Vzpomínám na ten okamžik, kdy zaznělo mé jméno. Dav tleskal, já si přejela rukou po taláru a hledala jsem maminčinu tvář. Všude kolem lidé objímali své blízké, ale já jsem viděla jen prázdné místo tam, kde by měla stát. Udělala jsem krok vpřed a svět se se mnou roztočil.
Všechno zčernalo. Probrala jsem se na zemi s ostrým světlem v očích a cizí rukou na rameni. Někdo mi sundával čepici, někdo mi podával vodu. Z reproduktoru se ozývalo mé jméno, ale já jsem už nebyla schopná se zvednout.
Odnesli mě do zákulisí a já jsem jen slyšela, jak si lidé šeptají, že jsem to přehnala s oslavami. Necítila jsem žádné víno, jen strach, který mi svíral hrudník. O týden později jsem seděla u doktora a držela papír s diagnózou, které jsem nerozuměla. V ústech jsem měla pocit, jako by mě někdo krmil pískem.
Panické ataky. Vyčerpání. Někdo mi řekl, že jsem si tím možná ublížila sama. Tři lidé, kteří mě měli chránit, najednou stavěli lež a čekali, že do ní vlezu – a já do ní vlezla, protože jsem neuměla nic jiného.
Těsně před tím, než se všechno rozpadlo, byla Lajla. Moje sestra, tenkrát podobně stará jako já dnes. Vzpomínám si, jak odjela na večírek za město a bez dovolení si vzala otcův pickup. Vrátila se s promáčknutou kapotou a rozbitou zadní světlomety.
Stála u vchodových dveří s rozcuchanými vlasy a plakala do kapesníku, zatímco máma a táta měřili škody. „Prosím,
