Věra Kovářová zvedla oči od přijímací knihy. Příbuzní, kteří přiváželi blízkého člověka, se chovali různě. Někdo plakal už ode dveří, někdo stál u zdi a nedokázal říct celé jméno zesnulého. Muž před ní ale mluvil rychle a podrážděně, jako by potřeboval uzavřít nepříjemnou úřední záležitost a odjet.
Vedle něj stála žena v černém kabátě. Na rukou a kolem krku měla na den pohřbu nápadně mnoho zlata. Telefon svírala v dlani a každých pár vteřin se podívala na displej. Spíš kontrolovala čas, než aby čekala důležitou zprávu od rodiny.
Zesnulý Miroslav Litvín, řekla a podala Věře občanský průkaz. Náš strýc zemřel dnes v noci doma ve spánku. Srdce. Bylo mu osm šedesát osm.
Věra přikývla, zkontrolovala údaje a šla připravit transportní vozík. Jako sanitářka na patologii benešovské nemocnice pracovala téměř dvaadvacet let. Za tu dobu viděla rodiny, které se nedokázaly od rakve odtrhnout, i takové, které začaly řešit byt, účet a klíče od auta dřív, než zesnulého vůbec přivezli. Sama o sobě ji proto nezarazila ani rychlost, ani nepřítomnost slz.
Po smrti bohatého příbuzného se často spěchá. Na téhle dvojici jí vadilo něco jiného. Pořád opakovali totéž. Žádnou pitvu, žádná další vyšetření, řekl muž znovu, tentokrát službu konajícímu lékaři, který vyšel z pracovny.
Máme zprávu od praktického lékaře. Srdeční selhání. Všechno je jasné. Nechceme, aby se těla někdo dotýkal.
Lékař Pavel Novák vypadal po službě unaveně. Vzal dokumenty, prošel je a krátce přikývl. Pokud není zákonný důvod k pitvě, je možné od ní upustit, zvlášť u staršího člověka s diagnostikovanou arytmií. Alespoň tak to stálo v papírech, které mu rodina předložila.
Dobře, vyřídíme to bez pitvy, řekl Pavel Novák. Tělo je ale potřeba připravit, umýt a obléct, pokud jste přinesli oblečení. Přinesli. Žena mu okamžitě podala tašku.
Oblek, košile, všechno je připravené. Chceme si ho vyzvednout ještě večer, abychom stihli pohřeb zítra ráno. Věra tašku převzala a zamířila k vozíku, na kterém už leželo tělo zakryté prostěradlem. Ten úkon znala z paměti.
Zesnulé nesčetněkrát umývala, převlékala a připravovala k předání pohřební službě. K člověku, který už nemohl nic říct ani opravit, se snažila chovat stejně slušně jako k živému pacientovi. Přistoupila k vozíku a odhrnula okraj prostěradla. Muž kolem osmašedesáti let.
Šedivé vlasy, výrazné rysy, upravené ruce. Na zápěstí měl drahé hodinky. Příbuzní je nesundali. Věra upravila prostěradlo přes hrudník, aby se při oblékání lépe dostala k tělu.
Prsty jí u klíční kosti narazily na něco tvrdého. Zastavila se. Přejela po tom místě znovu, tentokrát pomaleji. Nebyla to kost ani chrupavka.
Pod kůží bylo něco jiného. Věra prudce ucukla a loktem zavadila o stolík vedle vozíku. Ten s rachotem dopadl na dlaždice. Počkejte, vykřikla směrem do chodby, kde ještě přešlapovali příbuzní.
Tělo nikam neodvážejte. Musím zavolat lékaře. To, co přimělo sanitářku s téměř dvaadvacetiletou praxí přerušit zdánlivě rutinní přípravu těla, nezačalo toho večera. Začalo to o několik měsíců dřív.
Věra Kovářová žila v Benešově v pětipatrovém panelovém domě postaveném ještě v sedmdesátých letech. Její dvoupokojový byt ve třetím patře zdědila po rodičích a byl prakticky jediným majetkem, který měl nějakou skutečnou cenu. Neměla auto, chalupu ani úspory. Vycházela z platu sanitářky a vdovského důchodu po manželovi.
Karla pohřbila před sedmi lety. Infarkt. Přišel rychle, bez varování, přímo v práci. Když zemřel, jejich synovi Martinovi bylo čtyřiadvacet.
Martin pro Věru zůstal největší radostí i bolestí zároveň. Radostí proto, že z něj vyrostl slušný člověk. Pracoval, nepil, nekouřil a oženil se s hodnou dívkou jménem Petra. Bolestí proto, že bydlel v jiném městě a za matkou jezdil jen zřídka.
Věra mu to nikdy neřekla. Věděla, co všechno mladí řeší. Hypotéku, práci, školku, obyčejnou únavu. Jen se jí někdy večer stávalo, že seděla sama v kuchyni s hrnkem čaje a uvědomila si, jak nenápadně člověk začne stárnout.
Svou práci Věra nemilovala ani nenáviděla. Dělala ji. Když se jí sousedka Ludmila Dvořáková ptala, jak tam může tolik let pracovat, odpovídala: Mrtví nelžou, nezrazují a nekřičí na tebe. S živými to bývá složitější.
Přesně tohle se jí vybavilo o několik měsíců dřív, když jméno Litvín zaslechla poprvé. Řekla jí ho právě Ludmila, která pracovala jako uklízečka na soukromé klinice na druhém konci Benešova. Chodili tam převážně zámožní pacienti. Jednou večer seděly u Věry v kuchyni a Ludmila držela hrnek oběma rukama.
Představ si, včera k nám přivezli jednoho podnikatele. Bohatý, samé zlato. Jmenuje se Litvín. Byl na nějakém vyšetření, kontrolovali mu srdce a přišel s ním synovec s manželkou.
A ti dva se doktora vyptávali na jeho zdraví, jako by dělali inventuru. Třeba mají starost, pokrčila Věra rameny. Jenže víš, co je divné? Doktor si pak kolegům stěžoval.
Říkal, že se ta dvojice pořád ptala, jak dlouho ještě může ten starý pán s takovým srdcem žít. Zeptali se ho úplně přímo. A co jim řekl? Rok, možná dva, když se bude hlídat.
A oni prý vypadali skoro zklamaně, že neřekl zítra. Věra tehdy jen zavrtěla hlavou. Příbuzných, kteří čekali na dědictví, bylo dost. Přesto jí Ludmilina věta zůstala někde vzadu v paměti.
Jako tříska pod kůží, kterou člověk necítí, dokud se toho místa náhodou nedotkne. Podruhé se o Litvínovi dozvěděla asi o měsíc později, když v ordinaci listovala místními novinami. Na jedné ze stránek byl krátký článek o podnikateli, který finančně podpořil opravu dětského hřiště. Miroslav Litvín, majitel sítě prodejen se stavebninami a několika nemovitostí.
V článku se psalo, že je osamělý vdovec bez dětí a že jediným blízkým příbuzným je podle všeho synovec, kterému chce postupně předat podnikání. Věra si zapamatovala fotografii. Mohutný šedovlasý muž s výrazem člověka, který je zvyklý rozhodovat. Potřetí se jméno Litvín objevilo dva týdny před nocí, kdy Věra našla pod jeho kůží něco tvrdého.
Stála ve frontě na poště. Před ní stály dvě starší ženy a jedna z nich mluvila tak hlasitě, že ji slyšeli lidé několik míst kolem. A já vám říkám, že není normální, jak mu poslední rok zlobí srdce, tvrdila žena své známé. Moje vnučka k němu občas chodí uklízet do domu.
Vyprávěla mi, že se tam najednou objevily nějaké zvláštní léky a že začal pít jakousi speciální vodu, kterou mu nosí synovcova žena, prý pro zdraví. Jenže od té vody je mu čím dál hůř. Věra si v duchu řekla, že je to další z místních řečí. V menším městě se sousedé sledují a to, co jeden zahlédne za plotem, může druhý den znát půl ulice.
Za několik dní by na ten rozhovor nejspíš zapomněla. Jenže potom přišlo něco dalšího. Týden před Litvínovou smrtí měla Věra večerní směnu. Kolem deváté přivezli starší ženu, která zemřela v nemocnici na onkologické onemocnění.
Doprovázela ji dcera. Bylo jí kolem čtyřiceti. Měla rozcuchané vlasy, zarudlé oči a kapesník sevřený v dlani tak silně, až ho téměř zmačkala do malé kuličky. Zatímco Věra vyřizovala dokumentaci, žena začala mluvit.
Člověk v šoku někdy vypráví cizímu člověku věci, o kterých doma celé roky mlčel, jen aby nemusel stát v tichu. Maminka kolik let chodila za jednou léčitelkou? Řekla mezi slzami. Za Marcelou Horákovou.
Tady ji zná skoro každý. Léčí bylinkami a všelijakými zaříkáváními. Věra odvětila opatrně, že se to stává. Žena si utřela nos kapesníkem.
A víte, co je zvláštní? Ta Marcela Horáková chodí i k bohatým lidem. Sousedka mi vyprávěla, že poslední rok byla častým hostem přímo u Litvína, toho ze stavebnin. Nosila mu prý nějaké bylinné směsi na srdce.
Věřino pero se na papíře zastavilo. Na srdce? Ano. A víte, co ještě sousedka říkala?
Že se Marcela jednou chlubila kamarádce, že má teď takového klienta, že brzy přijde k velkým penězům. A za týden měl Litvín zrovna srdeční záchvat. Poprvé ho to tehdy vzalo opravdu vážně. Věra chvíli hleděla na řádek formuláře před sebou.
Nic neřekla. Za léta práce se naučila nevěřit každému příběhu jen proto, že byl vyprávěn přesvědčivě. Přesto si jméno Marcela Horáková zapamatovala. O čtyři dny později, když Věra nastoupila na další večerní směnu společně s mladou sanitářkou Natálií, přidal se další dílek skládačky.
Natálie pracovala na patologii teprve druhým rokem a pořád ještě měla u některých úkonů opatrný výraz nováčka. Chvíli mlčela a potom se zeptala: Paní Kovářová, vám nikdy není strašidelně takhle o samotě s nimi? Věra položila další pomůcku na místo. Mrtvých se člověk bát nemusí.
