Ten večer jsem byla neviditelná – jen další služebná, která drží hlavu dole. Pak mi sklouzla sklenice a roztříštila se o mramor. Než jsem stihla utéct, ozval se přes celý sál ten hlas: „Nechte…
Zvuk byl zradou. Nejprve neohrabané drnčení stříbrného podnosu, pak vysoký, ostrý výkřik křišťálové sklenice opouštějící své místo. Imaniin svět se zúžil na ten jediný padající předmět. Zdálo se, že visí ve vzduchu celou věčnost – dokonalá, lesknoucí se slza proti zlaceným stěnám tanečního sálu. Pak dopadl na mramorovou podlahu. Prasknutí nebylo hlasité, ale bylo jednoznačné. … Read more