášovi už nikdy neodpustí, ale že za mnou přijet nemůže, že to mezi námi není jeho boj. Poděkovala jsem mu a zavolala advokátce. Nechtěla jsem rozvod kvůli pomstě, ale věděla jsem, že tady už nejde o to, co chci já. Tomáš zalhal o smrti živého člověka, aby se mohl vyspat s jinou ženou.
Využil k tomu vlastní dítě. To se nedá přejít. Začala jsem balit věci do krabic. Eliška přišla za mnou a zeptala se, jestli se pan Martin opravdu dívá z nebe.
Sedla jsem si k ní a řekla: „Zlatíčko, pan Martin žije. “ Nechápala to. Ptala se, proč tatínek říkal, že umřel. Řekla jsem jí, že tatínek řekl lež, a že lhát o smrti je to nejhorší, co může člověk udělat, protože tím zraní každého, kdo toho člověka miluje.
Objala mě a řekla, že už tatínkovi nebude kreslit obrázky. Když Tomáš přišel domů, stály jsme s Eliškou u dveří s taškami. Podíval se na ně a zeptal se, co to dělám. Řekla jsem: „Odcházím.
A ty si můžeš nechat ten smuteční věnec, když ho máš tak rád. “ Začal křičet, že jsem hysterická, že mu ničím život, že to byl jenom jeden víkend. Eliška se schovala za mě. Řekla jsem mu, že si může vybrat, jestli půjde za Milenou, nebo jestli zkusí zachránit to, co zbylo, ale že já už nejsem součástí téhle hry.
Vyšla jsem z domu a za sebou zavřela dveře. Trvalo skoro rok, než jsem se s Eliškou vrátila do hor. Vybrala jsem si jiný hotel, ne ten, kde Tomáš trávil víkend s Milenkou. Seděly jsme na terase, pily horkou čokoládu a dívaly se na zasněžené kopce.
Eliška se mě zeptala, jestli tatínek někdy přestane lhát. Řekla jsem jí, že nevím, ale že už nemusí být součástí jeho lží. Usmála se a nakreslila do sněhu anděla.
Jenom tak, pro radost.
