Pracuji už pět let v cestovní kanceláři v centru Soulu. Obstarávám příjezdový turismus, plánuju zahraniční zájezdy, rezervuju letenky. Pořád dokola stejná rutina. Jenže poslední dobou je u nás děsná nuda.
Kancelář je tichá, šéf na nás skoro nemluví. Cestovní ruch prostě stojí. I když je jen slabý, do Japonska lidi nejezdí a k nám taky nikdo nepřijíždí. Čína se sice zotavuje, ale na to se spolehnout nedá.
Všude se řeší spíš ceny a ekonomický dluhy než turistika. . A pak to přišlo. Z ničeho nic se v novinách objevila zpráva, že jihokorejská vláda navrhla Japonsku úplný zrušení víz a pasů mezi oběma zeměma.
Prakticky volnej pohyb bez hranic. Několikrát jsem si ten článek musela přečíst znova. V pracovní skupině na chatu to vřelo. Co to má znamenat?
Bez víz a bez pasů? To snad není možný. Takže my už dneska můžem letět do Japonska bez pasu? Otevřela jsem počítač a projížděla jsem všechny zprávy.
Skutečně to byla oficiální vládní nabídka. Jenže o postoji Japonska tam nebylo ani slovo. Bylo to naprosto jednostranný prohlášení. Prezident I Če-mjong oznámil, že navrhne Japonsku jednání o zrušení víz a pasů, aby se podle jeho slov oba národy mohly volně pohybovat a setkávat.
Korejský tisk hned dodal, že tohle má být hlavní trumf, jak zvednout klesající popularitu vlády. Aha, tak o tom to je. O popularitě. O tom, jak se I Če-mjong snaží zachránit, protože ekonomika stojí, mladí jsou nespokojený, nemovitosti se sypou a firmy z Koreje prchaj.
Takže je to jenom fraška s Japonskem. Možná, řekla jsem si. Ale Japonsko na to přece nikdy nepřistoupí. Jasně, že pro oživení turistiky by byl pohyb lidí důležitej, dyť Japonci byli pro nás vždycky klíčový zákazníci.
Jenže co důvěra? To se všechno, co bylo, jen tak přejde? To snad nejde si takhle vynucovat podání ruky. Večer se sociální sítě zaplavily diskuzema.
Když nemusí mít vízum ani pas, přijdou nám sem i zločinci? Je Koreje vůbec důvěryhodná země? Kvuli turistice tohle? To není nebezpečný?
Japonci reagovali vlažně. To se dalo čekat. Japonská vláda mlčela. Jako by se jí to ani netýkalo.
Ráno to vybouchlo. Místopředseda vládní strany Aso na ekonomický konferenci v Soulu odpovídal na otázky korejských novinářů. Jak se Japonsko staví k návrhu na zrušení víz a pasů? Aso si založil ruce na hrudi, lehce se usmál a prohlásil: To je, jako když chcete dát klíče od baráku zlodějovi.
V sále nastalo mrtvý ticho. Takže Koreje podle něj není hodna důvěry? Mezinárodní dohody prý stojí na letitý důvěře. Se státem, co nedrží slovo, se žádná dohoda uzavřít nedá.
To je přece selský rozum. Ta slova dopadla jako bomba a sociální sítě začaly hořet. Korejci samozřejmě vztekali, že je to neuvěřitelně drzý a diplomaticky nepřijatelný výrok, a požadovali omluvu. Ale já jsem v duchu musela uznat, že na tom něco je.
Vždyť jo, vždyť jo. Dyť oni se zloběj, protože je to pravda. V kuloárech japonský delegace se o tom taky mluvilo. Nebylo to moc ostrý?
Možná jo, ale je to pravda. Důvěra se takhle lehko nevrátí. Šéf si odfrkl a všichni ztichli. V místnosti bylo slyšet jenom televizi“.
Dopad Asovi věty pocítili i na letišti Narita během japonskýho Zlatýho tejdna. Cestující si na kufry fixou psali vzkazy. Jeden z nich se stal virálním: Zloději se klíče nedávaj. Vzduch v Japonsku zhoust.
A já jsem cejtila, že to je tichá zpráva pro nás všechny. Povzdechla jsem si. Co s náma bude? Přežijeme jako cestovka?
