Někdy si říkám, jestli by všechno bylo jinak, kdyby táta to jarní ráno nezemřel. Bylo mi šest, když se chytil za hrudník a obracečka s cinknutím dopadla na zem. Máma potom neplakala dlouho. Na podpůrné skupině potkala Radka a za pár měsíců se k nám nastěhoval.
Všechno se změnilo. Vlastně ne všechno. Tomáš, můj mladší bratr, se narodil tátovi a mámě, ale Radek si ho vzal pod svá křídla. Jenže to křídlo bylo spíš jako klec.
Radek ho neustále srovnával s mým skutečným otcem. „Tvůj táta by nikdy nedovolil, aby ses flákala,“ říkával, i když táta byl mrtvý a nemohl se bránit. Tomáš se stáhl do sebe. Přestal mluvit, přestal jíst s námi u stolu.
Radek ho psal do nějakých kroužků, ale Tomáš nikdy nevydržel déle než pár týdnů. Máma ho vždycky omlouvala. „On to nemá lehké,“ říkala tiše, když Radek třískal dveřmi. Když bylo Tomášovi čtrnáct, našla jsem ho v jeho pokoji, jak sedí na posteli a zírá do prázdna.
„Chceš si promluvit? “ zeptala jsem se. Jen zavrtěl hlavou. Nikdy jsme si nepromluvili.
Já jsem odešla na univerzitu do Brna a nechala ho tam. O pár let později volala máma. „Eliško, Tomáš je v nemocnici. “ Předávkoval se.
Nebo spíš smíchal prášky s alkoholem. „To byla nehoda,“ řekla máma, když jsem přijela. Ale já jsem viděla jizvy na jeho zápěstích, které nebyly z nehody. Propustili ho a já jsem se rozhodla, že se postarám o mámu.
Radek mezitím zmizel – prostě jednoho dne sbalil věci a odešel, aniž by zanechal dopis. Máma byla zničená, ale ne kvůli němu. Byla zničená kvůli sobě. Začala pít.
Ne otevřeně, ale tak nějak tiše, večer u televize. Přestěhovala jsem se blíž, abych na ni mohla dohlédnout. Každý měsíc jsem jí posílala 35 000 korun, abych měla jistotu, že zaplatí nájem a nakoupí jídlo. Začala jsem jezdit na návštěvy častěji.
Ale každá návštěva byla horší. Dům byl špinavý, máma zhubla, a Tomáš, kterému bylo teď dvacet, se poflakoval po městě a hrál hry. Pak přišel den, kdy jsem vešla do domu a na našem gauči seděla cizí žena. Rozvalená, s nohama na konferenčním stolku, s mým telefonem v ruce.
„Kdo jsi? “ zeptala jsem se. Jen se usmála a vzala si sušenky z tašky, kterou jsem právě přinesla. „Já jsem Markéta,“ řekla.
„Tomášova přítelkyně. “
Máma vešla do místnosti, podívala se na mě a pak na Markétu. „To je Tomášova holka,“ řekla, jako by to bylo normální. „Bydlí tu s námi.
“ Srdce mi spadlo do žaludku. „Bydlí tu? “ zeptala jsem se. „Tomáš ani nepracuje.
“ Máma pokrčila rameny. „To přejde. “
O měsíc později jsem přišla na návštěvu. Markéta ležela na gauči, máma seděla v křesle a Tomáš nikde.
„Kde je? “ zeptala jsem se. „Venku s kamarády,“ řekla máma. Všimla jsem si, že Markéta má na sobě mé staré sako, které jsem tu nechala minulý měsíc.
„To je moje,“ řekla jsem. „Vážně? “ Markéta se zasmála. „Tomáš říkal, že už to nepotřebuješ.
“
Vzteky jsem se třásla. „Kde je Tomáš? “ zeptala jsem se znovu. „Řekla jsem ti, že je venku.
“ Máma se na mě podívala s tím svým unaveným výrazem. „Ty tomu nerozumíš. On to nemá lehké. “ V tu chvíli jsem pochopila, že to není máma, kterou jsem znala.
Byla to žena, která se vzdala. Nakonec jsem jí řekla, že už jim nepošlu žádné peníze. „Ale Eliško,“ začala, „jak to zvládneme? “ „Tak nějak,“ řekla jsem a otočila se k odchodu.
Za dveřmi jsem slyšela, jak Markéta říká: „Ta tvoje sestra je teda pěkná mrcha. “ Máma neřekla nic. Několik týdnů jsem se snažila ignorovat díru v rozpočtu, ale pak mi došla zpráva od banky. „Oznámení o změně vlastnictví.
“ Zmateně jsem otevřela aplikaci a uviděla to. Někdo použil mé přihlašovací údaje a převedl 35 000 korun měsíčně na účet, který nebyl mámin. Byl to účet Tomáše a Markéty. Využili mě.
Využili mou důvěru. Ale to není to nejhorší. Když jsem se postavila před soud, abych si nárokovala dům, zjistila jsem něco, co mě dodnes mrazí. Máma podepsala dokument, který mi převáděl vlastnictví domu, ale Tomáš ho zfalšoval.
Podepsal mé jméno a nechal si ho notářsky ověřit. Teď je dům jeho. A já jsem přišla o všechno. Nejdřív jsem chtěla jít na policii.
Ale pak jsem si uvědomila, že to nemá smysl. Už jsem jim dala dost. Možná jsem přišla o dům, ale aspoň jsem se zbavila té tíhy, která mě táhla dolů. Možná to byl osud, že jsem jim posílala peníze, které šly na akontaci na dům, který teď patří jim.
Ale já jsem konečně svobodná. Poprvé v životě nemusím nikoho zachraňovat.
