Říká se, že čím horší dítě, tím víc ho máma miluje. Jenže existují i děti tak nemožné, že na nich není co milovat vůbec. Budu to možná znít jako špatná matka, ale pojďte si poslechnout, jak je můj syn hloupý a beznadějný. Je mi třiašedesát a jmenuji se Sato.
Mám dceru Saki, které je pětatřicet, a syna Džuničiho, kterému je jednatřicet. Problém je právě Džuniči. Když se narodila Saki, byla jsem jako prvomatka celá bez sebe a dělala jsem spoustu chyb. U Džuničiho už jsem ale zkušenosti měla, a Saki byla na svůj věk nesmírně vyspělá, takže mi s ním hodně pomáhala.
Můj muž Šigeru se také činil. I když přišel z práce utahaný, vždycky je oba vykoupal a o víkendech je bral do parku nebo do zábavního parku. Jediný problém byla moje tchyně. Bydleli jsme sice odděleně, ale po narození Džuničiho k nám začala jezdit neustále.
A jediného Džuničiho zahrnovala láskou. Kdykoli se Saki jen dotkla bonbónů nebo hraček, které přinesla, propadala vzteku. Manžel se jí to snažil domlouvat, ale jednoho dne se stalo něco hrozného. Tchyně Saki násilím odtáhla od Džuničiho, a v té tlačenici Saki spadla hlavou na roh stolu a ztratila vědomí.
Museli jsme volat záchranku. Manžel tehdy tchyni vyřval: „Jestli ještě jednou něco uděláš našim dětem, je mezi námi konec! “ A hned podal žádost o přeložení v práci. Přestěhovali jsme se na místo, kam to k jejím rodičům trvalo půl dne letadlem, vlakem a autobusem.
Takže Džuniči od malička žádnou babiččinu rozmazlenost nepociťoval, a my jsme samozřejmě mezi dětmi nikdy nedělali rozdíly. Byly to obě moje milované děti. Jenže jak Džuniči rostl, byl čím dál víc vzdorovitý. Manžel se tomu ze začátku smál, že prý chlapecká puberta je pořádně divoká, ale když Džuniči začal neustále říkat „otravná“, „hnusná“ a „běhno“ a dělat díry do zdí a dveří, manželovi došla trpělivost.
Doma se pak často řvalo. Ale tady začala ta pravá hloupost. Džuniči jednou utekl z domu bez penězek, a protože neměl co dělat, snažil se ukrást pár jenů, které někdo zapomněl ve vratném otvoru automatu. Chytil se s chlápkem, který si na ty samé peníze brousil zuby, a vznikla z toho pořádná bitka.
Skončilo to u policie a v nemocnici. Kvůli pár jenům. To je přece neskutečný pitomec! No jasně, krást se nesmí ani jeden jen.
A jeho hloupost pokračovala. Jednoho Nového roku našel na novoročním přání s losem, že mu číslo prvního místa, šest číslic, sedí až na jednu číslici. První cena byla tři sta tisíc jenů. Tak u pošty dělal scény, že mu má dát třicet tisíc děleno šestkrát pět, což je dvacet pět tisíc.
Přirozeně mu nic nedali, tak na ně řval, kopal do zdí a dveří. Dodnes nechápu, proč je můj vlastní syn tak posedlý penězi. A přitom je lakomý. Kapesné jsme mu dávali jako ostatním, a když něco chtěl, manžel mu to za bonusy kupoval.
Dceři jsme koupili tři kusy z fast fashion, synovi jednu značkovou věc, aby ceny odpovídaly. Nezdá se mi, že bychom byli moc přísní nebo moc benevolentní. Saki se přece vyvedla. Co jsme proboha udělali špatně?
Manžel kdysi říkal, že Džuniči je přesně jako jeho matka. „Taky mi kdysi kradla peníze z prasátka,“ říkal. Takže je to asi ta dědičná zátěž po babičce. Vzhledem k jeho hlouposti byly známky samozřejmě otřesné.
