Matěj zakňoural a zabořil mi tvářičku do krku. Držela jsem ho pevně, ale v hlavě se mi točilo. Sestra začala rychle ťukat do klávesnice, pak zvedla hlavu a řekla, že pan doktor za chvíli přijde. Čekala jsem.
Daniel stál opodál s rukama v kapsách. Neřekl nic. Já taky ne. Když vešel doktor, měl v ruce papír.
Podíval se nejdřív na mě, pak na Daniela. “Pojďte dál,” řekl. Sedli jsme si do malé místnosti. Doktor položil papír na stůl a otočil ho směrem k nám.
“Matěj Vlček, narozený dvacátého května dva tisíce šestnáct,” přečetl. Pak se podíval na Daniela. “A tady máme zápis o vaší návštěvě ve dvacet čtyřicet dva. ” Daniel zbledl.
Nechápala jsem. “Co to znamená? ” zeptala jsem se. Doktor se otočil k obrazovce.
“Podle záznamů byl Matěj přijat dvacátého května ve dvacet hodin a dvacet čtyři minut. Přivezl ho Leoš Svoboda, syn paní Markéty Svobodové. ” Srdce mi bušilo. “To není možné,” řekla jsem.
“Matěj se narodil až v noci. A Leoš… kdo je Leoš? ”
Daniel strčil ruce hlouběji do kapes.
Doktor pokračoval. “Zkontroloval jsem elektronickou dokumentaci. Váš syn byl registrován ve dvacet čtyřicet dva. ” Vytáhla jsem z tašky složku, kterou jsem si nosila už týdny.
Byla v ní celá historie Matějovy zdravotní péče. “Tady mám všechno,” řekla jsem. “Všechny návštěvy, všechny záznamy. Matěj se narodil v devět hodin večer, ne ve dvacet dvacet čtyři.
”
Doktor vzal složku a začal listovat. “Podle tohoto materiálu… ” řekl a odmlčel se. “Tady je ale rozdíl.
V elektronickém systému je jako ošetřující lékař uveden Leoš Svoboda. Ve vaší složce je doktor Daniel Vlček. ” Podívala jsem se na Daniela. Stál u okna a díval se ven.
“Danieli? ” řekla jsem tiše. Otočil se. “Co to má znamenat?
”
“Já nevím,” řekl. Ale nepodíval se mi do očí. Doktor zavrtěl hlavou. “To není možné.
Někdo musí mít přístup k systému. A podle záznamů byl Matěj přijat do péče Leoše Svobody. ” Srdce mi bušilo ještě rychleji. “To je omyl,” řekla jsem.
“Určitě to je omyl. ” Ale v hlavě se mi začaly skládat dílky. O týden později jsem seděla v ordinaci. Matěj měl horečku.
Doktor, který nás vyšetřil, byl mladý. “Já jsem Leoš Svoboda,” řekl. “Dobrý den. Tak pojďte, podíváme se na toho našeho chlapečka.
” Dívala jsem se na něj. “Vy jste doktor Svoboda? ” zeptala jsem se. “Ano,” řekl.
“Nastoupil jsem sem nedávno. Převezmu si Matěje do péče. ” Ztuhla jsem. “Ale my máme doktora Vlčka,” řekla jsem.
Leoš se podíval do počítače. “Podle systému je vaším dětským lékařem Leoš Svoboda. Od… no, od dvacátého května.
”
V hlavě mi cvaklo. “To není možné,” řekla jsem. “Matěj se narodil až v noci. A doktor Vlček ho má v péči od začátku.
” Leoš pokrčil rameny. “Systém říká něco jiného. Možná došlo k chybě. Ale já vám teď musím předepsat antibiotika.
” Vzala jsem recept a odešla. Venku jsem si sedla na lavičku. Matěj spal v kočárku. Přemýšlela jsem o tom, co se děje.
Proč by někdo měnil záznamy? Proč by někdo přesouval Matěje k jinému doktorovi? A proč Daniel najednou mlží, když se ptám? Zavolala jsem mu.
