Seděla jsem u stolu u notáře a hledala v dokumentech své jméno. Nenašla jsem ho. „Ty už máš svůj život,” řekla máma klidně. „Tohle je pro ty, co tu zůstanou.” Nikdo mi neřekl, že mě rodina…
Složku jsem si všimla hned, jak jsem vešla do obýváku. Byla tlustá, příliš tlustá na formalitu. Táta ji držel v ruce, máma si uhladila sukni a Karolína se usmála přesně tím úsměvem, který jsem znala z dětství. Ten se u nás objevoval vždycky těsně předtím, než jsem něco ztratila. „Je to jen formalita,” řekla máma. … Read more