Děsiví bývají živí, kteří si je chodí vyzvednout. Někdy jim v očích uvidíš něco, na co pak myslíš celý týden. Když později toho večera přišel za Věrou vedoucí oddělení Pavel Novák kvůli obyčejné provozní záležitosti, držel prst mezi stránkami evidenční knihy. Mám jednoho pacienta.
Vlastně ani není můj pacient, začal. Ale slyšel jsem nějaké řeči o jednom místním podnikateli, o Litvínovi. Znáte ho? Věra zpozorněla.
Pavlův kolega, kardiolog ze soukromé kliniky, mu vyprávěl, že se Litvínův stav za poslední rok výrazně zhoršil, přestože předtím neměl žádné vážnější potíže. Kolega mu udělal testy. Výsledky byly víceméně v normě, ale něco se mu nezdálo. Chtěl nařídit další vyšetření.
Jenže Litvín odmítl. Prý synovec s manželkou trvali na jiném lékaři, soukromém doktorovi, který mu už delší dobu nastavuje léčbu. Můj kolega toho lékaře nikdy neviděl a v seznamu České lékařské komory člověka s tím jménem nenašel. Litvín navíc řekl, že ho ten doktor už rok léčí nějakými bylinnými tinkturami společně s běžnými léky.
Kolega se ho ptal, jestli by neměli ověřit, zda se ty byliny s léky navzájem neovlivňují. Litvín to odbil. Řekl, že se o něj synovec s manželkou starají a vědí, co dělají. Pavel zaklapl knihu.
Možná se zbytečně děsím. Ale něco se mi na celé té historii nelíbí. Někde prostě vidíš několik údajů, které jednotlivě vypadají normálně, ale vedle sebe nesedí. Věra si vzpomněla na jméno z předchozí směny.
Pane doktore, neříkají náhodou tomu soukromému lékaři Marcela Horáková? Pavel Novák na ni překvapeně pohlédl. Jak to víte? Menešov není zase tak velký.
Lidé o sobě vědí skoro všechno. Podrobnosti mu neřekla. Nechtěla opakovat řetězec zvěstí, které jedna žena zaslechla od druhé. Od toho večera ale tři dosud oddělené příběhy začaly patřit k sobě.
Pavel Novák odešel za svou prací a Věra zůstala chvíli sama v chladné místnosti patologie. U stěny stál prázdný vozík. Představila si na něm na okamžik mohutného šedovlasého muže z novinové fotografie. Pak tu představu odehnala.
Neměla důkazy. Nebyla kriminalistka, byla sanitářka. Následující den Věra zavolala synovi. Žádný zvláštní důvod neměla.
Martin telefon zvedl po třetím zazvonění. Ahoj, mami, u nás je všechno v pořádku. Spustil dřív, než se stačila zeptat. Honzík chodí do školky, Petra se zdržuje v práci.
A ty se máš jak? Normálně, mami. Poslyš, promiň, teď řídím. Zavoláme si později.
Hovor skončil. Věra položila telefon na kuchyňský stůl a ještě asi minutu zůstala sedět. Na Martina se nezlobila. Jen si občas přála, aby se jí někdo nezeptal, jak se máš, jen proto, že se to říká.
Vzpomněla si na Karla. Po večeři si vždycky sedl vedle ní k televizi. Někdy spolu půl hodiny skoro nepromluvili. Tehdy však ticho přerušovaly drobnosti.
Karel občas natáhl ruku po ovladači, zabručel nad zprávami nebo se zeptal, jestli zbyl čaj. Po jeho smrti byl byt pořád stejný. Jen v něm najednou všechno znělo jinak. O několik dní později, ve čtvrtek večer, se Věra při cestě z práce zastavila v lékárně poblíž domu.
Došel jí běžný lék na vysoký tlak. V lékárně bylo skoro prázdno. Před ní stála žena středního věku, pod rozepnutým kabátem jí vykukovalo zdravotnické oblečení. U pultu ukazovala lékárníkovi recept.
Zase mu předepsali stejnou sestavu, říkala. Je to zvláštní kombinace. Lék na srdce, lék na ředění krve a kromě toho ještě užívá nějakou doma připravovanou bylinnou tinkturu. Vždycky jsem si myslela, že kombinování vážných léků s bylinami může být nebezpečné.
Reakce může být nepředvídatelná, zvlášť když nejsou přesně stanovené dávky. Věra stála o krok za ní a poslouchala. Když žena odstoupila od pultu, oslovila ji. Promiňte, náhodou jsem vás zaslechla.
O jakém pacientovi jste mluvila? Žena se představila jako Hana, zdravotní sestra na soukromé klinice. Máme pacienta, staršího zámožného muže. Dřív byl na svůj věk docela zdravý, ale poslední rok se jeho stav prudce zhoršil.
Lékař, který ho sleduje, není z našeho stálého personálu. Dochází po domluvě s rodinou. Rodina pacienta osobně kontroluje úplně všechno, co bere. Sama mu léky přiváží a sama hlídá jejich užívání.
Věra jí poděkovala, koupila svůj lék a vyšla ven. Cestou domů si opakovala, že to pořád nestačí. Nemohla jít na policii a říct, že slyšela rozhovor ve frontě v lékárně a předtím jiný rozhovor na poště. Jenže jednotlivé kusy už k sobě pasovaly až příliš snadno.
V neděli se rozhodla navštívit starou kamarádku Zdeňku Svobodovou, se kterou se znala od školy. Zdeňka pracovala jako účetní na městském úřadě a o místních záležitostech věděla víc než většina jejich známých. Seděly v její kuchyni a Zdeňka nalévala čaj. Věro, poslední dobou nejsi ve své kůži.
Stalo se něco? Ale nic. Poslyš, neznáš náhodou Litvína? Miroslava Litvína?
Samozřejmě, že ho znám. Jeho firmy mají smlouvy s městem. Slyšela jsem, že se mu poslední rok zdraví hodně zhoršilo. Přitom ještě před dvěma lety byl plný energie.
Na veřejnosti se začal ukazovat málokdy. Hodně zhubl. A kdo je teď kolem něj? Má synovce Ondřeje, jediného blízkého příbuzného.
Miroslav je vdovec a vlastní děti nikdy neměl. Před několika lety se k němu nastěhoval synovec s manželkou, prý aby se o strýce starali. Jenže Litvín začal Ondřeje postupně zapojovat i do firmy. Jeho žena Kristýna je taky výrazná reprezentativní žena.
Slyšela jsem jen, že se Ondřej poslední dobou velmi aktivně zapojuje do strýcových obchodů. Vyřizuje nějaké plné moci, dokumenty. A nevíš, jestli sepisoval nějakou závěť? Zeptala se Věra.
Zdeňka na ni chvíli jen hleděla. Věro, proč se najednou ptáš na takové věci? Mluvíš skoro jako kriminalistka. To bude asi tou prací.
Zdeňka ještě pár vteřin vypadala nedůvěřivě, ale dál se nevyptávala. O závěti nic jistého nevím. Ale zaslechla jsem od známé z notářské kanceláře, že tam Litvín nedávno byl a něco měnil v dokumentech. Co přesně, nevím.
Později Věra cestou domů myslela téměř výhradně na Litvína. Osamělý starší podnikatel bez dětí. Synovec s manželkou, kteří se k němu nastěhovali. Prudké zhoršení zdraví.
Lékař, jehož údaje se nedařilo dohledat. Bylinné tinktury kombinované s léky. Zdravotní sestra, které léčba připadala zvláštní. A teď změny dokumentů u notáře.
Žádná z těch věcí sama o sobě nedokazuje trestný čin. Jenže těch vysvětlení už bylo tolik, že si je musela vyjmenovávat jedno po druhém, aby sama sebe uklidnila. Když v pondělí přišla do práce, zastihla Pavla Nováka v pracovně nad hromadou odborných příruček. Pořád přemýšlím nad tím rozhovorem s kolegou o Litvínovi.
Rozhodl jsem se podívat, jaké byliny vůbec mohou ovlivňovat kardiovaskulární systém v kombinaci s běžnými léky. Zjistil jsem, že takových rostlin je poměrně hodně a řada z nich může při nesprávném dávkování nebo nevhodné kombinaci s léky způsobit velmi vážné nežádoucí účinky. Od arytmie až po úplnou zástavu srdce. A na venek to může vypadat jako obyčejný srdeční záchvat u staršího člověka, který už má problémy se srdcem.
Pokud po něčem konkrétním nepátráte, vůbec vás nemusí napadnout, že za tím bylo něco jiného. Věra si přitáhla židli, ale neposadila se. Takže teoreticky by šlo člověka přivést do takového stavu, že by to vypadalo jako přirozená smrt. Teoreticky ano.
Pavel si sundal brýle. Ale chci, abyste chápala jednu věc. Tohle jsou moje úvahy. Nic víc.
Nemám sebemenší důkaz, že se s Litvínem děje něco trestného. Já vím. A co když to náhoda není? Pavel chvíli mlčel.
Pak bych byl nejraději, kdybychom se oba spletli. Protože teď zasáhnout nemůžeme. Je to dospělý svéprávný člověk. Sám rozhoduje, kterým lékařům věří a co užívá.
Dokud žije a sám si na nic nestěžuje, nemáme právo zasahovat do jeho soukromí bez konkrétního důvodu. Věra věděla, že má pravdu. Podezření nebylo důkazem. Přesto jí napadlo něco, co ji už potom neopustilo.
Pokud její obavy byly pravdivé, první skutečný důkaz se možná objeví až tehdy, když bude pozdě, po smrti. A pokud bude Litvínovo tělo přivezeno právě k nim, může záležet na tom, kdo se na něj podívá dřív, než bude vydáno rodině. Během dalších přibližně dvou týdnů Věra dál zachycovala jednotlivé útržky informací. Nechodila po městě a nevyptávala se.
Jenže když člověk jednou určité jméno zná, začne ho slyšet i tam, kde by mu předtím uniklo. Hanu, zdravotní sestru ze soukromé kliniky, náhodou znovu potkala poblíž lékárny. Hana jí řekla, že Litvínův stav se dál zhoršuje a soukromý lékař k němu začal jezdit častěji, téměř obden. Od Zdeňky zase slyšela, že se návštěvy u notáře ještě dvakrát opakovaly.
Podle řečí mělo jít o změnu plné moci k řízení firmy ve prospěch synovce Ondřeje. A potom přišel večer v parku. Věra se vracela pozdě z práce a procházela kolem menšího parku v centru Benešova. Večer býval park skoro prázdný.