A musí bejt vztah mezi náma a Japonskem takovej? Co to vlastně je ta důvěra? A v hloubi duše jsem si přála, aby Aso neměl pravdu. Druhej den sem si cestou do práce stavila pro kafé.
Jak sem si objednávala ledovej americano, koukla sem do mobilu a pochopila sem, že se děje něco velkýmiho. Aso prohlásil, že dát Koreji klíče je jako dát je zloději. Obklíčenej novinářema to po celou dobu opakoval. Mezinárodní dohody prý potřebujou důvěru a vláda prej mlčí.
Přesně jako by se ten včerejší rozhovor promítal v novinách. Vedle mě v kavárně o tom špitali i dva úředníci. No jo, Aso je prostě Asem. Ale mohl by bejt trochu taktickejší.
I já sem si říkala, že to bylo přes čáru. Ale zároveň sem v duchu uznávala, že na tom něco je“. V práci to v jednacáku hnedle vřelo. Šéf svolal poradu, což děla málokdy.
Nabídka na zrušení víz je momentálně pasé. Japonsko o ničem nechce ani slyšet. Cože? Vůbec nic?
Vůbec nic. Spíš naopak. Od Asovi prohlášení nám začaly zvonit telefony s rušením zájezdu. Zrušení?
Proč? Protože Japonci k nám přestali jezdit. Říkaj, že teď do Koreje radši nepojedou. Nastalo hrobový ticho.
Aha, takže i ty zbylý Japonce sme odehnali. To je teda pěkná blbost. Politika si hraje a my na to doplácíme. Odpoledne korejský média jednohlasně bumelovaly, že Aso výrok způsobilo obrovskou vlnu pobouření.
Nepřijatelný, diplomaticky neslušný výrok. To poškodí turistiku mezi oběma zeměma. A Japonsko? To mlčelo.
Žádný odvolání, žádný vysvětlení. Jako by nám tim chtělo říct: To je náš skutečnej postoj. Kolegové se ptali: Co je to proboha za řeči? Jako bychom všichni byli zloději?
Nebyla sem schopná odpovědět. Protože sem si v duchu říkala, že na tom přece jenom něco je. Ten výrok byl sice politickej, ale odhalil něco hluboko zakořeněnýho v japonským vnímání nás. A to bolelo.
Večer sem zavolala mámě. Kdysi dělala v turistický informační kanceláři v Pusanu a uměla trochu japonsky. Mami, slyšelas o tom Asovým výroku? Slyšela.
Překvapilo mě to, ale vlastně se nedivim. Proč? Protože sme Japonsko už mockrát zradili. A voni si to pamatujou.
Odpustit není to samý co zapomenout. Mlčela sem. Netušila sem, že to máma cejtí takhle. Víš, důvěra se získává strašně pomalu.
A když se ztratí, trvá roky, než se vrátí. Udělali sme něco tak strašnýho? Ne všechno je jenom naše vina. Ale národu, co neplní svoje sliby, nikdo nesvěří klíče od baráku.
Ta slova mě zasáhla přímo do srdce“. Ráno v práci se začalo mluvit o propouštění. Když se turistika nevrátí, budem muset přistoupit k personálním změnam. Až takhle zle?
V nejhorším případě jo. To slovní spojení nejhorší případ mi vrtalo hlavou celej den. Seděla sem u stolu a koukala do mobilu. V historii vyhledávání mi svítilo: Japonsko důvěra obnova, mezinárodní dohoda zrušení, dohoda o utěšenkách zrušení, nucený práce.
Přesně takhle to vypadá, když nikdo nechce dát klíče od baráku zloději. Večer sem zašla do malej hospůdky na ramen. Vedle mě se posadil postarší pán a civěl do televize. Ten Aso je drsnej, ale nikdy nelže.
Asi jo. Než budem zlobit, měli bychom se mrknout sami na sebe. Sklopila sem oči. To by mě nenapadlo, že si v hospodě vyslechnu takovouhle zpověď.
Aso měl sice ostrý slova, ale řekl přesně to, co sme nechtěli slyšet. Přimutil nás podívat se na vlastní chování. A já sem si v tu chvíli řekla, že musim začít dělat aspoň drobný kroky, co majou smysl. Ten víkend byl v Soulu divně klidnej.