“Danieli, potřebuju s tebou mluvit,” řekla jsem. “O Matějovi. O tom, co se děje. ”
Sešli jsme se večer v kavárně.
Daniel vypadal unaveně. “Co se děje? ” zeptal se. “Proč je Matěj v péči Leoše Svobody?
” Daniel sklopil oči. “Já nevím,” řekl. “Asi nějaká chyba v systému. ” “A proč mi to neřekneš?
” “Protože nevím víc. ” Ale nevěřila jsem mu. V noci jsem nemohla spát. Prohlížela jsem si složku.
Všechny záznamy, všechny návštěvy. Pak jsem narazila na jednu věc. Na první stránce bylo razítko. “Matěj Vlček, registrace 20:42.
” Ale to bylo datum narození. To nemohlo být. Další den jsem šla do nemocnice. Chtěla jsem mluvit s někým, kdo to měl na starosti.
V kanceláři seděla paní, která se představila jako Marcela. “Potřebuji nahlédnout do dokumentace syna,” řekla jsem. Marcela se podívala do počítače. “Matěj Vlček?
” “Ano. ” “Máme tady poznámku. Přístup k elektronické dokumentaci byl pozastaven. ” Ztuhla jsem.
“Co to znamená? ” “Znamená to, že nemůžete nahlížet do záznamů. Do dalšího rozhodnutí. ”
“Kdo to rozhodl?
” zeptala jsem se. Marcela pokrčila rameny. “To vám nemůžu říct. Je to interní záležitost.
” Vyšla jsem ven a měla chuť křičet. Někdo mi schválně znepřístupňuje informace o mém vlastním dítěti. Vzpomněla jsem si na něco. Když jsem byla na laktační poradně, potkala jsem ženu, která se jmenovala Kateřina.
Říkala, že pracuje ve zdravotnické firmě. Dala mi vizitku. Zavolala jsem jí. “Kateřino, potřebuju pomoc.
Někdo mění záznamy o mém synovi a já nevím proč. ”
Kateřina mi domluvila schůzku s právníkem. Jmenoval se Jan. “Potřebujeme dokázat, že k záznamům byl proveden neoprávněný přístup,” řekl.
“A potřebujeme vědět, kdo za tím stojí. ” Dala jsem mu všechno, co jsem měla. Týden nato mi Jan zavolal. “Mám něco,” řekl.
“Zjistil jsem, že k systému měl přístup doktor Vlček. A taky někdo jiný. Někdo, kdo použil jeho heslo. ” “Kdo?
” “To ještě nevím. Ale jedno vím. Přihlášení proběhlo dvacátého května ve dvacet hodin a dvacet minut. Přesně v době, kdy byl Matěj registrován.
”
Pak se stalo něco horšího. Přišel dopis z pojišťovny. “Vážená paní, na základě revize zdravotní dokumentace vašeho syna Matěje Vlčka bylo zjištěno, že došlo k nesrovnalostem. Proto vám oznamujeme, že vaše pojistné plnění je pozastaveno do vyjasnění situace.
” Krev mi vstoupila do hlavy. Zavolala jsem Danielovi. “Danieli, co jsi to udělal? ” “Co?
” “Pojišťovna mi pozastavila plnění. Někdo řekl, že Matějova dokumentace je nesrovnalost. ” Daniel mlčel. “Danieli?
” “Já nevím, o čem mluvíš,” řekl konečně. “Já jsem s tím neměl nic společného. ” “Tak proč to děláš? ” “Nedělám nic.
” Zavěsil jsem. Seděla jsem u stolu a třásla se. Pak jsem si vzpomněla na něco. Když jsem byla u Marcely, viděla jsem na stole vizitku.
Bylo na ní jméno. “Leoš Svoboda, pediatr. ” Proč by měl Leoš vizitku u Marcely? Nebylo to normální.
