Tak jsem jí dneska dala prášek do pusy úplně v klidu, ani se neškubla. Přitom dřív to byl boj jako z hororu – kroutila se, prskala, držela pusu zavřenou, bylo to k vzteku. Všechny ty antibiotika a léky, co jsem jí musela podávat, to bylo utrpení pro nás obě. Ale dneska?
Prostě jsem jí otevřela tlamu, hodila tam prášek, a ona jen tak mlčky spolkla. Jako by se smířila s tím, že to tak prostě je. Že už s tím nic neudělá. Jenže ono to asi není jen tak.
Já jsem jí totiž předtím dávala ten obzvlášť hořkej lék, co začíná na B. Je to lidskej prášek, ale to není ten hlavní problém. Problém je, že je strašně hořkej, a kvůli němu se vždycky úplně zcvokla. A protože jsem jí ho dávala ve stejnou dobu jako antibiotika, ona si to spojila.
Myslela si, že každej prášek je ten hořkej, a tak se pokaždý dopředu našťvala. Prostě věděla, že to bude hrozný, a ani nezkoušela spolupracovat. Takže jsem se na to vykašlala. Řekla jsem si, že už jí nebudu nic dávat.
Žádný další léky. Už mě to nebaví, je to marný. Mezitím jsme řešily něco úplně jinýho. Běžela řeč o kvíksajdovi a o tom, kolik má vůbec vlasů, aby byl plešatej.
Jako kdyby jich měl jen tři, tak by to byla fakt nevýhodná výměna, ne? Ptala jsem se, jestli má dlouhý vlasy. Pamatovala jsem si, že nosí takovej ježek, ale někdo říkal, že prý měl dlouhý, a to jsem si neuměla představit. Že prý stremoval s nějakejma holkama, ale já si to nepamatuju.
Tak jsem řekla, ať mi to hodí, ať to vidím. Zajímavý. No, každopádně. Pak jsem se začala chystat ven.
Říkala jsem si, že jsem s malováním rychlá. Teda ne vždycky, někdy to trvá, ale dneska mi to šlo celkem rychle. Akorát nohy se malujou pořád tři hodiny, to je nekonečný. Prostě děláš dobrej dojem, tak se musíš obětovat.
Ale jinak jsem byla v pohodě. Říkala jsem si, že jsem se vlastně za celou dobu moc nezměnila, a to je dobře. Že jsem pořád stejná jako dřív. Ideální stav.
A pak přišla otázka, jestli půjdu s nimi. Se Stilem a Rovšanem na nějakou akci. A já se ptala, proč bych tam měla jít. Co bych tam dělala.
Řekli, že se tam prostě jen tak stavit, že to bude v klidu. Ale já jsem už dopředu věděla, že tam nebudu stremovat. Jestli si někdo myslí, že tam budu točit obsah, tak se šeredně plete. Já tam chci jenom jít a čumět.
Pozorovat lidi, okoukat prostředí, protože jsem na takovýhle akci nikdy nebyla. A co bych tam jako stremovala? Ještě jsem se nikdy neviděla v takový situaci, takže ne. No a pak došlo na věc.
Ptali se mě, jestli tam budu stremovat. A já na to, že ne, že na to nemám. Že nemám koule jít za někým a začít se bavit. Že se bojím.
Toho se bojím hodně. Ale kdyby tam byl Lova, tak bych za ním možná šla. Teda pokud by k tomu byl dobrej vibe. Jinak mi to je jedno.
Jednou se do toho pustím, nebo ne, uvidíme. Tak jsme řešili plány. Ptala jsem se, jestli vůbec mají v plánu jet do Moskvy. Pořád se o tom mluvilo, ale nikde nebylo jistý, jestli to vyjde.
No, uvidíme. A co je s Snícama a tou tůsou? Ne, to nebyla žádná tůsa, jenom takovej postoj. Že se tam jen tak stavěj a nic neorganizujou.