Na jedné lavičce seděla žena v drahém kabátě. Věra si vzpomněla na fotografii v místních novinách. Vedle Miroslava Litvína tam stála žena jeho synovce Kristýna. Seděla na lavičce a telefonovala.
V téměř prázdném parku mluvila dost nahlas. Jak dlouho máme ještě čekat? Už mě to nebaví, řekla podrážděně. Notář řekl, že dokumenty jsou skoro hotové.
Ještě pár týdnů a bude všechno definitivně vyřízené. Pak už je to jen otázka času. Věra zpomalila. Otevřela kabelku a začala v ní něco hledat.
Ve skutečnosti nehledala nic. Ondřej říká, že doktor doporučuje nic neuspěchat, pokračovala Kristýna. Říká, že kdyby se to stalo příliš rychle, někdo by mohl začít mít podezření. Už nemám sílu před tím starým pánem předstírat starostlivou příbuznou.
Každý den pořád totéž. Prášky, odvary, řeči o jeho drahocenném zdraví. Následovalo několik vteřin ticha. Kristýna poslouchala člověka na druhém konci.
Potom se krátce zasmála. Nebyl to veselý smích. Tak dobře, počkáme ještě trochu. Stojí to za to.
Sám víš, o jakých penězích je řeč. Nejde o jeden byt, jde o celou firmu, všechny nemovitosti. Vydržíme to. Stejně nám nikam neuteče.
Hovor ukončila. Vstala z lavičky, zasunula telefon do kabelky a odešla opačným směrem. Věra zůstala stát. Tentokrát to nebyla řeč sousedky o sousedce.
Slyšela Kristýnu vlastníma ušima. Přesto ani teď neměla v ruce přímý důkaz. Mohla jít na policii a přesně zopakovat každou větu, ale co by dokazovali? Mohlo jít o dědictví, které očekávali zcela legálně.
Jenže slova doktor doporučuje nic neuspěchat a kdyby se to stalo příliš rychle, někdo by mohl začít mít podezření, se vysvětlovala mnohem hůř. Věra došla domů a dlouho stála v předsíni, aniž si sundala kabát. Poprvé měla pocit, že její podezření nestojí jen na cizích klepech. Zároveň ale nevěděla, co s tím může udělat.
Pokud měla pravdu, rozhodující chvíle nepřijde v kanceláři kriminalisty. Přijde ve chvíli, kdy Litvín zemře. A jestli se jeho tělo dostane právě na benešovskou patologii, může být Věra jedním z posledních lidí, kteří ho uvidí dřív, než bude pohřben nebo zpopelněn. Po večeru v parku nemohla dlouho najít klid.
Následující den šla za Pavlem Novákem. Nevyprávěla mu všechno do detailu. Obsáhla hlavně obsah toho, co zaslechla. Pavel jí vyslechl, potom si sundal brýle a položil je na stůl.
Paní Kovářová, chápete, že kdyby se to dostalo k někomu nesprávnému, mohli by vás obvinit z pomluvy? Chápu. Náhodně zaslechnutý rozhovor v parku není důkaz. Jen jsem chtěla, aby o tom věděl kromě mě ještě někdo.
Jestli se tomu člověku opravdu něco stane, řekl nakonec, a jestli ho skutečně přivezou k nám a ne do jiného zařízení, pak možná dostaneme šanci si něčeho všimnout. Čekat nemuseli tak dlouho, jak si Věra představovala. Deset dní po rozhovoru v parku přijela do Benešova její sestřenice Marie. Žila v Praze a pracovala jako soudní lékařka na ústavu soudního lékařství.
Věru navštěvovala přibližně jednou za rok. První večer seděly u Věry v kuchyni. Přišla řeč na práci. Věra se nejdřív zdráhala.
Pak si řekla, že pokud může o celé věci s někým mluvit otevřeně, je to právě Marie. Vyprávěla jí všechno. Ludmilu a kliniku, rozhovor na poště, Marcelu Horákovou, Hanu v lékárně, Pavla Nováka a nejasného soukromého lékaře, Zdeňku, Ondřeje, Kristýnu a plné moci a nakonec telefonát v parku. Marie ji celou dobu nepřerušila.
Když Věra skončila, chvíli mlčela. Pak odložila vidličku. Věro, víš, co bývá u podobných případů problém? Pokud po smrti nebudou okolnosti vyžadovat pitvu a tělo bude pohřbeno nebo zpopelněno, může být později prakticky nemožné cokoli prokázat.
Bez pitvy se příčina smrti stanovuje podle dostupné prohlídky těla a zdravotnické dokumentace. A ty sama říkáš, že tu dokumentaci vede nějaký nejasný soukromý lékař. Takže pokud rodina bude proti pitvě a nepůjde o případ, kdy je ze zákona nutná, opravdu se nemusí provést? Marie přikývla.
Pitvy se povinně provádějí v určitých případech. Například při podezření na násilnou smrt nebo nejasné příčině úmrtí. Pokud má člověk zdravotnickou dokumentaci, kde je jasně zaznamenané chronické srdeční onemocnění a lékař potvrdí přirozenou příčinu smrti, může být za určitých okolností rozhodnuto, že pitva není nutná. Věra se opřela lokty o stůl.
A co když se až na patologii najde na těle něco podezřelého? Poté, co už se počítalo s vydáním těla bez pitvy? Marie se na ni podívala mnohem pozorněji. Pak se výdej těla může zastavit.
Pokud si patolog nebo sanitář všimne zjevného nálezu, který neodpovídá dokumentaci, musí se přivolat lékař. Ten může rozhodnout o dalším vyšetření. Ale musíš opravdu něco vidět, ne domněnku. Konkrétní fyzický nález.
Věra si tu větu zapamatovala. Konkrétní fyzický nález. Po Mariině návštěvě už věděla, co by v případě Litvínovy smrti musela udělat. Ne pátrat po vinníkovi, ne vymýšlet teorii, jen se dívat.
A pokud by našla něco, co neodpovídalo dokumentaci, nesměla to přejít jen proto, že rodina spěchá. Několik dní po Mariině odjezdu svolal Pavel Novák ranní poradu personálu patologie. Vypadá to, že nám brzy přibude práce, řekl. Ze soukromé kliniky dali vědět, že připravují propuštění jednoho vážně nemocného pacienta do domácí péče.
Jeho stav je podle nich nestabilní. Když se u takových pacientů doma něco stane, tělo se často dostane k nám, protože Benešov je pro rodinu i lékaře nejbližší spádové pracoviště. Potvrzení přišlo ještě téhož dne večer. Litvína skutečně propustili ze soukromé kliniky domů.
Šla se o tom pobavit s jednou ze sester, kterou znala. Takové pacienty se obvykle snaží nechat v nemocnici déle, zvlášť když mají vážnou arytmii. Tak proč ho pustili? Sestra si povzdechla.
Rodina na propuštění trvala. Tvrdili, že doma mu bude lépe. Mají svého lékaře, který za ním bude jezdit každý den. Litvín byl tedy doma ve vážném stavu.
Pod dohledem člověka, jehož profesní údaje se podle Pavla Nováka nedařilo ověřit. A rodina měla jeho léčbu prakticky ve vlastních rukou. Týden poté Věra zůstala po směně déle. Když konečně zaklapla desky s dokumentací, v budově už bylo ticho.
Oblékla si kabát a vyšla ven. Byla tma. U vchodu do budovy patologie stála neznámá žena. Nervózně kouřila, přestože u nemocničních prostor bylo kouření zakázané.
Když spatřila Věru, rychle k ní udělala dva kroky. Promiňte, nevíte, jestli tady přijímají těla na uložení, když je člověk ještě naživu, ale řekněme, že se čeká špatný konec? Věra se na ženu podívala pozorněji. Měla na sobě obnošenou bundu a v obličeji únavu člověka, který už několik nocí pořádně nespal.
Rozhodně nepůsobila jako někdo z bohatého okolí Miroslava Litvína. Myslíte tím někoho konkrétního? Zeptala se opatrně. Žena se jmenovala Tereza a pracovala jako pečovatelka.
Najali mě ke staršímu pánovi. Bohatý člověk, velký dům. Jenže hned první den mi dali podmínky, jaké jsem za dvacet let téhle práce nezažila. Mám kontrolovat jeho stav a hlídat, aby dostával léky přesně podle rozpisu, který připravuje jejich soukromý lékař.
Jenže zároveň mi výslovně zakázali volat zdravotnickou záchrannou službu bez jejich souhlasu. Ať se stane cokoli, mám nejdřív zavolat příbuzným. Oni rozhodnou, jestli se má volat záchranka. Věra ucítila, jak pevněji sevřela prsty kolem popruhu kabelky.
A vám to nepřipadá zvláštní? Tereza se krátce zasmála, ale bez pobavení. Ještě jak. Většinou rodiny dělají pravý opak.
Předevčírem dostal ten pán záchvat, začal špatně dýchat, byl celý bledý. Já už měla telefon v ruce. Jeho synovec mi ale řekl, ať nikam nevolám. Tvrdil, že mají vlastního lékaře a že ten přijede.
Přijel asi za čtyřicet minut. Představil se jako lékař, vytáhl z brašny injekci, něco mu píchl a starému pánovi se po nějaké době trochu ulevilo. Jenže čtyřicet minut je při srdečním záchvatu strašně dlouhá doba. Ptala jste se, kdo ten lékař je?
Samozřejmě. Řekli mi, že do toho mi nic není. Platí mi dobře. Ale pokaždé, když vejdu do jeho pokoje, říkám si, jestli náhodou nedělám něco, čemu sama nerozumím.
Věra ji poslouchala a v duchu si skládala jednotlivé údaje vedle toho, co už dříve slyšela. Tentokrát to nebyla sousedská domněnka. Před ní stála žena, která byla každý den uvnitř domu. Rozhodla se zariskovat.
Terezo, nepracujete náhodou u Litvínových? Žena k ní prudce otočila hlavu. Něco jsem slyšela od známých, odpověděla Věra a nechala to neurčité. Benešov není tak velký.
Tereza ještě vteřinu váhala, pak přikývla. Ano, je to u nich. Majitel domu je Miroslav Litvín. Věra neodpověděla.
A víte co? Pokračovala Tereza tišeji. On je vlastně moc slušný člověk. Vždycky poděkuje.