V noci mi došla ještě jedna věc. Daniel mi jednou řekl, že má bratra. “Jmenuje se Leoš,” řekl. “Je taky doktor.
Ale už se nebavíme. ” Teď mi to začalo dávat smysl. Daniel a Leoš byli bratři. A Leoš byl v systému jako Matějův doktor.
Zavolala jsem Janovi. “Leoš je Danielův bratr,” řekla jsem. “To musí souviset. ” Jan chvíli mlčel.
“Dobře,” řekl. “Necháme si prověřit jeho pozadí. A taky zjistíme, jestli má přístup k systému. ”
Pak přišla rána.
Jan mi zavolal s tím, že našel v nemocnici záznam o tom, že dva dny předtím, než jsme šli na první vyšetření, někdo zadal do systému příkaz. “Převod péče o Matěje Vlčka na Leoše Svobodu. ” A ten příkaz byl podepsán elektronicky. Podepsán byl jménem Daniela Vlčka.
“To je podvod,” řekla jsem. “Daniel to udělal schválně. ” “Možná,” řekl Jan. “Ale potřebujeme důkaz, že to není jenom omyl.
” “Jak to chceš dokázat? ” “Musíme zjistit, proč to udělal. A kdo z toho má prospěch. ”
Začala jsem po tom pátrat.
Dívala jsem se na všechny papíry, které jsem měla. Pak jsem našla jednu věc. V jedné smlouvě, kterou jsem podepsala v nemocnici, bylo jméno “Leoš Svoboda” jako zástupce za vedení. “Proč by byl Leoš zástupce vedení?
” pomyslela jsem si. Šla jsem za Marcelou znovu. “Marcelo, potřebuju s tebou mluvit. ” “Vy zase?
” “Ano. Vím, že to má něco společného s Leošem Svobodou a Danielem Vlčkem. Jsou to bratři, že? ” Marcela zbledla.
“O tom nemůžu mluvit. ” “Tak to ode mě uslyšíš na policii. ” “Počkejte,” řekla. “Já vám něco řeknu, ale nesmíte to nikomu říkat.
”
Posadila se a začala tiše. “Leoš je Danielův bratr. Daniel přišel před měsícem a řekl, že potřebuje, aby byl Matěj převeden do Leošovy péče. Řekl, že je to kvůli tomu, že ty jsi nespolehlivá.
Že jsi zanedbávala péči. ” “To není pravda! ” vykřikla jsem. “Já vím,” řekla Marcela.
“Ale on to podal tak, že to vypadalo věrohodně. A já jsem mu věřila. Asi jsem udělala chybu. ”
Vyšla jsem ven s pocitem, že se mi zhroutil svět.
Vlastní doktor, kterému jsem důvěřovala, mě zradil. A kvůli čemu? Kvůli svému bratrovi? Nebylo mi to jasné.
Než jsem stačila cokoli udělat, přišla další rána. Přišlo předvolání k soudu. “Ve věci ochrany zdraví nezletilého Matěje Vlčka. Žalobce: Leoš Svoboda, pediatr.
Žalovaná: matka dítěte. ” Leoš mě žaloval. Tvrdil, že zanedbávám péči o Matěje, a chtěl, aby mi bylo odebráno opatrovnictví. Soud se konal o čtrnáct dní později.
Seděla jsem v soudní síni a třásla se. Vedle mě seděl Jan. Proti nám seděl Leoš a vedle něj Daniel. “Nechci ti ublížit,” řekl Daniel, když jsme se potkali.
“Tak proč to děláš? ” zeptala jsem se. “Nedělám nic,” řekl. “Leoš to dělá.
Já jsem jenom… ” “Jenom co? ” “Jenom jsem mu pomohl. ” “Pomohl?
Tím, že jsi měl zapsat Matěje k němu? ” Daniel sklopil oči. Soudce otevřel spis. “Paní Vlčková,” řekl.
“Žalobce tvrdí, že zanedbáváte péči o syna. Konkrétně že jste mu nepodávala léky podle předpisu. ” “To není pravda,” řekla jsem. “Mám všechny doklady.