V uličkách, co bejvaly přecpaný Japoncema, nebylo japonštiny vůbec slyšet. Obchody s K-popem měly otevřeno naprázdno. U nás v kanceláři taky mrtvo. Telefony mlčely, online rezervace stály.
Jako by se srdce korejský turistiky zastavilo. A potom to přišlo. Máme čísla. Schodek běžnýho účtu je sedum miliard dolarů.
Zase schodek? No jasně, furt dokola. Říkali sme si, jakej sme turistickej národ, a přitom sme na turistice čim dál víc závislý. Vypadá to všecko čim dál hůř.
Naše zájezdy se rušily jedna za druhou. Zahraniční skupinový rezervace? Nula. A příčina byla jasná.
Tím hlavním důvodem bylo, že k nám přestali jezdit Japonci. Podle japonský statistiky k nám v roce 2019 přijelo přes tři milióny Japonců. Letos to je míň než polovina. A po Asovi řeči prý rezervace spadly ještě víc.
Mezitim co Japonci k nám nejezděj, Korejci do Japonska jezděj čim dál víc. Díky slabýmu jenu se tam jezdí nakupovat, a hlavně to tam je bezpečný a pohodlný. Takže my jenom vydáváme. Jedem tam, necháme tam prachy a vracíme se.
Devizy se tenčej. Chtěli sme vydělávat na turistice, a místo toho na ní proděláváme. V televizi zrovna dávali záběry z letiště. A já sem cejtila, jak mi tuhne krev v žilách.
Na kufru zase ta rukou psaná věta. Zase tohle. Zloději se klíče nedávaj. Do země, co nemůžeš věřit, se nejezdí.
A ten, co to napsal, byl japonskej turista. A na sockách se to šířilo a lidi to schvalovali. Takže Japonsko nás fakt odmítlo. Bylo mi do breku.
Ale musela sem makat dál. Tajně sem si stáhla veřejný materiály z ministerstva zahraničí. Platební bilance, běžnej účet, zahraniční dluh. Čim dál sem v tom četla, tim víc mi bylo jasný.
Devizový rezervy nám klesajou. Turistickej schodek je každej rok větší, protože výdaje našich lidí v cizině sou daleko větší než to, co utratěj cizinci u nás. A co bylo eště horší, zahraniční turisti u nás utratěj čim dál míň a zůstanou tu čim dál kratší dobu. Turistika nám už asi nestačí.
Večer sem si dala schůzku s kamarádkou Čin, co dělá ekonomickou novinářku. Teď zrovna dělala seriál o odlivu kapitálu. Néni to s náma už nahnutý? Je, a ještě víc, než si myslíš.
Není to jenom o turistice. Zavírajou se nám továrny. Zahraniční kapitál prchá. Proč?
Protože nám nevěřej. Koreje je prej země, kde se zákony měněj podle nálady. Podepíšeš smlouvu, přijde jiná vláda a je to celý jinak. A když prohraješ soudní spor, stejně se nikdo neomluví.
To mi přesně připomnělo Asovu větu o zlodějích. A to se přece týká i Japonska. Dyť voni si to pamatujou. Nucený práce, dohoda o utěšenkách, co sme mockrát rozdupali.
Sevřela sem hrneček v dlani. Takže vono to celý dává smysl. Ten výrok měl svoje opodstatnění“. Ráno si mě šéf zavolal.
Musíme zavřít pobočku v mjongdonu. Jenom na ni se nám nevydělá ani na nájem. Ale vždyť to je přece vizitka korejský turistiky! Už žádná vizitka.
Tamten turismus je v troskách. Obchody s kosmetikou, stánky, kavárny, všecko žilo z Japonců. A už nežije. Takže z čeho jako budem živit?
A možná už vůbec nejde vo to, jak turisty přilákat. Otevřela sem si weby japonskejch cestovek. Samý hesla jako bezpečí, jistota, čistý město, přesný doprava, vlídná obsluha. To všecko sou věci, co sme my už dávno ztratili.
Proč se z nás nemohla stát země, co turisty fakt vítá? Dyť je vítáme. Ale nejde vo to jenom navenek. Jde vo to bejt státem, co mu lidi doopravdy věřej.