Když mě v noci vzbudí, protože se mu udělá špatně, ještě se mi omlouvá. Ale kolem něj pořád někdo chodí, telefonuje, podepisuje papíry, a vy nevíte, jestli se o něj opravdu bojí, nebo čekají na něco jiného. Jednou jsem slyšela synovce s jeho ženou. Byli ve vedlejším pokoji.
Mysleli si, že spím. Neslyšela jsem všechno, ale jednu větu ano. Jeho žena řekla: Ještě chvíli a bude po všem. Vydrž.
A on jí na to řekl něco v tom smyslu, hlavně aby to doktor nepřehnal příliš brzy, jinak to bude vypadat podezřele. Věra se ani nepohnula. Terezo, neměla byste s tím zajít na policii? Žena zavrtěla hlavou tak rychle, až jí pramen vlasů vypadl zpod kapuce.
A co jim řeknu? Že jsem přes zeď zaslechla dvě věty, které se dají vyložit pěti způsoby. Buď mě budou mít za hysterku, nebo se to nějak dostane zpátky k rodině a přijdu o práci. Mám dceru, studuje.
Platím jí ubytování ve městě. Teď ty peníze potřebuju každý měsíc. Nechci dělat hrdinku a pak nemít z čeho zaplatit kolej. Rozloučili se.
Tereza odešla přes parkoviště a Věra zůstala ještě chvíli před vchodem na patologii. Z jejího vyprávění se nedal sepsat důkaz ani obvinění. Byly to stále jen věty, okolnosti a podezření. Jenže těch okolností začínalo být příliš mnoho.
O dva dny později přišel problém, který se netýkal Miroslava Litvína, ale její vlastní rodiny. Zavolal Martin. Mami, máme problém. Petru propustili z práce, z ničeho nic, a my máme hypotéku.
Jestli během příštího měsíce nenajdeme řešení, banka po nás začne chtít konkrétní kroky. Na druhém konci se na okamžik odmlčel. Nemohla bys nám aspoň trochu pomoct? Jak?
Vždyť máš byt. Možná by se dal prodat a peníze bys mohla dát mně. Věra zůstala sedět s rukou položenou na stole. Martine, ty chceš, abych prodala svůj byt a zůstala bez bydlení?
Mami, neber to takhle, hned zrychlil. Nemyslel jsem to doslova. Já jen hledám možnosti. Rozhovor skončil bez rozhodnutí.
Když položila telefon, chvíli jen stála s rukama položenýma na okraji linky. Martin nebyl zlý syn. Dostal se do finanční tísně a ve strachu vyslovil první řešení, které ho napadlo. Právě proto ji ta věta zasáhla.
Její byt, její jediný domov se mu v jedné těžké chvíli proměnil v částku, která by se dala použít. Pak se jí vybavila Tereza u vchodu do patologie. Miroslav v posteli, zákaz volat záchranku. A vedle toho jí v hlavě zůstala Martinova věta.
Vždyť máš byt. Ty dvě situace nebyly stejné. Přesto se jí od toho večera při slově příbuzní vybavovalo méně jistoty než dřív. Následující den, kdy měla volno, zašla do místní polikliniky.
Objednala se pod záminkou pravidelné kontroly krevního tlaku. Ve skutečnosti chtěla mluvit s Ludmilou, zdravotní sestrou z recepce, kterou znala řadu let. Ludmilo, neznáš náhodou někoho jménem Marcela Horáková? Prý léčí bylinkami a chodí domů k bohatším pacientům.
Ludmila se podívala přes brýle. Marcela Horáková. Mezi lékaři tady nikoho takového neznám. Mohla by být soukromá.
Mohla, nebo to není lékařka vůbec. Dneska se za odborníky vydává kdekdo. Bylinkáři, léčitelé. Jestli ale někdo bez potřebného oprávnění fakticky řídí léčbu, určuje dávkování, míchá různé přípravky s léky na předpis a vystupuje jako člověk, který za léčbu odpovídá, může to být vážný problém.
A pokud se pacientovi něco stane, tím spíš. Večer doma Věra vytáhla starý notebook po manželovi. Do vyhledávače zadala jméno Marcela Horáková a Benešov. Našla několik starších inzerátů na stránkách se soukromými službami.
Jistá žena tam nabízela obnovu zdraví přírodními metodami a konzultace v domácím prostředí. Celé příjmení uvedené nebylo, jen křestní jméno a telefon. Věra na číslo chvíli hleděla. Nenapadlo ji nic rozumného, co by řekla, kdyby zavolala.
Navíc pochopila, že jediný neopatrný hovor by mohl doputovat zpátky k rodině. Místo volání pořídila snímek obrazovky a uložila ho do složky s názvem Doklady. O několik dní později po příchodu do práce zastavil neobvyklý ruch na chodbě patologie. Pavel Novák mluvil se dvěma lidmi v civilu.
Podle průkazů a několika vět, které Věra zaslechla, šlo o policisty. Prý na nás někdo podal nějaký podnět, asi na zaměstnance, něco kvůli řečem, řekla jí Natálie. Postupně se ukázalo, že předchozího dne dostalo místní oddělení policie anonymní oznámení. Oznamovatel tvrdil, že zaměstnanci nemocniční patologie šíří pomluvy o zámožném místním podnikateli a obviňují jeho příbuzné z toho, že se nějak podílejí na zhoršování jeho zdravotního stavu.
Po odchodu policistů přišel Pavel Novák rovnou za Věrou. V pracovně zavřel dveře. Někdo oznámil, že šíříme řeči o Litvínových. Policie to zatím bere jen jako podnět bez konkrétních důkazů.
Ale něco mi na tom vadí mnohem víc. Někdo věděl, o čem jsme mluvili. Neprobírali jsme to na chodbě před pacienty. Takže buď se někdo z kolegů někde zmínil, nebo nás někdo sleduje.
Pavel se na ni podíval a pomalu přikývl. Musíme být opatrnější. Neznamená to přestat si všímat věcí, znamená to neroznášet podezření dál. A jestli máme pravdu, nepomůže nám žádná řeč.
Pomůže nám jen konkrétní nález, dokumentace nebo něco, co půjde ověřit. Jestli se jednoho dne jeho tělo dostane sem a bude na něm něco, co nesedí, musíme být připraveni postupovat přesně podle pravidel, ne podle dojmu. O dva dny později se její obavy potvrdily konkrétněji. Před vchodem do domu stál neznámý muž v civilu.
Jakmile ji uviděl, narovnal se. Byl z místního obvodního oddělení policie. Potřeboval bych s vámi na pár minut mluvit, jestli vám to nevadí. Dostali jsme informaci, že údajně na pracovišti šíříte neověřené informace o zdravotním stavu a soukromých poměrech jednoho známého podnikatele.
Věra nic neřekla. Já nikoho veřejně z ničeho neobviňovala. Mluvila jsem s kolegou v práci a řekla jsem mu svoje obavy. Policista zavřel blok.
Ne, pokud šlo skutečně o soukromý rozhovor s kolegou, samozřejmě ne. Chvíli mlčel. Paní Kovářová, řeknu vám to spíš lidsky než úředně. Dávejte si pozor, co říkáte a před kým.
Tahle rodina má peníze, kontakty a může si zaplatit právníky. Pak vstal, rozloučil se a odešel. Věra zůstala sedět. Policista mohl jednoduše zopakovat, že má přestat mluvit.
Místo toho opatrně oddělil varování od posouzení samotného podezření. Když potom vyšla po schodech do bytu, dvakrát se ohlédla dolů přes zábradlí, jestli za ní někdo nejde. Večer zvažovala, jestli by nebylo nejrozumnější přestat se Litvínovými úplně zabývat. Měla práci, byt, syna se starostmi.
Neměla peníze na právníky ani chuť vysvětlovat nadřízeným, proč se kolem jejího jména začínají objevovat policejní podněty. Jenže za roky na patologii mnohokrát viděla těla lidí, u kterých okolí po smrti říkalo stejné věty. Kdybychom to věděli. Kdyby nám to došlo.
Nechtěla běhat po městě s obviněními, ale rozhodla se, že pokud před ní jednou bude něco konkrétního, nepřejde to mlčením. Ještě ten večer zavolala Marii. Marie si všechno vyslechla. Věro, hlavně se do ničeho nevrhej bez hlavy.
Já nic nedělám. Dobře, tak v tom pokračuj. Informace si ukládej. A jestli skutečně dojde k tomu, že se jeho tělo jednou dostane na vaše pracoviště a ty při přípravě uvidíš něco fyzického, co nebude odpovídat uvedené příčině smrti, okamžitě přivolej lékaře a zastav další postup.
Můžu to jako sanitářka udělat? Nejen můžeš. Pokud narazíš na podezřelý nález, patří to k tvé práci. Jen nic sama nevykládej.
Řekni přesně, co vidíš nebo hmatáš. Lékař rozhodne, co dál. O další týden později přišlo setkání, které si Věra později pamatovala velmi přesně. Byla sobota ráno.
Před obchodem s potravinami stálo drahé auto a vedle něj muž s telefonem u ucha. Věra ho poznala podle fotografií. Ondřej Litvín. Když kolem něj procházela, zadívala se na něj o vteřinu déle, než bylo zdvořilé.
Ondřej hovor ukončil. Promiňte, my se známe? Ne, odpověděla Věra. Jen jsem vás poznala z novin.
Vy jste synovec Miroslava Litvína, že? Ondřej kývl. Zasunul telefon do kapsy kabátu. A vy jste kdo?
Věra Kovářová. Pracuju v nemocnici. Neřekla kde. Ondřejův výraz se téměř nezměnil, ale Věra si všimla, že se na ni podíval pozorněji.
Aha. Takže jste asi něco slyšela o strýci? Trochu. V tomhle městě mají bohužel lidé dost času na cizí rodinné záležitosti.
Řekl to skoro znuděně. Věra věděla, že by měla rozhovor ukončit. Místo toho se zeptala: Jak mu je? Ondřejův výraz se změnil.
Ramena mu lehce klesla a najednou nevypadal jako člověk z novinové fotografie, ale jako muž, který už několik týdnů špatně spí. Špatně, upřímně. Věk, srdce. Děláme, co můžeme, ale lékaři říkají, že čas není na jeho straně.