” Podala jsem mu složku. “Tady je historie všech návštěv. Matěj byl vždy v pořádku. ”
Soudce listoval.
Pak se podíval na Leoše. “Pane doktore, máte důkazy? ” Leoš podal spis. “Mám zde záznamy o tom, že Matěj nebyl očkován v termínu.
A že matka opakovaně ignorovala doporučení. ” “To je lež! ” vykřikla jsem. “Matěj má všechna očkování.
”
Soudce se podíval na mě. “Můžete to doložit? ” “Ano. Mám očkovací průkaz doma.
” “A proč ho nemáte u sebe? ” “Protože jsem si myslela, že ho nebudu potřebovat. Ale můžu si ho přinést. ”
Soudce přikývl.
“Tak přerušíme jednání do příštího týdne. Přineste průkaz. ” Vstala jsem a chtěla odejít, když mě Leoš zastavil. “Myslíš, že to vyhraješ?
” řekl tiše. “Nemáš šanci. Protože já mám proti tobě víc, než si myslíš. ” “Co to má znamenat?
” “To uvidíš. ”
Týden jsem se chystala. Přinesla jsem očkovací průkaz. Ale soudce mě poslal zpátky.
“To nestačí,” řekl. “Potřebujeme důkaz, že jste se o Matěje starala správně. A tady máme pana doktora Svobodu, který tvrdí opak. ” “Ale to je nepodložené,” řekl Jan.
“Potřebujeme nezávislý posudek. ”
Soudce souhlasil. “Objednáme nezávislého znalce z jiného města. Do té doby zůstává péče u matky.
” Vydechla jsem úlevou, ale jen na chvíli. Věděla jsem, že to není konec. Mezitím jsem zjistila další věc. Když jsem byla u Marcely, viděla jsem seznam pacientů.
Na něm bylo jméno “Matěj Vlček”. Ale vedle něj bylo poznámka: “obnoveno 20:47. ” To bylo deset minut poté, co měl být Matěj registrován. Už jsem věděla, že v tom hraje roli čas.
Všechno začalo dvacátého května kolem osmé večer. Co se ten večer stalo? Zavolala jsem do porodnice. “Potřebuji vědět, kolik dětí se narodilo dvacátého května večer,” řekla jsem.
“A potřebuji jména. ” “To není veřejná informace,” řekla mi sestra. “Tak to zjistím jinak. ”
Nakonec jsem sehnala jméno.
“Markéta Svobodová,” řekla mi jedna známá, která pracovala v nemocnici. “Porodila v osm večer. Chlapečka. ” A pak dodala: “Ale ten chlapeček zemřel ještě ten večer.
”
Ztuhla jsem. “Jak se jmenoval? ” “Leoš,” řekla. “Dala mu jméno po otci.
” A pak se mi začalo všechno skládat dohromady. Leoš Svoboda, doktor. Markéta Svobodová. A Daniel.
Zavolala jsem Janovi. “Leoš má možná syna, který zemřel,” řekla jsem. “A ten syn se jmenoval Leoš. A narodil se stejný den jako Matěj.
” Jan chvíli mlčel. “To by mohlo být to spojení,” řekl. “Ale potřebujeme víc. ”
Našla jsem si Markétu Svobodovou.
Bydlela v malém městě. Jela jsem za ní. “Vy jste Markéta Svobodová? ” “Ano.
Kdo jste? ” “Já jsem matka Matěje Vlčka. A potřebuji mluvit s vámi o vašem synovi. ” Markéta zbledla.
“O kterém? ” “O tom, který se narodil dvacátého května. A který zemřel. ” Markéta se rozplakala.
“O tom se nechci bavit. ” “Prosím. Je to důležité. Někdo mi chce vzít syna a já nevím proč.
”
Markéta si sedla. “Leoš je můj manžel,” řekla. “Daniel je jeho bratr. ” “Já vím.
