Slunce v Arizóně nemilosrdně pražilo a každý den šeptal Henrymu, že jeho život je jen tichá rutina. Tříletý smutek po Margaret se stal jeho stínem, dokud jedno dusné odpoledne nezaslechl slabý sten za stodolou. Tam, v prachu a polosuché trávě, ležela mladá Apačka s krvácející ranou na noze. Její oči měl strach, ale Henry v nich zahlédl i odhodlání.
Vzal ji do srubu, ošetřil ránu a nechal ji spát u krbu. Věděl, že tím porušil nepsaný zákon této země. Druhý den ráno k usedlosti přicválal Jessie Coleman, muž místního magnáta Bartolomea Crofta. Jessie se pásl očima po srubu a konstatoval, že Croft postrádá pár kusů dobytka.
„V dnešní době je lepší se do ničeho neplést,“ řekl s ledovým úsměvem a zmizel. Henry věděl, že to není náhoda. Večer Aponi přiznala, že viděla Croftovy lidi přehánět ukradené krávy, a že ji proto honí. Pak začaly výstřely.
Jedna kulka se zaryla do země u Jessieho koně, druhá do srubových stěn. Henry pochopil, že už není cesty zpět. Když padla tma, vzal Aponi a vydali se do skalnatých kopců. Za nimi duněla kopyta.
Pronásledovatelé je hnali kaňonem, dokud Aponi nevyužila skrytou stezku a jednoho z mužů nezasáhla do ramene. Konečně dorazili k Apačské vesnici, kde stařec před týpím mlčky přijal Henryho. Jaro přineslo mír. Její lid se vrátil do posvátného údolí a začal znovu stavět.
Henry zůstal na kraji vesnice, ale jeho srdce už nebylo tak prázdné. Jednoho rána Aponi přinesla amulet a položila ho do jeho dlaní. „Tím, že jsi mě přijal, jsi vyhlásil válku Croftovi,“ řekla tiše. „Ale také jsi našel novou rodinu.
“ Henry se podíval na horizont, kde se prášilo, a věděl, že válka ještě neskončila.