Bylo v tom něco přesvědčivého, možná až příliš uhlazeného, ale únava kolem očí působila skutečně. Věra na okamžik zapochybovala. Co když Ondřej opravdu několik měsíců jen sleduje strýcovo umírání a všechny ostatní věci si ona spojila dohromady až příliš ochotně. Pak se jí vybavila Kristýnina slova z podvečerního parku.
Stojí to za to. Sám víš, o jakých penězích je řeč. V té větě žádný smutek nebyl. Vyřiďte mu, že mu přeju, aby se jeho stav zlepšil, řekla.
Určitě. Ondřej se zdvořile usmál, ale tentokrát už ji nepřestal sledovat. Doma ten krátký rozhovor znovu rozebírala. Ondřej nevypadal tak jednoduše, jak by jí usnadnilo situaci.
Jeho únava mohla být hraná, ale stejně tak mohla být pravá. Mohlo se stát, že nebyl tím, kdo celý plán vymyslel. Možná ho vedla Kristýna. A možná Věra jen hledala omluvu pro člověka, kterého dosud znala pouze z útržků cizích rozhovorů.
Uplynuly přibližně tři týdny. Věra záměrně přestala o Litvínových shánět další informace. Přesto se k ní zprávy dostávaly samy. Od Zdeňky se dozvěděla, že notářské vyřizování dokumentů bylo konečně dokončeno.
Miroslav Litvín udělil synovci Ondřejovi širokou plnou moc. Ondřej teď mohl jeho jménem vyřizovat velkou část obchodních a majetkových záležitostí. Oficiální vysvětlení bylo jednoduché. Starý muž už kvůli zdravotnímu stavu nezvládal řešit všechno osobně.
Krátce na to Věra znovu náhodou potkala Terezu. Jak je mu? Zeptala se. Tereza se před odpovědí rozhlédla.
Horší, a rychle. Záchvaty má častěji. Ten jejich lékař je tam skoro každý den. Někdy zůstane celé hodiny.
Mám pocit, že už to dlouho nevydrží. A vy? Já tam skoro nic nedělám. Odstavili mě od většiny přímé péče.
Všechno dělá ten jejich lékař. Tak odejděte. Ještě mi dluží celou měsíční výplatu. A u takových lidí se bojím, že kdybych skončila dneska, zítra mi oznámí, že jsem porušila smlouvu a nedostanu nic.
Věra jí nepřesvědčovala. Chápala, že člověk může vědět, že má odejít, a přesto ho k místu připoutá jedna nezaplacená výplata. Z rozhovoru však měla horší pocit než předtím. Přímý přístup k Miroslavu Litvínovi už měla především osoba označovaná za soukromého lékaře.
Tereza byla odsunutá stranou. Zdravotní stav se zhoršoval rychleji. Věra nemohla nic urychlit ani zastavit. Mohla jen čekat.
Rozuzlení první etapy přišlo při noční službě. Kolem půlnoci zazvonil telefon. Měli přivézt tělo staršího muže, úmrtí doma. Předběžná příčina: akutní srdeční selhání.
Když transportní vozík projel dveřmi a za ním přišli příbuzní, Věra je poznala okamžitě. Ondřej Litvín měl na sobě drahý tmavý kabát. Vedle něj stála Kristýna v černém plášti. Hned od začátku chtěli vědět, jak rychle bude možné tělo vydat a zda bude nutná pitva.
Věra už nemusela hádat, kdo leží pod bílým prostěradlem. Při vyplňování dokumentace jí postupně běželo hlavou všechno, co za poslední měsíce slyšela. Starší žena na poště a řeči o záhadné léčitelce. Pavel Novák a jeho otázky kolem soukromého lékaře.
Mariino vysvětlení, co dělat, když se při přípravě těla objeví něco, co nesedí k dokumentaci. Tereza a zákaz samostatně přivolat záchranku. Kristýnina věta z parku. A teď před ní ležel Miroslav Litvín a v papírech stálo srdeční selhání.
Ondřej a Kristýna odpovídali na běžné otázky úsečně. Nepůsobili zdrceně. Působili unaveně, podrážděně a především netrpělivě. Když Pavel Novák, který dorazil na směnu o něco později, chtěl upřesnit některé údaje ze zdravotnické dokumentace, Kristýna už nedokázala skrýt rozčilení.
Už jsme všechno vysvětlili. Příčina smrti je známá a podle nás není žádný důvod k pitvě. Pavel zůstal klidný. Dokumentaci musíme zkontrolovat.
Před vydáním musíme udělat běžnou přípravu. Tělo umýt a obléct do šatů, které jste přinesli. Ondřej se podíval na hodinky. Dobře, jen co nejrychleji, prosím.
Věra převzala tašku s oblečením, položila ji na pracovní stůl, pak přistoupila k vozíku. Miroslava Litvína za jeho života nikdy nepotkala. Přesto o něm celé měsíce přemýšlela víc než o řadě lidí, které znala osobně. Odhrnula prostěradlo.
Další okamžiky proběhly přesně tak, jak je později opakovaně popisovala při výsleších. Při přípravě těla nahmátla pod kůží u klíční kosti malé tvrdé místo. Zastavila ruku, vrátila se k němu. Nebyla to kost, nebyla to běžná chrupavka.
Pod prsty cítila něco cizího, pevného a protáhlého. Stolek, o který předtím zavadila bokem, spadl s rachotem na dlaždice. Nikdo to tělo neodvážejte, vykřikla. Jako první přiběhl Pavel Novák.
O několik vteřin později se ve dveřích objevili Ondřej s Kristýnou. Co se stalo? Vyjel Ondřej. Proč to nemůžete normálně dokončit?
Pavel mu zastoupil cestu. Prosím, počkejte na chodbě. Pak se obrátil k Věře. Paní Kovářová, co jste našla?
Věra nechala prsty přesně na místě nálezu, aby ho znovu nemusela hledat. Tady pod kůží u klíční kosti. Je tam něco tvrdého. Není to kost ani chrupavka.
Je to malé, jako nějaké zařízení nebo kapsle. Pavel si natáhl rukavice. Opatrně místo prohmatal. Jeho výraz se změnil.
Opravdu tam něco je. Malé, protáhlé. Na pohmat to připomíná podkožní implantát. Ale tady o ničem takovém není záznam.
Z chodby se ozvala Kristýna. Co tam pořád zkoumáte? Řekli jsme, že žádnou pitvu nechcete. Vydejte nám ho tak, jak je.
Pavel vyšel na chodbu. Musím vás informovat, že při přípravě těla kolegyně zjistila pod kůží zesnulého cizí útvar nejasného původu. V takové situaci musím výdej těla zastavit, nález zdokumentovat a oznámit příslušným orgánům. Další postup, včetně případné soudní pitvy, se určí podle výsledků a okolností.
Kristýna sevřela rty. My jsme s pitvou nesouhlasili. Jestli tvrdíte, že se teď něco mění, chci přesně vědět na základě čeho. Pavel ani tentokrát hlas nezvedl.
Přání rodiny se zohledňuje tam, kde to dovolují zdravotní okolnosti a právní postup. Neidentifikovaný cizí útvar pod kůží je nová skutečnost. Tu nemohu ignorovat. Ondřej vstoupil do rozhovoru.
Jste si jistý, že můžete výdej zastavit bez souhlasu rodiny? Máme právníky. Hádka pokračovala několik minut. Ondřej s Kristýnou střídali odkazy na právníky s naléháním, že pohřeb je domluvený.
Zmínili i známé ve vedení nemocnice. Pavel pokaždé odpověděl skoro stejnou větou. Teď už o tom nerozhoduji já ani vy. Nález musí být prověřen.
Nakonec pochopili, že výdej těla nezrychlí. Odešli s tím, že se vrátí s právníky. Když se dveře zavřely, Pavel se vrátil k Věře. Ta stála pořád u vozíku.
Teprve teď si všimla, že se jí třesou ruce. Paní Kovářová, udělala jste přesně to, co jste měla. A co když je to obyčejný implantát? Třeba něco ke srdci.
A rodina to jen zapomněla uvést. Pak se to vysvětlí. Pavel se podíval na tělo. Kardiostimulátor má typické umístění i velikost.
Tohle podle hmatu nevypadá stejně. A hlavně, kdyby měl pacient významný implantovaný zdravotnický prostředek, obvykle o něm máme záznam. Tady není nic. Zavolám policii a soudní lékařství.
Do jejich příjezdu s tělem nikdo nebude manipulovat víc, než je nutné. Odešel telefonovat. Věra zůstala sama. Miroslav Litvín před ní ležel nehybně a místo u klíční kosti teď bylo sotva viditelně označeno.
Po měsících dohadů před ní konečně leželo něco, co se dalo ukázat druhému člověku prstem. Kriminalista Rák přijel přibližně za hodinu. S ním dorazila specialistka soudního lékařství Irena Vítková. Prohlídka trvala asi čtyřicet minut.
Irena nejdřív zkontrolovala dokumentaci, potom místo nálezu a nakonec použila přenosné vybavení, které si přivezla. Když skončila, sundala rukavice. Je tam malé cizí těleso, pravděpodobně syntetického původu. Přesnou povahu a účel zjistíme až při odborném vyšetření v laboratorních podmínkách.
Už teď můžu říct, že to nevypadá jako běžný implantát používaný v kardiologii. Možností je několik. Kapsle obsahující nějakou látku, malé elektronické nebo sledovací zařízení. Věru při slově kapsle okamžitě napadlo pomalé uvolňování nějaké látky.
Vy o tom případu víte něco víc? Zeptal se Rák. Věra na okamžik zaváhala. Pak se rozhodla.
Za poslední měsíce jsem slyšela několik věcí, řekla. Samy o sobě nic neprokazují. Rák zvedl pero. Povídejte.
Věra mu postupně řekla všechno. O Marcele Horákové, která měla nabízet zdravotní rady a byliny, přestože její odborné postavení nebylo jasné. O kombinacích léků a přírodních přípravků. O Kristýnině telefonátu v parku.
O Tereze a zákazu samostatně volat záchranku. O soukromém lékaři, který přijížděl se zpožděním. O rozhovoru, který Tereza zaslechla přes zeď. O široké plné moci, kterou Miroslav Litvín krátce před smrtí udělil Ondřejovi.
Rák téměř nemluvil, jen si zapisoval jména a časové souvislosti. Když Věra skončila, list papíru měl zaplněný poznámkami. Děkuju, paní Kovářová. Tohle nám dává několik konkrétních směrů.
