„Nebudeme tě každý den vozit do města. ” Přesně tohle řekla vychovatelka Aničce, když se jí snažila vysvětlit, proč ji ostatní děti mají právo urážet. „Stejně se jednou nedostaneš dál než do kuchyně. ”
Anička věděla, že už nemá cenu hádat se.
Znala ten pohled. Stejný pohled, jakým na ni Valentýna Sedláčková hleděla pokaždé, když otevřela pusu. Ten večer si ji Valentýna zavolala do kanceláře. Anička čekala další přednášku o tom, jak je k ničemu.
Místo toho jí vychovatelka oznámila, že je „jedna z dvanácti do tuctu” a že by se měla smířit s místem, které jí bylo přiděleno. Jenže Anička se odmítla smířit. Na rozdíl od ostatních dětí neměla pocit, že by jí patřila kuchyně. Měla v hlavě plán.
Možná dětsky naivní, ale promyšlený do posledního kroku. Věděla, že k hlavní silnici to je parkem asi dvacet minut pěšky. Věděla, že po té silnici občas projede auto. A věděla, že jestli to nezkusí teď, nikdy už to nezkusí.
Jakmile překročila práh domova, udeřil jí do tváře mrazivý vzduch. Zamířila k vzdálenému rohu plotu, kde byl o něco nižší. Přelezla ho a rozběhla se parkem. U hlavní silnice zpomalila.
Cesta před ní přecházela do mírné zatáčky, krajnice prudce klesala do příkopu zarostlého keři. A právě tam uviděla světla. Zastavilo auto. Řidič vystoupil a zamířil k ní.
Vytáhla z kapsy rozbitý mobil, který našla na zahradě. „Zavolala jsem policii,” zalhala. „Už jedou. ” Muž se na chvíli zarazil.
Anička schovala nepoužitelný přístroj zpátky do kapsy a otočila se k němu. Vlezla do rozbitého vozu tak daleko, jak jen mohla. Třásla se zimou i strachem zároveň. V ředitelně seděla asi dvacet minut.
Ředitel ji nevzal do náruče, ani se jí pořádně nepodíval do očí. Všichni věděli, že Anička musela uprchnout, ale nikdo se neptal proč. „Měla bys chodit do dobré školy,” řekla jí jednou jedna učitelka. „Třeba do třídy s matematickým nebo humanitním zaměřením.
” Ale talent se do příslušné kolonky zapisoval jen zřídka. Když se vrátila zpět do dětského domova, Valentýna si ji znovu zavolala. „Myslíš, že ti někdo uvěří? ” řekla chladně.
„Jsi jen dítě z děcáku. Nikdo tě nebude poslouchat. ” Ale Anička už věděla své. O několik dní později přijela do města žena, která se představila jako Marie Horáková.
Řekla, že chce příběh vyšetřit až do konce. „Nechtěla jsem tě do toho zatahovat,” řekla jí Anička. Marie ustoupila a podívala se jí do tváře. Krátce po návratu do domova přijel muž jménem Ondřej Dvořák.
Ředitel ho zavedl do kanceláře. „Chci požádat o svěření Anastázie do své péče,” řekl. Když se to Anička dozvěděla, nevěřila vlastním uším. Olinka vtrhla do její ložnice s očima dokořán.
„Chce požádat o svěření do péče! ” vykřikla. Ale svěření do péče není okamžitý akt. Trvalo to téměř čtyři měsíce.
Během té doby začaly vycházet najevo další věci. Zaměstnanci si zvali vyšetřovatele do kanceláře a pomalu vyprávěli o Valentýniných metodách. Pak přišla zpráva, která všechno změnila. Dvořák zavolal Aničku do pracovny.
„Záznam o odmítnutí tety převzít tě do péče,” řekl tiše. Anička odešla do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Zůstala tam až do pozdního večera. Navzdory pozdní hodině nechtěla čekat do rána.
Zvedla telefon a zavolala Viktorie. Viktorie se podívala Aničce přímo do očí a přiznala i to, co ji nestavilo do dobrého světla. „Rodina není jen to, do čeho se člověk narodí,” řekla. Anička věděla, že má pravdu.
Někdy je rodina to, co si člověk vytvoří sám. A někdy musí člověk bojovat, aby ji našel.