S odřenýma ušima dokončil střední školu a pak prohlásil, že jde z domu. Žádal, abychom mu dali peníze, co jsme dávali Saki na vysokou. Saki šla na státní školu, humanitní obor, stálo to čtyři roky asi dva a půl milionu jenů. To jsme mu samozřejmě dát nemohli, ale báli jsme se, že by zase řádil.
Tak jsme s manželem vymysleli, že mu dáme milion a půl pod podmínkou, že podepíše prohlášení, že už od nás nikdy nebude nic chtít. Věděli jsme, že taková dohoda mezi rodičem a dítětem nemá právní moc, ale to jsme mu neřekli. Šest let po něm nebylo ani vidu, ani slychu. Ani my jsme nekontaktovali jeho.
Říkali jsme si, že když se nedotkneš čerta, nepopálíš se. Dcera Saki se mezitím vdala, porodila a bydlela blízko, takže jsme měli plné ruce práce s hlídáním dvou vnoučat. Až najednou přišel e-mail od Džuničiho: „Žením se, pošli peníze. “ Dokonce nám poslal číslo bankovního účtu na jeho jméno.
Manžel řekl, ať mu zavoláme. Když jsem se ho zeptala: „Oženíš se? Gratuluju,“ odpověděl: „To je jedno, pošli prachy. “ Můj syn se vůbec nezměnil.
Rozčílila jsem se a řekla mu: „Ty se vážně ženíš? Já ani manžel ti nevěříme. “
Za pár minut poslal fotky. Byl na nich v tuxedu s nevěstou v svatebních šatech, a dokonce i s její rodinou.
Vypadalo to, že to myslí vážně. „Tak vidíš! Tak pošli milion. “ Zase peníze.
„Ne, slečně nic nedám. Maximálně třetinu. Saki jsme dali taky jen tolik. “ „Já jsem prvorozený syn!
“ „A co jako? Jako prvorozený syn jsi pro nás nikdy nic neudělal. Taky se můžeš na to dědictví vykašlat. “ „Tak jo.
Už mě nikdy nekontaktujte! “ A položil. Kdyby tím skutečně skončil, možná by to bylo nejlepší. Ale když jsme si s manželem ty fotky pořádně prohlédli, měla jsem divný pocit.
Nevěsta měla přehnaně okázalé šaty a během obřadu se pětkrát převlékala. Všechny šaty byly v křiklavých barvách, plné šperků, upřímně řečeno vkusné to nebylo. Manžel jen tiše pronesl: „Tahleta nevěsta bude určitě pořádně drahá. “ A já jsem mu dala za pravdu.
Jen doufám, že od nás nebude chtít další peníze. O rok později přišel novoroční pozdrav s fotkou nové rodiny. Měli kluka. Jmenoval se Vega, psáno jako „zářící hvězda“.
Džuniči mi kdysi vyčítal, že jeho jméno je moc obyčejné, ale proboha, Vega? Ať to jméno vymyslel on nebo jeho žena, pořád je to neuvěřitelná pitomost. Přesto jsme se s manželem rozhodli, že pošleme padesát tisíc jako blahopřání k narození dítěte. Nepřišlo žádné poděkování.
Jeho žena ani její rodiče nemají zřejmě žádné společenské cítění. Ale co si budeme povídat, takovou ženu si Džuniči vybral. Jenže na fotce vypadal šťastně, takže jim určitě jejich soukromý svět fungoval. Je to můj syn, i když mě stál spoustu starostí.
Chci, aby byl šťastný, ať je jakýkoli. S manželem jsme si oddechli. Pak přišlo dalších pět a půl roku ticha. Neposlal ani jednu fotku, takže jsme nevěděli, jak malý Vega roste.
Dcera Saki se svými dvěma dětmi nám dělala velkou radost, takže jsme na Džuničiho a Vegu skoro nemysleli. Až když se jedno z vnoučat chystalo na střední školu a chtěli jsme mu koupit dárek, ozval se Džuniči. „Dítě jde do školy, kup mi školní tašku a psací stůl. “ Cože?
„Vnoučeti, které jsem nikdy neviděl, nebudu nic kupovat. “ „Tak pošli peníze. Taška stojí sedmdesát tisíc, stůl padesát. Celkem sto dvacet tisíc.