Budeme muset vyslechnout pečovatelku, zjistit, kdo přesně je Marcela Horáková, kdo byl ten soukromý lékař a co se dělo kolem plné moci. A tělo bude provedena soudní pitva. Vzhledem k nálezu se musí okolnosti smrti prověřit. I když rodina nesouhlasí, teď už o tom jejich souhlas nerozhoduje.
Následující den přijeli na patologii právníci Litvínových. S Pavlem Novákem mluvili dlouho a bez jediného zvýšeného hlasu. Požadovali vysvětlení, proč nemocnice zadržela tělo. Pavel jim opakoval, že po zjištění podezřelého nálezu byly přivolány příslušné orgány.
Právníci nakonec odešli s tím, že budou věc řešit jinou cestou. Tři dny po prvním vyšetření telefonovala Irena Vítková. Věra byla zrovna v pracovně poblíž. Je to kapsle, řekla Irena.
Syntetický obal. Uvnitř jsou zbytky chemické látky. Toxikologie ještě neurčila přesné složení. Ale něco už víme.
Ta látka má vlastnosti sloučenin, které při dlouhodobém působení mohou vážně narušovat srdeční rytmus. V pracovně bylo ticho. Takže ho ta kapsle pomalu otravovala? Zeptal se Pavel.
To je jedna z vážných pracovních možností. Ne definitivní závěr. Pokud byla kapsle navržená k postupnému uvolňování látky, mohlo docházet k pomalému narušování obalu a průniku obsahu do okolních tkání a krevního oběhu. Pitva a mikroskopické vyšetření okolí nám pomohou určit přibližné stáří zásahu.
Asi o týden později znovu zavolal kriminalista Rák a požádal, aby Věře předal předvolání k podání svědecké výpovědi. V určený den Věra přišla na místní oddělení policie. Paní Kovářová, tu Marcelu Horákovou jsme našli. Nemá lékařské vzdělání.
Živí se různými službami kolem lidového léčitelství. Tvrdí, že do domu chodila na žádost Kristýny. Údajně měla nosit bylinné směsi na uklidnění a nespavost. Odmítá, že by se účastnila něčeho dalšího.
Věříte jí? Zeptala se Věra. Kriminalista si chvíli pohrával s víčkem propisky. Zatím nemáme nic, co by dokazovalo, že podobné zákroky uměla.
Je taky možné, že v celém příběhu plnila jinou funkci. Byla viditelná, chodila s bylinkami. Lidé o ní věděli. Pokud se někdo později ptal, proč za Litvínem docházejí cizí lidé, Marcela nabízela jednoduché vysvětlení.
A skutečný zásah dělal někdo jiný. Marcela nám ale řekla něco důležitého. Přibližně jednou za dva týdny se u domu objevoval ještě jeden muž. Představovali ho jako zdravotního konzultanta.
Lékař neví. Muž kolem padesáti. Přijížděl drahým autem. S Marcelou skoro nemluvil.
Jednou zaslechla, jak ho Kristýna oslovila. Jak? Viktor. Jméno Viktor pro Věru neznamenalo nic.
Rák si udělal poznámku. Dobře, pro nás je to teď jedna z hlavních stop. Po výslechu šla Věra domů pěšky. Teprve doma vytáhla telefon a zavolala Marii.
Když zmínila neznámého muže, Marie se odmlčela. Viktor, říkáš? Může to být bývalý zdravotník nebo lékař, který už oficiálně nepracuje a bokem radí lidem za peníze. A co když ten Viktor nejednal sám za sebe, ale najali si ho přímo Ondřej s Kristýnou?
A pokud se prokáže, že někdo záměrně vložil pod kůži kapsli s látkou, která se měla uvolňovat postupně, pak to není něco, co člověk vymyslí během jediného záchvatu chamtivosti. Musel připravit látku, způsob uvolňování i zavedení. To znamená čas. O několik dní později Věru znovu předvolali k policii.
Kriminalista Rák a Irena Vítková jí předložili výsledky. Potvrdilo se, že obsah byl kardiotoxický a že kapsle nebyla určená k jednorázovému uvolnění celé dávky. Podle konstrukce obalu a stavu jeho rozpadu šlo o systém, který měl látku uvolňovat postupně. Dá se říct, že šlo o dlouhodobé působení v řádu mnoha měsíců, ne o jednorázovou otravu.
Věra se na ni pozorně podívala. Takže se mu stav mohl zhoršovat postupně? Ano, zpočátku mohl nález působit jako zhoršování už existujících srdečních potíží. Stav kapsle odpovídá tomu, že byla v těle podstatně déle než několik týdnů.
Jestli někdo zamýšlel konkrétní termín, musíme ho hledat v dalších důkazech, ne vyčíst z toxikologie. Právě tahle odpověď Věru zarazila víc než jakýkoli efektní výpočet. Do té chvíle si všechno skládala jako zločin z chamtivosti a netrpělivosti. Příbuzní čekají na dědictví, čekání je unaví a rozhodnou se smrt starého člověka urychlit.
Jenže dlouhodobě působící kapsle ukazovala na něco jiného. Někdo nepočítal s rychlou smrtí. Někdo potřeboval čas. Proč?
Zeptala se. Proč by bylo výhodné, aby pan Litvín ještě měsíce žil? Ani Rák, ani Irena jí v tu chvíli odpovědět nedokázali. Téhož večera si Věra vytáhla zápisník a začala si psát časovou osu.
Kdy se Ondřej s Kristýnou nastěhovali ke strýci, kdy se objevila Marcela Horáková, kdy začalo první vážné zhoršování, kdy byla vyřízena široká plná moc. Když si události seřadila, vycházelo jí, že část důležitých změn začala nejméně rok, u některých bodů přibližně rok až rok a půl před prosincem, kdy zemřel. Chvíli hleděla na stránku a pak zavolala Zdeňce. Zdeňko, nestalo se v jeho životě přibližně tehdy něco důležitého?
Narozeniny měl určitě. Bylo mu sedmašedesát. Oslavil to skromně. Pamatuju si to hlavně proto, že mu město jako obchodnímu partnerovi posílalo květiny a několik měsíců potom se začalo mluvit o tom, že se jeho zdraví výrazně zhoršuje.
Následující den Věra zastihla v práci Pavla Nováka při telefonátu, který zněl nezvykle úředně. Když zavěsil a všiml si jí, ukázal na židli vedle stolu. Volal jsem jednomu známému právníkovi. Vrtalo mi hlavou, proč by někomu záleželo na tom, aby Litvín nezemřel krátce po získání plné moci, ale až s odstupem.
A co vám řekl? Plná moc umožňuje zmocněnci jednat za zmocnitele v rozsahu, který je v ní uvedený. Smrtí zmocnitele zmocnění obecně zaniká, pokud nebylo výslovně ujednáno něco jiného. Takže pokud v té konkrétní plné moci nebyla nějaká zvláštní výjimka, Ondřej ji po strýcově smrti dál běžně používat nemohl.
A pokud pro ně byla ta plná moc důležitá, nemuseli ji potřebovat jako cestu k majetku po smrti. Mohli ji potřebovat právě v době, kdy Litvín ještě žil. K převodům, prodeji části majetku, uzavírání smluv. Zvlášť pokud byl Litvín stále svéprávný, ale kvůli zhoršujícímu se zdraví už nedokázal všechno kontrolovat jako dřív.
Věra se opřela o opěradlo. Najednou dával dlouhý interval mezi získáním plné moci a Litvínovou smrtí jiný smysl. Nečekat jen na dědictví, ale naopak ponechat vlastníka naživu po dobu, kdy bylo možné jeho jménem provádět kroky, které by po smrti začali prověřovat dědici, notář, banky. O několik dní později Věru znovu předvolali k policii kvůli doplnění výpovědí.
Pečovatelka Tereza konečně souhlasila s oficiální výpovědí. Udělala to až poté, co se dozvěděla, že policie případ vyšetřuje jako možné závažné trestné jednání. Ve výpovědi si kromě už známých vět vybavila ještě něco. Mluvili o nějakém termínu.
Kristýna říkala manželovi, že pokud to nestihnou do konce roku, budou muset všechno počítat znovu a vzniknou další rizika. Rák, který do té chvíle jen psal, zvedl hlavu. Do konce roku? Jste si tím jistá?
Pan Litvín zemřel v prosinci, několik týdnů před koncem roku. Věře se okamžitě vybavil zápisník doma. Pane Ráku, ozvala se. Nemohlo by jít o nějaké účetní, daňové nebo finanční operace, které chtěli uzavřít ještě před koncem kalendářního roku?
Rák k poznámkám připsal několik slov. To stojí za prověření. Finanční analýza jeho firem běží. Čekání na první ucelenější výsledky se protáhlo téměř na dva týdny.
Věřin život se během té doby navenek vracel do běžného rytmu. Přesto nebyl den, kdyby si na Litvínův případ nevzpomněla. Právě v těch dnech jí zavolal Martin. Mami, donesly se k nám nějaké řeči.
Prý jsi zapletená do velkého případu s otravou. Je to pravda? Je. Na těle zesnulého jsem při přípravě našla něco podezřelého.
Mami, nebojíš se? Slyšela jsem, že ta rodina má hodně peněz a vážné kontakty. Někdy se bojím, přiznala. Ale našla jsem to já a nemohla jsem dělat, že jsem nic neviděla.
Teď už je to v rukou policie. Znovu bylo chvíli ticho. Mami, jsem na tebe pyšný. Vážně?
A ještě něco, pokračoval Martin. Promiň za to, jak jsem tehdy mluvil o tvém bytě. Zpanikařil jsem kvůli sobě a Petře. Vaše problémy vyřešíme nějak jinak, synku, řekla Věra.
Když položila telefon, zůstala ještě chvíli sedět. Martinova omluva nevyřešila jeho problémy, ale poprvé po dlouhé době jí syn zavolal proto, že se bál o ni, ne proto, že od ní něco potřeboval. Deset dní po tomhle rozhovoru ji kriminalista Rák pozval znovu. Tentokrát měl před sebou celé desky.
Paní Kovářová, vaše otázka ohledně času se ukázala jako užitečná. Od chvíle, kdy Ondřej získal širokou plnou moc, byly jeho jménem a jménem strýce provedeny velké finanční operace. Prodala se část nemovitostí. Značné částky odešly na účty několika málo známých společností.