Ale co to má společného s Matějem? ”
Markéta dlouho mlčela. Pak řekla: “Leoš nemůže mít děti. Aspoň to tvrdí.
A když se narodil náš syn, byl to zázrak. Ale Leoš si ho stejně nechtěl nechat. Řekl, že to není jeho. A pak…
pak se to stalo. ”
“Co se stalo? ” “Zemřel. Hned první noc.
A Leoš začal tvrdit, že to není jeho vina. Že to byla nemocnice. A že měl jiné dítě. Že mu nemocnice vzala jeho syna a dala mu cizí.
” “To je šílené,” řekla jsem. “Já vím,” řekla Markéta. “Ale on tomu věří. A vy jste měla syna ve stejnou dobu.
A on si myslí, že to je jeho syn. ”
“To je nesmysl,” řekla jsem. “Matěj je můj syn. Já jsem ho porodila.
” “Já vím,” řekla Markéta. “Ale Leoš ne. A Daniel mu v tom pomáhá. ”
Stála jsem tam a nevěděla jsem, co říct.
Leoš šíleně věřil, že Matěj je jeho syn. A Daniel mu v tom pomáhal. A teď se mě snažili připravit o dítě. Vrátila jsem se domů a zavolala Janovi.
“Mám důkaz,” řekla jsem. “Leoš je přesvědčený, že Matěj je jeho syn. A proto to dělá. ” “To je silné obvinění,” řekl Jan.
“Potřebujeme to doložit. ” “Markéta to potvrdí,” řekla jsem. “Ale bude muset svědčit. ”
Další soud byl za tři týdny.
Přivedla jsem Markétu jako svědkyni. Když vešla do soudní síně, Leoš zbledl. “Co tady děláš? ” “Řeknu pravdu,” řekla Markéta.
“Tvrdíš, že jsem přinesla cizí dítě. Ale to není pravda. Leoš, tys přišel o rozum. ”
Soudce vyslechl Markétu.
Řekla všechno. O tom, jak Leoš vždycky žárlil na děti jiných. O tom, jak po smrti svého syna začal blouznit. O tom, jak ho Daniel podporoval v tom, aby mi vzal Matěje.
Když skončila, soudce se obrátil na Leoše. “Pane doktore, máte co dodat? ” Leoš byl celý rudý. “To je lež!
Ta žena lže! ” “Máte důkazy? ” “Ne, ale… ” “Pak nemám důvod jí nevěřit.
Na základě svědecké výpovědi a předložených materiálů zamítám žalobu. Péče o Matěje Vlčka zůstává matce. ”
Soudce vstal a odešel. Seděla jsem v sále a nemohla jsem uvěřit, že je to konec.
Leoš vyběhl ven. Daniel zůstal sedět. “Proč jsi to udělal? ” zeptala jsem se ho.
“Danieli, proč? ” Daniel zakrýval obličej rukama. “Protože jsem mu chtěl pomoct. Myslel jsem, že je…
že je nemocný. A že tohle je jediný způsob, jak ho zachránit. ” “Tím, že mi ukradneš syna? ” “Já vím,” řekl.
“Je mi to líto. ”
Vyšla jsem ze soudní síně a vzala Matěje do náruče. Venku svítilo slunce. Držela jsem ho pevně a věděla, že už nikdy nedovolím, aby nás někdo rozdělil.
Cestou domů mi zavolal Jan. “Ještě jedna věc,” řekl. “Zjistil jsem, že Leoš měl přístup k systému i v jiných případech. Možná to není jediné dítě, které se snažil získat.
Budeme o tom muset informovat policii. ” “Dobře,” řekla jsem. “Až to budete mít. ”
Položila jsem Matěje do postýlky.
Spal. Podívala jsem se na něj a najednou mě napadlo, že možná není konec. Leoš je pryč, ale co když se vrátí? Co když to zkusí znovu?
Zavřela jsem oči a přitáhla si Matěje k sobě. “Už tě nikomu nedám,” zašeptala jsem.