Nakonec jsem se naštvala kvůli tomu líčení. Řekla jsem si, že jsem se namalovala nějak moc. Že je to přes čáru, moc make-upu. Já vím, že když holky nosí oční linky, tak to vypadá jako hodně make-upu.
Ale když je nemají, tak působí přirozenějc. Ale tohle bylo fakt moc. Ne, že bych si namalovala takový ty umělecký obrázky na obličej, to ne. Ale prostě to na mě bylo prostě vidět.
A pak jsem si vzpomněla, že jsem z Moskvy. Teda vlastně jsem se narodila v Samaře, ale dneska už jsem z Moskvy. Nikdo by to do mě neřekl. Nejdůležitější otázka večera byla, co si vzít na sebe.
Venku mělo bejt asi osmnáct stupňů, a to je na mě zima. Ale když jsem vycházela, bylo teplo. Jenže my tam měli dorazit až v osm večer, takže to už mohlo bejt studený. Ptala jsem se, jestli je v tom domě zima.
Jestli to tam vytopěj. Odpověď byla, že stoprocentně ne, že tam bude teplo. Tak jsem to brala. Říkala jsem si, že vezmu šortky a maskáčovou bundu.
Ale pak jsem si uvědomila, že mi v tom bude zima. Takže jsem vzala růžovou větrovku, ale nezapínat, jenom tak volně přehozenou přes šortky. Jenže větrovka není zrovna teplá. Takže jsem nakonec řekla, že musím vzít i nějaký kalhoty.
Ale jaký? Aby to k sobě ladilo. Někdo poradil tmavě šedý nebo černý kalhoty, takový ty sokosadky. A k tomu vysokej pas, aby to vypadalo dobře s tím topem.
Jenže já jsem si uvědomila, že ten top je hrozně nízkej. A když si sednu, což při sezení dělám běžně, tak mi pupík nebude vypadat tak hezky jako ve stoje. A to nechci. Chci vypadat dobře celou dobu, ne jenom když stojím.
Takže jsem řekla, že ten top nechám být. Nakonec jsem rezignovala a řekla si, že to všechno stejně nedopadne, jak chci. A pak přišla ta katastrofa s řasami. Někdo mi poradil, ať si je nechám udělat.
Tak jsem si je nechala udělat, ale ony se mi k sobě nechtěly přilepit. Furt se rozlepovaly, furt jsem je musela lepit znovu. Říkala jsem si, že jsem to musela nechat přilepený moc krátce, že jsem to nedržela dost dlouho. A ono se mi to celý rozsypalo na kusy.
Každej kousek zvlášť. Takže jsem seděla, lepila to, koukala na to, a nakonec jsem to všechno vzdala s tím, že to je úplně v háji. Že jsem si to celý rozbila a nic z toho nebude. Takže jsem seděla, koukala na sebe do zrcadla, a přemýšlela, jestli mám vůbec ještě vyjít z domu.
Jestli to mám celý zrušit a nechat to bejt. Jestli mám vůbec ještě smysl se snažit, když mi všechno padá z rukou. Ale nakonec jsem se sebrala a rozhodla se, že tam půjdu. I když to líčení není dokonalý.
I když mám pocit, že to celý stojí za nic. Protože když tam nepůjdu, nezmění se vůbec nic. A když tam půjdu, tak aspoň něco. Třeba to bude stát za to.
Třeba potkám někoho, s kým si sednu. Třeba to nebude tak hrozný, jak si představuju. Každopádně jsem se rozhodla jít. A tak jsem stála před zrcadlem, ještě jednou se podívala na tu změť řas a rozlepenýho make-upu, a řekla jsem si, že to není důležitý.
Že můžu vypadat sebevíc dokonale, ale když budu ty tři hodiny stát v koutě a bát se s někým promluvit, tak je to jedno. Důležitý je, abych tam šla a zkusila se cejtit normálně. Ne abych vypadala jako z časopisu. Tak jsem to nechala bejt.
Vzala jsem si to, co jsem měla, a šla. Protože co jinýho mi zbývalo?