Celkový objem prostředků, které jsou předmětem prověřování, přesahuje sto milionů korun. Věra se na číslo zadívala podruhé. Už nešlo jen o synovce, který by chtěl dřív zdědit strýcovy peníze. Pokud byly prostředky převáděny už za Litvínova života, pak jeho zhoršující se stav vytvářel období, ve kterém mohl někdo nakládat s jeho majetkem s podstatně menší kontrolou.
Kam ty peníze šly? Část těch společností je spojená s člověkem, jehož jméno už známe. Viktor. Muž, kterého okolí znalo jako zdravotního konzultanta, je majetkově spojený s jednou ze společností, která dostala velký převod z Litvínových prostředků pouhé dva týdny před jeho smrtí.
Viktor tedy nebyl někdo, komu rodina jen zaplatila za odbornou pomoc při otravě. Byl spojený i s penězi. Jak přesně se podílel na celé věci, musíme ještě prokázat. A Litvínova smrt měla zakrýt, co se stalo s penězi.
Je to jedna z hlavních vyšetřovacích verzí. Dokud žil, mohl zjistit, že majetek mizí, začít se ptát, plnou moc odvolat. Po smrti by se začala řešit pozůstalost a kontrola by probíhala jinak. Pokud pachatelé počítali s tím, že budou mít dost času dokončit převody před smrtí, dlouhé zhoršování zdravotního stavu jim mohlo vyhovovat.
Rák zavřel desky a chvíli váhal. Ještě jedna věc. Kdybyste si toho večera té kapsle nevšimla, tělo mohlo být pohřbeno nebo zpopelněno ještě předtím, než by kdokoli dostal důvod hledat právě takovou stopu. Pak by bylo podstatně těžší spojit zdravotní průběh s těmi převody.
O čtyři dny později Rák znovu zavolal. Paní Kovářová, potřebujeme doplnit ještě jednu část vaší dřívější výpovědi. Zjistili jsme totožnost Viktora. Celým jménem Viktor Mareš.
Je to bývalý chirurg, který před sedmi lety přestal vykonávat lékařské povolání po závažném profesním případě, při němž zemřel pacient během operace. A zjistili jsme ještě něco. Viktor Mareš a Kristýna Litvínová se znají mnohem déle, než jsme původně předpokládali. Svědci z místa, kde Kristýna žila před svatbou, popsali muže odpovídajícího Marešovi a máme další údaje, podle nichž jejich kontakt pokračoval i po jejím sňatku.
Myslíte, že spolu měli poměr? Prověřujeme i osobní povahu jejich vztahu. Zítra máme výslech Ondřeje. Budeme s ním porovnávat finanční dokumenty.
V průběhu jeho výslechu budete v přilehlé místnosti. Váš dojem z jeho chování není důkaz, ale může nám pomoct položit vám následně správné doplňující otázky. Věra souhlasila. Následující den se usadila v přilehlé místnosti, odkud bylo možné průběh výslechu sledovat.
Ondřej Litvín vypadal úplně jinak než při jejich náhodném setkání před obchodem. Zhubl, pod očima měl tmavé kruhy. Rák před něj položil několik smluv, bankovních výpisů a podkladů k převodům. Pane Litvíne, tyto operace byly provedeny jménem vašeho strýce v době, kdy jste mohl jednat na základě plné moci.
Ondřej listoval dokumenty dlouho a beze slova. Čím déle se díval na čísla, tím víc mu mizela barva z tváře. Já tomu nerozumím, řekl nakonec. Ty částky.
Já jsem tolik peněz vědomě nepřeváděl. Podepisoval jsem věci, které mi nosila Kristýna. Říkala, že jde o běžné operace související s řízením firmy. Investice, optimalizace.
Věřil jsem jí. Ve financích se vyznala víc než já. Rák se na něj chvíli díval. Tvrdíte tedy, že jste podepisoval dokumenty, aniž jste přesně věděl, co obsahují?
Ondřej sevřel rty. Věděl jsem, že část peněz jde do investic. Kristýna mi tvrdila, že jde o rozložení rizika a ochranu majetku. Neověřoval jsem si to tak, jak jsem měl.
Nevěděl jsem, že jsou ty částky tak vysoké a už vůbec ne, že některé společnosti mají být vedené přes nastrčené lidi. Rák nechal několik vteřin ticho, pak vytáhl další dokument. Znáte jméno Viktor Mareš? Ondřej se zamračil.
Ano, to je konzultant, kterého Kristýna přivedla kvůli strýcovu zdraví. Víte, že Viktor Mareš je majetkově spojený s jednou ze společností, na jejíž účet byly převedeny peníze vašeho strýce? Ondřej přestal listovat. To není možné.
Máme k tomu dokumenty. Navíc máme informace, že se Viktor Mareš s vaší manželkou znali už dlouho před vaším sňatkem a jejich kontakt podle všeho pokračoval i potom. V místnosti se rozhostilo ticho. Ondřej se nedíval na Ráka, díval se na papíry před sebou.
Po chvíli se mu změnil výraz. Ona se s ním setkávala skoro každé dva týdny, řekl. Říkala, že je to kvůli strýcovu zdraví. A ona sama trvala na tom, abychom se před několika lety ke strýci přestěhovali.
Myslel jsem, že jí na něm záleží. Zvedl oči. Strýc byl nemocný. Opravdu byl nemocný.
Nebo to taky někdo způsoboval? Rák odpověděl bez oklik. U vašeho strýce byla nalezena podkožní kapsle s kardiotoxickou látkou. Podle odborných závěrů byla určena k dlouhodobému uvolňování.
Důkazy nasvědčují tomu, že v těle byla řadu měsíců a že její působení významně přispělo k postupnému zhoršování zdravotního stavu a následné smrti. Ondřej si zakryl tváře rukama. Věra ho z vedlejší místnosti chvíli pozorovala. Ještě před několika týdny by v každém jeho pohybu hledala potvrzení vlastního podezření.
Teď si tím jistá nebyla. Člověk, kterého si celé měsíce představovala jako jednoho z hlavních pachatelů, mohl být zároveň mužem, který podepsal věci, jež podepsat neměl. A přitom nemusel vědět, že Kristýna s Viktorem připravili i smrt jeho strýce. Po výslechu za ní Rák přišel.
Myslím, že o kapsli nevěděl, řekla Věra. Možná věděl, nebo aspoň tušil, že u peněz není všechno čisté. To nedokážu posoudit. Ale to, co jste mu řekl o strýcově smrti, podle mě slyšel poprvé.
Rák přikývl. Je to možné. Každou část jeho výpovědi ale musíme ověřit dokumenty. Bude spolupracovat.
Souhlasil. A Kristýna využívá práva nevypovídat a komunikuje prostřednictvím obhájce. O dva dny později získali vyšetřovatelé na základě soudního rozhodnutí přístup k datům z Kristýnina telefonu. Rák si Věru znovu předvolal, aby porovnala časové údaje.
Na stole před ní ležel výtisk zpráv mezi Kristýnou a kontaktem uloženým pod iniciálami VM. Věra četla zprávy staré zhruba rok a půl. Jedna byla krátká. Kapsle je připravená, psal VM.
Účinek je nastavený přibližně na osmnáct měsíců, nejvýš. Dřív to nejde. Po narozeninách by to bylo moc nápadné. Všichni ho budou chvíli pozorně sledovat.
Pod ní byla Kristýnina odpověď. Dobře, takže počítáme s koncem příštího roku. Do té doby stihneme přes plnou moc převést všechno, co potřebujeme. Věra si zprávu přečetla ještě jednou.
Teď se jí časová osa konečně spojovala bez domněnky. Tohle už není jen odhad podle stavu kapsle, řekla. Ne, odpověděl Rák. Tahle komunikace přímo ukazuje, že dlouhý časový interval plánovali.
Ukázal jí další části komunikace. V jedné zprávě stálo: Dnes mi zase děkoval za péči, na nic se neptá. Zhoršení pořád bere jako věk a srdce. Podle té komunikace o kapsli nejen věděla, s Viktorem řešila i čas.
O několik dní později byla Kristýna zadržena a proti ní bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze zvlášť závažného násilného trestného činu spojeného s majetkovým motivem a rozsáhlou majetkovou trestnou činností. Viktora Mareše policie zadržela ve stejné době poblíž jednoho z hraničních přechodů, když se podle zjištění vyšetřovatelů pokoušel opustit Českou republiku. Tři dny po Kristýnině zadržení Rák Věru znovu pozval k poznávacímu úkonu. Předem s ní prošel, že později viděla Kristýninu fotografii v novinách, a proto musí být identifikace hodnocena opatrně.
Při úkonu Věra znovu označila Kristýnu. Její hlas odpovídá tomu, který jsem slyšela v parku, řekla kriminalistovi. A postava a tvář odpovídají ženě, kterou si z toho večera pamatuju. Ondřej mezitím pokračoval ve spolupráci s policií.
Předal firemní dokumentaci a vlastní komunikaci s Kristýnou. Jeho vlastní role však nezmizela jen proto, že o vraždě strýce nejspíš nevěděl. Podepisoval dokumenty, které umožnily převést značné částky. Viktor naopak po zadržení začal vypovídat, přiznal účast na přípravě a zavedení kapsle.
Marcela Horáková byla prověřována odděleně. Dosavadní důkazy ukazovaly, že o plánované vraždě nevěděla. Její byliny a nelegálně poskytované zdravotní zásahy však vytvořily prostředí, ve kterém bylo možné zhoršování Litvínova stavu vysvětlovat léčbou, věkem a jeho dřívějšími obtížemi. Za vlastní jednání proto měla nést odpovědnost bez ohledu na to, že celý plán neznala.
Asi o měsíc později dostala Věra oficiální poděkování za pomoc při objasňování závažného trestného činu. Jednoho večera ji cestou z práce zastihl Pavel Novák. Slyšela jste, kam se to posunulo? Kristýna dál vinu odmítá a komunikuje hlavně přes obhájce.
Viktor vypovídá, spolupracuje a zřejmě doufá, že mu to soud zohlední. O vině ani trestu ale v téhle chvíli rozhodnuto není. A Marcela Horáková? Její jednání se řeší samostatně kvůli neoprávněnému poskytování zdravotních služeb.
Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by znala celý vražedný plán. A co bude s firmou a dědictvím? To bude složitější. Ondřej patří mezi osoby, které připadají v úvahu v pozůstalosti, ale současně se řeší škoda způsobená převody, které podepisoval.
Pokud vím, Ondřej zahájil rozvod. Je možné, že po všech řízeních něco převezme, ale nejdřív se musí vyřešit pozůstalost, škoda a jeho vlastní odpovědnost. O dva týdny později našla Věra ve schránce obyčejnou obálku bez zpáteční adresy. Uvnitř byl jediný list popsaný úhledným rukopisem.
Paní Kovářová, nevím, jak správně vyjádřit, co cítím. Jste člověk, kterého jsem za strýcova života nikdy nepotkal, ale právě díky tomu, že jste si všimla něčeho neobvyklého a oznámila to, se začalo zjišťovat, co se mu opravdu stalo. Přišel jsem o jediného blízkého příbuzného, kterého jsem měl upřímně rád. Přišel jsem o ženu, kterou jsem považoval za životní partnerku a teď čelí obvinění, že se podílela na smrti člověka, který mi nahrazoval otce.
Vím jen, že bez vašeho nálezu bych se možná nikdy nezačal ptát. Ani na strýcovu smrt, ani na dokumenty, které jsem sám podepisoval. Děkuji vám za to. Ondřej.
Věra dopis četla dvakrát, pak ho položila na stůl, ale po chvíli si ho znovu vzala. Vzpomněla si na první týdny, kdy měla jen vlastní podezření, několik zvláštních vět a kapsli pod kůží mrtvého člověka. Tehdy nevěděla, jestli rozplétá zločin nebo jen skládá dohromady náhody. Teď držela v ruce dopis člověka, kterého sama dlouhou dobu podezírala z vraždy a jehož vlastní podíl v celé věci ještě pořád nebyl uzavřený.
Přešla k oknu. Na dvoře si hrály děti, někdo parkoval auto. Dopis přeložila podle původních skladů papíru a zasunula ho zpátky do obálky. V dalších týdnech policie dokončila hlavní část vyšetřování.
Potom následovalo seznámení obviněných se spisem, rozhodování státního zástupce a podání obžaloby. Věra dostala vyrozumění, že bude předvolána jako důležitá svědkyně k hlavnímu líčení. Termín byl stanoven až na další měsíce. Když první den hlavního líčení přišel, ocitla se na chodbě soudní budovy náhodou vedle Ondřeje.
Paní Kovářová, oslovil ji tiše. Děkuju vám. Vím, že jsem vám to už napsal, ale chtěl jsem vám to říct osobně. Jak se držíte?
Ondřej se krátce pousmál, ale úsměv mu hned zmizel. Různě. Někdy mám pocit, že několik posledních let mého života stálo na lži. Strýc mi byl skoro jako otec a já vlastníma rukama podepisoval dokumenty, které byly součástí toho, co se kolem něj dělo.
Za jeho smrt nejste odpovědný jen proto, že vás někdo podvedl, řekla Věra. Ty podpisy ale nezmizí jen proto, že jste o kapsli nevěděl. To si budete muset vyřešit zvlášť. Ondřej přikývl.
Víte, co je na tom nejhorší? Když bylo strýci opravdu špatně, vždycky mi říkal, ještě že mám tebe a Kristýnu. Aspoň nemusím stáří zvládat sám. Děkoval jí za péči skoro do posledního dne.
A podle těch zpráv ona věděla, co s ním Viktor udělal. První jednací den trval několik hodin. Věra při své výpovědi znovu popsala prosincový večer, kdy při přípravě těla pod kůží zesnulého nahmatala něco, co tam nemělo být. Kristýna seděla vedle svého obhájce.
Navenek působila klidně. Později při dokazování přišla na řadu také komunikace s Viktorem. Věra viděla, jak se Kristýniny ruce položené na kolenou napjaly. Obhájce se s ní krátce poradil.
Moje klientka využije práva se k této části dokazování nyní nevyjadřovat. Mezi čtenými zprávami byla i ta, v níž Kristýna psala, že jí Miroslav znovu děkoval za péči a že své zhoršování dál připisuje věku a srdci. V síni zůstalo ticho. Věra se na Kristýnu dívala a necítila zadostiučinění.
Byla unavená, ne jako po těžké směně. Tohle byla únava z měsíců, během nichž několikrát pochybovala, jestli vůbec má právo spojovat jednotlivé podezřelé okolnosti dohromady. Po skončení prvního jednacího dne vyšla ze soudní budovy, kde čekala Marie, která kvůli ní přijela z Prahy. Věro, zvládla jsi to dobře.
Co bylo nejhorší? Zeptala se Marie. Ani ne ten tlak, řekla Věra. Nejhorší bylo celou dobu nevědět, jestli se nemýlím.
Co když jsou to jen náhody, klepy a moje vlastní podezření? Co když tím zničím pověst nevinným lidem? Teď už víš, že ta kapsle náhoda nebyla. Teď ano, ale tehdy jsem to nevěděla.
Marie chvíli mlčela. Nemusela si tehdy vědět, kdo je vinný. Našla jsi kapsli, oznámila jsi ji a pak jsi říkala, co jsi skutečně viděla. Zbytek museli dokazovat jiní.
Téhož večera zavolala Martinovi. Mami, jak to šlo? Bylo to těžké. Proti Kristýně a Viktorovi je hodně důkazů.
O vině rozhodne soud. A ty jsi v pořádku? Jsem. Martin chvíli mlčel.
Mami, co kdybychom s Petrou a Honzíkem přijeli příští víkend k tobě? Jen tak víc spolu. Věra se podívala na prázdnou polovinu kuchyňského stolu. Budu moc ráda, synku.
Honzík už se ptal, jestli u babičky zase bude něco dobrého. Věra se poprvé za celý den opravdu usmála. Tak mu řekni, že upeču něco dobrého. Po hovoru ještě chvíli seděla v kuchyni, pak vstala a ze skříně vytáhla starou fotografii, na které se s Karlem před mnoha lety smáli na mořském pobřeží.
Přejela palcem po okraji fotografie. No jo, řekla tiše do prázdné kuchyně. Ty bys mi zase řekl, že jsem tvrdohlavá. Fotografii opřela na chvíli o cukřenku a začala uklízet nádobí.
Hlavní líčení pokračovalo v dalších měsících několika jednacími dny. Důkazy, které se během vyšetřování podařilo shromáždit, u soudu postupně vytvořily ucelený obraz. Komunikace mezi Kristýnou a Viktorem prokazovala, že Litvínovu smrt plánovali dlouho dopředu. Viktorovy medicínské znalosti umožnily připravit a zavést kapsli s kardiotoxickou látkou určenou k dlouhodobému uvolňování tak, aby se Miroslavův stav zhoršoval postupně.
Zprávy mezi Viktorem a Kristýnou ukazovaly, že sami počítali s obdobím přibližně osmnácti až dvaceti měsíců a finanční kroky tomu přizpůsobovali. Kristýna mezitím využívala Ondřejovu důvěru k finančním operacím, při nichž byly ze strýcova majetku vyvedeny částky přesahující sto milionů korun. Po nabytí právní moci rozhodnutí byla Kristýna uznána vinnou vraždou Miroslava Litvína, spáchanou po předchozím uvážení a z majetkového motivu, stejně jako související majetkovou trestnou činností. Dostala dlouholetý nepodmíněný trest odnětí svobody.
Viktor Mareš byl rovněž pravomocně odsouzen za svůj podíl na předem naplánovaném usmrcení Miroslava Litvína a na finanční části schématu. Skutečnost, že svou roli přiznal a spolupracoval, soud zohlednil, přesto dostal dlouholetý nepodmíněný trest. Marcela Horáková byla v samostatně posuzované části případu potrestána za neoprávněné poskytování zdravotních služeb a další jednání, které jí bylo prokázáno. Důkazy nepotvrdily, že by věděla o plánované vraždě.
Její léčitelství a zásahy do Litvínovy péče však Kristýně a Viktorovi pomáhaly vytvářet vysvětlení pro jeho postupně se zhoršující stav. Také Ondřej musel nést následky vlastních podpisů. Vyšetřování oddělilo jeho nevědomost o vraždě od odpovědnosti za finanční kroky, které svým jednáním umožnil. Po vypořádání majetkových sporů a po náhradě škody převzal významnou část strýcova podnikání.
Firmu nezačal rozprodávat, naopak se pustil do její obnovy. Smlouvy nechával kontrolovat, účetnictví zpřístupnil lidem, kteří za ně odpovídali. Když se ho jednou Pavel Novák při náhodném setkání zeptal, proč se s firmou tolik trápí, Ondřej jen pokrčil rameny. Strýc ji budoval většinu života.
Aspoň tohle po mně zůstane spravené. Věra se o podobných věcech dozvídala už jen z doslechu. Její vlastní život se po pravomocném skončení případu vrátil k tomu, co znala nejlépe. Dál pracovala na patologii benešovské nemocnice.
Když se jí někdo zeptal na Litvínův případ, většinou odpověděla jen, že našla něco, co tam nemělo být, a oznámila to. Pak se vracela k práci. Jen jedna věc se změnila. Pokaždé, když upravovala prostěradlo na dalším zesnulém, vybavila se jí prosincová noc a malá nerovnost pod kůží.
Ne jako připomínka nějakého hrdinství, ale jako konkrétní detail, kvůli kterému následovalo všechno ostatní. A doma už nebývalo tak dlouho ticho. Martin s Petrou začali jezdit častěji. Někdy Martin zavolal jen ve čtvrtek.
Mami, budeš v sobotu doma? Budu. Tak bychom se stavili. A někdy zavolal Honzík sám.
Babi, dneska jsme ve školce kreslili. A cos nakreslil? Pak mluvil tak rychle, že mu Věra sotva stačila odpovídat. Jednoho podvečera seděla u kuchyňského stolu a poslouchala, jak jí přes telefon vypráví o tom, co se ten den ve školce stalo.
Když domluvil, Martin si od něj vzal telefon. Mami, on by ti to vyprávěl do večera. Vždyť ti já nikam nespěchám. Tak zase zítra.
Dobře. A pozdravuj Petru. Věra položila telefon na kuchyňský stůl, ale ještě několik vteřin na něm nechala položenou ruku, než vstala a šla otevřít okno.