“ Ne. Blbost se u něj vyvinula do takové míry, že s ním nešlo mluvit. Řekla jsem mu: „Nedám ani jen! Poslal jsi nám jednou novoroční pozdrav, když se narodil, a od té doby jsi ho k nám ani jednou nepřivedl.
Ani fotku jsi neposlal. Na takové vnouče žádné peníze nemám. “ „Byl jsem zaneprázdněný! A nechat vlastní roztomilé vnouče bez ničeho?
Ty jsi vůbec moje matka? “ „A ty jsi vážně můj syn? Ani děti nám nepřijedeš ukázat, ale peníze bys chtěl? To je neuvěřitelný.
“
Pak mi došlo, o co jde. Jeho tchánové a tchyně prý svou dceru a vnuka rozmazlují, a Džuničiho žena si stěžovala, že oni se k naší rodině nechovají dobře. Džuniči se před ní a jejími rodiči vytahoval, že tašku a stůl zaplatí naši, tedy my. „To je mi jedno,“ řekla jsem.
„Já ty peníze dám vnoučeti od Saki, které jde na střední školu. “ „Proč pořád zvýhodňuješ ségru?! “ zařval. Už jsem byla unavená a chtěla jsem zavěsit, když se do telefonu vložila jeho žena.
„Vy jste ta matka? Džuniči mi říkal, že děláte mezi sourozenci velké rozdíly. “ Ani se nepředstavila, ani nepozdravila. Odpověděla jsem: „No, možná dceru zvýhodňuji.
“ „To je ale diskriminace! Není to zbabělé? “ rozkřikla se. Tak jsem se jí zeptala: „Džuniči, co jsi pro nás kdy udělal?
Saki s manželem nám vždycky popřáli k narozeninám a nosili dárky. Platili nám společné výlety. Když si manžel vymkl kotník, vozili ho autem k doktorovi. Dokonce si kvůli nám pronajali byt poblíž.
Co jste pro nás udělali vy dva? “
Žena se zamotala a řekla: „Džuniči dělá totéž pro moje rodiče. Takže jsme si kvit. “ Tohle byla fakt ženská pro něj jako stvořená.
„Chápeš vůbec, co říkáš? Saki nám pomáhá, tak my pomáháme jim. Když ty a Džuniči pomáháte svým rodičům, měli by pomáhat oni vám, ne my. “ Žena se rozčílila: „Tak dobře.
Takže pro vás je Džuniči už mrtvý, že jo. Rozumím. Řeknu svým rodičům, že už neexistujete. “ Chvíli jsem přemýšlela, co tím myslí, a pak se do telefonu vrátil Džuniči.
„Tak vidíš! Vy už pro nás nejste. Co s tím uděláš? “
„Hmm.
A mám z toho nějakou nevýhodu? “ zeptala jsem se. Džuniči zmlkl. „Když pro vás nejsme, tak samozřejmě nebude žádná taška ani stůl pro vaše dítě.
Žádné dárky ke střední nebo vysoké. A taky už nikdy nemusím mluvit s tchánem a tchyní. Vidím jen samé výhody. “ Džuniči byl očividně v šoku.
„Tak se starám o vaši péči v důchodu! Nebudu se o vás starat! “ „Dobře. Ani jsem to nečekala.
A kdyby ses o mě staral ty, to bych se bála, co mi ukradneš. Tak se měj, my jsme pro tebe duchové, už nás nekontaktuj. “ A zavěsila jsem. Tenhle kluk je fakt blbec.
Říká se, že horší dítě je milejší, ale tohle už je tak špatné, že na tom není nic roztomilého. Jenže protože jsem čekala, že bude dělat další problémy, probrala jsem to s manželem a dcerou s manželem a rozhodli jsme se odstěhovat. Máme spoustu možností, jestli si postavit dům nebo koupit byt, a musíme to promyslet i s ohledem na dědictví. A Džuniči?
Prý skutečně svým známým řekl, že jsme zemřeli při nehodě. Chtěl tím vyřešit tašku a stůl, ale tchán mu řekl: „Tak to zaplať sám. “ A tak teď dře jako kůň, aby uživil nejen ženu a dítě, ale i tchána s tchyní.
No, aspoň něco.
