Šedá deka vyklouzla z košíku a spadla přímo do špinavé vody. Stála jsem u okna a viděla jsem to celé. Kristýna, žena mého manžela Mikuláše, odstrčila kočárek našeho syna Nikolase do deště. Ne vítr, ne smůla.
Ona. Vlastníma rukama. Ten den se mi Mikuláš nepodíval do očí. Ani jednou.
Když jsem mu to řekla, jen zrudl do tmava a mlčel. Pak řekl: „Do východního křídla nikdo nepůjde. “ Do východního křídla přitom nastěhoval Kristýnu. Vyhodila kočárek mého dítěte do deště, a on chránil ji.
Jela jsem do Průhonic. Do toho domu jsem se už nechtěla vracet, ale musela jsem. Vzala jsem slona, plyšového, kterého Nikolas miloval. Byl mokrý, studený, v ruce se mi rozpadal.
Přitiskla jsem si ho k sobě a věděla jsem, že tahle křivda nepůjde jen tak umlčet. V 8 hodin ráno jsem poprvé po třech letech vstoupila do budovy Vlk Capitl. Měla jsem složku. Faktura na 900 000, faktura na milion a půl, faktura na dva a půl milionu.
Papíry, které mluvily hlasitěji než Mikulášovo mlčení. Realitní agent stál přede mnou a řekl: „Přicházíme převzít nemovitost do držby. “
Mikuláš zavolal o 20 minut později. „Nezatahuj do toho otce,“ syčel do telefonu.
„Ty jsi do toho zatáhl věřitele, když jsi zastavil dům a dostal se do prodlení,“ odpověděla jsem klidně. Ta věta dopadla do foaje tvrději než bouchlé dveře. Do vily jsem se vrátila o dva dny později, ne sama. Správní rada nadace Vítkovských stála za mnou.
Mikuláš chtěl přenocování bez dohledu do 30 dnů. Soud to odložil do dokazování. Kuchařka Marie stála v chodbě s utěrkou v ruce a dívala se do podlahy. Silvii, jeho milenku, do místnosti nepustili.
Kristýna se mnou mluvit nechtěla. Sevřela rty do tenké čárky a dívala se jinam. „Vyhodila jsi jeho kočárek do deště,“ řekla jsem. Mlčela.
Podívala jsem se jí přímo do očí. „Viděl to Mikuláš. A ty jsi chránila ji. “
Mikuláš dorazil na jednání o 20 minut později.
Otec, který měl být neutrální, seděl tiše. Taťána Sokolová vstoupila do místnosti, jako by nešla do hotelu, ale do soudní síně. „Tohle není do aplikace,“ řekla. „Odejdi, nezatahuj do toho otce.
“ Ale já už byla tam. Večer přijel otec do bytu, který mi pronajal. Přivezl dokumenty. Rodinný účet Vítkovských, osobní účet Silvie, rezervní linku skupiny.
Čísla, která měla zůstat skrytá. Díval se na mě dlouho. „Do toho domu se nevracej,“ řekl. Ale já jsem věděla, že se vrátím.
Venku lidé nosili děti do ordinace. Já jsem nosila složku. Do západu slunce se Vítkovští stěhovali. Když jsem vešla do východního křídla, vzala jsem deku ze země.
Byla mokrá, špinavá, cítila jsem v ní ten déšť. Zapsala jsem ji do soupisu. „Zapište ji,“ řekla jsem. Nikdo se neozval.
Mikulášovy návštěvy zůstaly pod dohledem do dalšího přezkoumání. Správní rada ho odvolala do skončení kontroly. Do té chvíle jsem se komentářům vyhýbala. „Je to soukromá rodinná záležitost,“ řekl do mikrofonu.
Ale já už jsem stála u otevřených dveří vily a věděla jsem, že tahle rodina už nikdy nebude stát na stejném místě. Do rána poslal Mikuláš 14 zpráv. Nezvedala jsem to. Vzala jsem slona, toho mokrého, a položila jsem ho do Nikolasovy postýlky.
Pak jsem se podívala do zpětného zrcátka. Právě tehdy se pro mě villa přesunula z jednách rukou do druhých. A já jsem nastoupila do výtahu.