A já sem si začala uvědomovat, že to není jenom o Japonsku. Ten problém je mnohem hlubší. Je vo tom, že nám jako národu nikdo nevěří. Ta naše politika, co se řídí jenom okamžitejma potřebama, penězma a emočnama, už nemůže fungovat.
Aby z turistiky něco bylo, musí bejt důvod, proč k nám vůbec chtít přijet. A důvěra je ten největší důvod“. Zase sem volala mámě. Mami, myslíš, že by se Koreje mohla změnit, kdyby se s Japonskem konečně usmířila?
Není to jednoduchý. Ale aby se něco změnilo, musí se začít budovat důvěra. A jak? Časem.
Poctivě. Trpělivě. A voni snad potom začnau pomalu otevírat. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.
Takhle to dál nejde. Někdo s tim musí něco udělat. A já sem si vytáhla starý fotoalba. Byly tam fotky ze školního výletu do Kjóta.
Jak se směju v jukatě před svatyní. Jak sem ochutnávala v obchodě a pak si něco koupila. A jak mi jedna stará paní, když sem zabloudila, nakreslila mapku. Na tu její vlídnost nikdy nezapomenu.
Tenkrát sem si řekla, že je Japonsko hrozně vřelá země. Jenže čim dál sem byla starší, tim častějc mi ve škole vtloukali do hlavy: Japonsko je nepřítel. My sme oběti. Japonsko se neomluvilo.
A to se čim dál víc rozcházelo s tim, co sem si z Kjóta pamatovala. V televizi zase běžela zpráva o nucenejch pracech. Nejvyšší soud nařídil japonský firmě zaplatit odškodný, i když to už bejvalo dávno vyřešený na základě dohody z roku 1965. Bez přemýšlení sem googlila: Japonsko Korea reparace, dohoda 1965, utěšenky dohoda 2015.
A čim dál sem to četla, tim víc mi docházelo jedno: My sme ty peníze dostali, a tvářili sme se, že jo nedostali. Druhej den sem to v práci nadhodila. Ta dohoda o utěšenkách, to bejvalo v roce 2015 finální a nezvratný vyřešení, ne? To jako jo?
Japonsko zaplatilo deset miliard, jejich premiér se oficiálně omluvil. Aha. A vo tomhle sme se my vůbec nedozvěděli. Naskočila mi husí kůže.
Možná sme se vo spoustě věcech vůbec nedozvěděli“. Večer sem doma projížděla další články a videa. O historce vztahů, o tom, co kdo slíbil a co se potom stalo. A jedna věta od japonskýho novináře mi utkvěla v hlavě: Korejská vláda vždycky rozdělovala, co říká doma a co světu.
Ale tahle dvojí metr už dál nefunguje. A v tu chvíli se ve mně něco nadobro zlomilo. Celej život sem si myslela, že bejt oběť je to správný. Ale to, že sme oběti, přece neznamená, že sme oprávněný dělat si, co chcem.
A už vůbec to není důvod, proč nedržet slovo. Druhej den o přestávce sem se o tom bavila s mladší kolegyní. A co kdyby to bejvalo naopak? Co kdyby Japonsko nám pomohlo, my bychom jim poděkovali a za pár let bychom řekli, že to bylo málo, a chtěli bychom víc, a to furt dokola?
No, to by mě asi taky štvallo. A přesně takhle se asi cejtěj voni. Kolegyně ztichla. A já sem už nic neříkala.
K večeru šéf prohodil takovej vtípek: Ta nabídka na zrušení víz, to je, jako když řekneš, že miluješ, a přitom jí pětkrát podvedl. Nikdo se nezasmál. Bylo to přesný. A já sem si zas vzpomněla na Asa.
Zloději se klíče nedávaj. Na začátku mi to přišlo přehnaný. Ale teď sem začínala chápat, co tim chtěl říct. Žádná dohoda bez důvěry.
A to neplatí jenom v politice. Platí to i mezi lidma. Druhej den sem ráno potkala mladý japonský pár, jak se prochází po mjongdonu. Poprvý po dlouhý době.
Oslovila sem je. Promiňte, vy ste z Japonska? Ano, sme tu poprvý za tři roky. Přeju vám, ať se vám tu líbí.
Děkujem. A snad se sem ještě někdy vrátíme. Ten jejich úsměv mě zachránil. Možná to eště není ztracený.
Důvěra se sice ztratila, ale pořád eště jí můžeme začít znovu budovat. Večer sem volala mámě. Mami, asi pojedu do Japonska. Na výlet?
Spíš se tam jet podívat. Chcu vidět, jakej ten svět je, když se na něj podíváš zvenčí. Máma se na chvílu odmlčela a potom řekla: Jeď. Koukej se.
A co uvidíš a pocítíš, pověz dál ostatním. Chcu se změnit. A začala sem“. Když sem vystoupila na letišti Narita, cejtila sem nervozitu.
Poprvý v životě sem cejtila, že bejt Korejkou je jako bejt na obtíž. Ale celník na mě vlídně promluvil, s kuframa zacházel šetrně. Všude bylo ticho, vzduch bejt čistej. Hodiny šly přesně, lidi se chovali spořádaně.
Je to vážně stejná země jako ta naše? Tohle nebyla turistika. Tohle bylo pozorování. Chtěla sem na vlastní oči vidět, proč tomuhle státu lidi věřej.
Jela sem do Kjóta, kam sem bejvala na školním výletě. Ve vlaku mi usnula stará paní vedle mě a někdo jí potichu přikrejl deku. V chrámu mladej dělník vysvětloval školákům, proč se opravovaná stavba nechává bejt, i dyž je poškozená. Japonská důvěra bejvá schovaná v takovejchhle drobnostech.
Je vo poctivosti ke všemu. K budovám, k času, ke slibům, k lidem. V kavárně sem sedla vedle japonský ženy. Na výletě?
Ne, spíš na studijní cestě. To je nezvyk. A co studuješ? Důvěru.
Chvílu se zamyslela a usmála se. To je zvláštní téma. Ale možná to je to nejdůležitější. Tady sem pochopila, že důvěra se nedává ani tak jako spíš dává.
A že se buduje činem a časem“. Když sem se vrátila do Soulu, hnedle sem sepisovala hlášení. Téma: Proč Japonsku jako turistická velmoc všichni věřej. Psala sem vo japonský spořádanosti, vo vlídnym servisu, vo tom, jak i jejich přístup k minulejch dohodám a slibům ovlivňuje to, jestli jim lidi věřej.
Hlášení sem zakončila větou: Aby Koreje jako turistickej cíl přežila, nepotřebuje vychytávky, jak sem turisty přilákat. Potřebuje něco, kvůli čemu k nám budú chtít přijet. A to je důvěra. Šéf si to v tichosti přečetl a řekl: Můžu to poslat šefovi?
Jasně, že jo. Za tejden mi přišel mejl od samotnýho ředitele: Vaše hlášení mě zaujalo. Přestaneme bejt jenom cestovkou, co něco prodává. Budem cestovkou, co si lidi zasloužejí důvěru.
A já sem měla co dělat, abych se nerozbrečela. Potom se u nás rozjelo pár malejch věcí. Udělali sme příručku, jak se chovat k japonskejm turistům. Natočili sme videa, co představujou japonskou kulturu a hodnoty.
A začali sme přemýšlet nejenom o tom, jak posílat naše lidi do Japonska, ale i o tom, jak přilákat Japonce k nám. Za pár měsíců vláda prezidenta I Če-mjonga oficiálně stáhla návrh na zrušení víz a pasů. Místo toho prej budeme postupně uvolňovat na základě vzájemný důvěry. Asova věta o zlodějích má pořád svoje zastánce i odpůrce.
Ale dyby ji bejval neřekl, asi bychom si nikdy neuvědomili, v jakejch sme problémech. Teď vo turistice přemýšlím jinak. Není to jenom servis. Je to způsob, jakým se celej národ prezentuje světu.
To, co sem zažila v Japonsku, ta vřelost, může bejt jednou i u nás. Dyž budem místo emocí stavět na důvěře. Jednoho dne sem v mjongdonu zase potkala Japonce. Tak co, líbí se vám tu?
Jo, sme tu poprvý po dlouhý době. A není vám tu nějak nesvobo? Naopak. Zdá se mi, že Korejci sou čim dál vlídnější.
A já sem si v duchu pomyslela: Děkuju. Docetílo to. Důvěra se nedává. Důvěra se získává.
A my teď stojíme přede dveřma.
